Zadání domácího úkolu

Obě části jsou povinné:

1. Které z „lásek“, cest k umění druidů, jsou Vám osobně nejbližší?
   Projděte si znovu, pomalu seznam v hodině a zvolte si z něj spontánně, podle citů, intuice, jednu „lásku“ nebo několik – a poté se pokuste své pocity vyjádřit slovy. Co Vás na vybraných „láskách“ přitahuje?
2. Stručně (!) porovnejte jmelí a ochmet – co mají společného, v čem se liší?

 

Nepovinná část (rozhodně se nezapočítává do minima tří palců rozsahu úkolu!)

Existuje něco (např. velice nízký věk, poruchy učení…), co bych měla při hodnocení Vaší práce zohlednit?

Vypracování

Běžný domácí úkol: Druidi a jejich umění
Saiph Lacaille

 

Krásný den, madam Centaurix,

přiznávám, že moje rotování ve třídách (a prvácích obecně) je už docela trapné. To na úvod – vlastně mě mrzí, že ty vaše třídy pořád nemám vystudované. Ten první rok, kdy jsem hrotila, jsem to odhlásila, protože jsem Vás nechtěla odfláknout, ten loňský jsem se nakonec úplně ztratila u mudlů a stěží postoupila do páťáku. Priority – ale dobře že tak, protože pro mě byl mudlovský život na chvíli náročný, ale všechno jsem zvládla a nestálo mě to žádný větší karambol, což mi přijde důležitější než si hrát na Hogu a sbírat body jak zběsilá. Tady nikomu nic nedlužim. A taky si říkám, že to je aspoň jiný než si přihlásit každej rok 50 předmětů a dodělat 1, no.

Takže znovu. Tentokrát snad úspěšně. (A tohle je prostě jenom krátký zdůvodnění, co tu zase dělám, a pár slov, protože mi vůči Vám přišlo fér to na rovinu uvést.)

Když jsem tento úkol vypracovala poprvé, popsala jsem skoro všechny lásky, co jste ve výkladu zmínila. Procházela jsem si ho a zjistila jsem, že jsem nemluvila pouze o třech. A tak to dnes bude o nich.

Než se k nim ale dostanu, chci říct, že všechno, co jsem psala v minulém úkolu, platí – na svět koukám pořád dost podobně. Jsem vděčná za všechno, co můžu, za Zemi, po níž chodím, za to, že žiju ve svobodě a můžu dělat v podstatě cokoliv, co mě napadne; i za to, že mě neomezuje moje tělo – to vnímám obzvlášť silně od doby, co dělám osobní asistentku lidem s tělesným a kombinovaným postižením.

Láska ke stromům, o které jsem minule nepsala, je vlastně pro mě dost spojená láskou k Zemi obecně – stromy z ní rostou, tvoří velkou část půdy, kořeny i listy, které odumírají, ji hnojí, znovu se do ní vstřebávají. Mám moc ráda rostliny, to jsem vám asi nikdy neříkala; v karanténě jsem si domů postupně dotáhla asi 70 pokojovek. Mám malý byt, takže na stromy nikdy nedošlo, ale vždycky mě bavilo koukat do korun z okna. Když jsem ještě studovala na gymplu, měli jsme z oken učeben výhled rovnou do lesa... na podzim i na jaře to byla barevná nádhera, uklidňující, kdykoliv měl člověk hlavu v pejru. Zbožňuju lesy – je tam ticho, klid a člověka obklopuje bariéra, kterou stromy tvoří. Jsou jako hřejivá náruč, v níž si člověk může odpočinout.

Lásku ke kamenům jsem nikdy necítila nijak zvlášť silně – jedna má známá milovala jejich pevnost a odolnost, to, že tvoří hory a skály, což je asi něco, s čím se můžu ztotožňit. Miluju hory, protože člověk v nich může trajdat celý den, aniž by potkal stovky a tisíce lidí. Jinak jsou pro mě ale kameny spíše chladné, odtažité, nepříliš vřelé. Přesto mě umí zaujmout, obzvlášť když mluvíme o minerálech, nerostech, o "kamíncích", které se vkládají do šperků, které má člověk doma a drží v nich energii. Nedávno jsem třeba dostala křišťál, přímo do dlaně, pro štěstí. Není to úplně kámen dle definice, ale také je součástí přírody. A mimoto – občas mě moc baví na kameny, opravdu kameny, kreslit.

Tohle jsem třeba kdysi poslala do Symboliky madam Ghostfieldové:

A nakonec láska jednoho k druhému. Ta, bez které bychom tady nejspíš nebyli, rozhodně bychom netvořili funkční společnost. Paradoxně mi přijde nejobtížněji uchopitelná, protože pro mě lidské vztahy nefungují na lásce. Mají-li být zdravé, musí podle mě fungovat na vzájemném respektu. (Ty nezdravé a bohužel ty ve společnosti převládající často fungují na moci a strachu, ale o tom jindy a jinde).

S mou drahou rády tvrdíme, že láska nestačí – pokud chybí respekt, důvěra, společné vyhlídky a další hromada aspektů, vztah nemůže přežít. Mám k tomu dokonce odpovídající citát, který kdysi pronesla jedna má známá:

"Je to míra vzájemného respektu, co určuje povahu vztahu, ne láska. Láska může vyhasnout, může se proměnit, i lidé, kteří týrají své partnery, je často zároveň velmi milují. Má-li vztah fungovat, musí stát na hlubokém respektu k druhému. Potom přežije cokoliv."

Myslím, že to je asi to, co bych ráda vztahem k této lásce vyjádřila – láska jednoho k druhému je pro mě především v respektu, v umění si vzájemně naslouchat a komunikovat spolu, schopnosti přijímat jiné názory, pochopení, že druhého nikdy nemůžeme měnit, nemůžeme to od něj ani očekávat. Zdravé vztahy jsou neskutečná fuška, a to nejen ty partnerské, ale i ty přátelské nebo rodinné. Na druhou stranu, někoho milovat je nádherné – a je úplně fuk, jestli milujeme drahou polovičku nebo svou babičku.

No a ke jmelí a ochmetu – největší rozdíl je v barvě plodů, ochmet je má žluté, jmelí bílé. Obsáhleji asi netřeba, to jsem zvládla minule. :)