Soutěže 1463
Výuka 1505
Semináře 492
Havraspár

Autor: Salesia Barbara Fialková
Práce odevzdána: 22. 1. 2010 23:17
Soutěž: Den mouchy
Zadavatel soutěže: George McBrave

Zadání soutěže

Představte si, že jste moucha. Převtělte se ve své fantazii a prožijte den, který zřejmě tento tvor prožívá. Po dni se převtělte zpět a vše pečlivě vypracujte.
Minimální délka je 3 palce

Vypracování

Budu Vám vyprávět příběh o tom, jak jsem se proměnila v mouchu. Protože je na mé kouzelnické úrovni něco takového naprosto nemožné, vyčlenila jsem si čas alespoň na takzvané "živé snění", kde jsem se opravdu proměnila v mouchu a prožila si celý její den. V průběhu svého snění jsem se do těla mouchy natolik vžila, že jsem se dokonce bála o svůj hmyzí život. A že jsem o něj nejednou musela bojovat!

Rozhodla jsem se vstát k ránu, když konečně svítalo. Do té doby jsem klidně seděla kdesi ve výši, řádně zabalená v teplém, měkkém závěsu. Předchozí den jsem vlétla do domu jedné postarší paní, jelikož už byl podzim a večer přituhovalo - potřebovala jsem teplý úkryt na noc. Jak jsem řekla, k ránu jsem vstala, pronikavě zabzučela, jak jsem si protahovala křídla a všechny svoje nožky. V tu chvíli už vstala i ona stará paní. Proletěla jsem kolem ní z obývacího pokoje do kuchyně a usadila se poblíž topení. Pak jsem sledovala, jak připravuje snídani. V tu chvíli mě určitě ještě nepostřehla. Zato já jsem jasně viděla plácačku na mouchy, která ležela na stole, a věděla jsem, že si budu muset dávat pozor. Když stará paní konečně dodělala snídani, už mě ale trápil tak urputný hlad, že jsem trochu polevila v ostražitosti. Rozlétla jsem se s tichým bzučením přímo k švestkovému koláči, který si připravila na stole, zatímco si ještě připravovala ranní kávu. Usedla jsem na chutnou drobenku. Nejdříve jsem jí prozkoumala svým sosáčkem. Byla hezky sladká. Kdybych bývala člověkem, snědla bych ten koláč klidně celý. Takhle mi ale stačilo jen tak maličko, že to ani poznat nebylo. V hlavičce mi hlodala myšlenka, že bych na tom koláči měla udělat ještě něco, ale nějak mě nenapadlo co. A jelikož se babička už vracela, vzlétla jsem zase vzhůru. Jenže v tu chvíli si mě všimla. Položila hrneček s kávou, chopila se plácačky a se slovem, které zde nemůžu publikovat, mě začala pronásledovat. Netřeba říkat, že ani náhodou nemohla dostihnout mojí rychlost. Ale taková malá moucha se velice brzy unaví a tak jsem byla nucená usednout sotva po pár minutách na stěnu. Smůlou bylo, že jsem na bílé stěně byla jako pěst na oko. Nu, málem se mi to stalo osudným. Sotva jsem popolétla tak, abych se alespoň schovala za záclonou, na původním místě mého pobytu přistála s hlasitým plesknutím plácačka. Stará paní zaklela, ale jelikož mě neviděla, šla si zase sednout a snídat. Já jsem v klidu vyčkávala a nabírala energii. Kolem jedenácté hodiny dopolední se v bytě objevil další člověk. Byl to malý kluk, mohlo mu být tak devět let. Byl o mnoho čilejší než babička, což mě nemálo trápilo. I ona si to zjevně uvědomovala. Požádala totiž svého vnuka, aby mě našel a pořádně prohnal. Neodvážila jsem se ani bzuknout! Ale co osud nechtěl, zase jsem začala mít hlad. Ono takové sezení na svislé stěně dost vyčerpá, nemyslete si. A v tu chvíli se zrovna začal servírovat oběd. Bezvadné! Škoda jen, že tentokrát nebyla ani malinká chvíle nestřeženosti. Musela jsem tedy počkat ještě skoro hodinu, než dojedli! Zbytky položili na kuchyňskou linku - To byla moje příležitost. Rozlétla jsem se a hladce jsem přistála na talíři. Sotvaže jsem se neutopila v omastku, tolik ho tam bylo. Nom nom nom, to jsem si pochutnala. Bylo to tak výtečné, že jsem si ani nevšimla, že se ke mně blíží ten malý kluk. A než jsem stačila jakkoliv zareagovat, přiklopil mě sklenicí. A tak jsem byla v úzké skleněné celé a topila se v omastku. Jó, to jsem děkovala za své příchytky na nožkách. Vylezla jsem si pěkně na skleničku a čekala na svůj osud. Kdykoliv jsem se pokusila vzlétnout, zarazilo mě tvrdé sklo - O jej, jak to občas zabolelo, takový náraz. Ale což, alespoň jsem měla jídlo na dosah a nikdo mě nelovil, Klučina občas přišel, zaťukal na sklenici - asi aby se ujistil, jestlli ještě žiju - a pak bych zase klid... To jsem ale netušila, jaký osud mě čeká. Začalo se smrákat, když konečně nastala nějaká změna. Klučina přišel do kuchyně i se svojí babičkou. Chvíli spolu rozmlouvali. Co si ale říkali, to já nevím. Mluvili sice nahlas, ale přes sklo jim bylo sotva rozumět. Nakonec podsunul pod sklenici víko od nějaké krabičky. Donutil mě na něj slézt a pak mě přiklopil druhou stranou krabičky. A tak jsem byla uzavřená v malém, tmavém prostoru. Nu což. Chvíli jsem čekala, jestli se něco nebude dít a když se nic nedělo, pokojně jsem usnula. Bylo mi příjemně teplo, nikdo se mnou moc necloumal a nevypadalo to, že by mi hrozilo nějaké nebezpečí. Jenže jsem se mýlila. Probudila jsem se zrovna ve chvíli, kdy klučina otevřel krabičku. Už jsem nebyla babiččině domě. Vnuk mě vzal k sobě domů. Nejhroší na tom všem ale bylo, že měl doma obrovského, ošklivého pavouka! A já ho uviděla hned, jak pootevřel víko krabičky. Fuj, jak jen byl odporný. Jak já nemám ráda pavouky! Zoufale jsem zamávala křídly a pokusila se uletět. Kluk mě ale strčil dolů do akvárka. Zachytila jsem se v lepkavé pavučině. A ten hnusák se blížil. Byl asi tak pětkrát větší než já. Měl osm ošklivých, černých očí, které se nebezpečně leskly a dvě veliká kusadla, která mi opravdu naháněla hrůzu. Zmítala jsem se v pavučině ve snaze osvobodit se. Vůbec se mi to ale nedařilo. Můj muší výlet se najednou proměnil v noční můru. Veknu už byla tma. Klučina se rozhodl, že nebude sledovat krmení a odešel z pokoje pryč. A zhasl. Takže jediné světlo, které mi ukazovalo, kolik času mi ještě zbývá do příchodu pavouků, byly děsivé blesky křižující venku oblohu (a lampa v akváriu). Ó ano, bylo to jako z hororu! A já nemohla vůbec nic udělat. Jak jsem se zmítala, pomalu mi docházely síly a pavouk byl blíž a blíž. Až byl nakonec u mě. Pevně jsem zavřela všechny svoje oči a přála si, aby se stal nějaký zázrak. Ještě jsem slyšela tiché zamlaskání. Až po delší době jsem se odvážila oči otevřít. Ale to už jsem byla zpět u sebe v pokoji. Byla jsem celá, živá a zdravá. A hlavně jsem znovu byla mladičkou kouzelnicí. V tu chvíli jsem děkovala všem mocnostem našeho světa, že ve skutečnosti nejsem mouchou, ale člověkem. Jeden by nevěřil, kolik nástrah na takovou mouchu čeká a jak je její život nebezpečný.