Zadání domácího úkolu

Zadán ve výkladu.

 

 

Upozornění: Případné dotazy řeším do termínové soboty. 

Vypracování

Dobrý den,

 

vy jste nám zadal jedno z mých nejoblíbenějších témat, co se starého Egypta týče!

 

Mumifikace ve starověkém Egyptě

Je jasné, že Egypťané těla bohatých a mocných mumifikovali, aby zůstala zachována i po smrti. Proč to ale bylo důležité, proč na tom lpěli výrazně více než jiné civilizace? Důvodem je víra v koncept ba (duše) a ka (životní síla), kdy bylo zkrátka potřeba tělesné schránky. Složitými procesy, kterými dokázali Egypťané vytvořit jedny z nejlépe zachovaných mumií na světě, se snažili zabránit rozkladu těla, aby se duše měla stále kam vracet.

Počátky mumifikace můžeme sledovat už v době okolo 3 500 let př. n. l. Do té doby se všichni Egypťané bez ohledu na sociální postavení pohřbívali v pouštních hrobech, kde písek těla přirozeným způsobem dehydratoval a zachoval. Snad právě při pohledu na vysušená těla Egypťany napadlo, jak těla uchovávat ještě lépe a důstojněji.

Okolo roku 1550 př. n. l. je již umění egyptských balzamovačů na velice vysoké úrovni. Při mumifikaci odstraňují vnitřní orgány, tělo se poté vysušilo a zavinulo do pruhů plátna. Proces byl velice nákladný a obtížný, spojený se řadou rituálů. Mohl trvat až 70 dní, a už teď je nám asi jasné, že to nebylo jen tak pro každého. Princip byl jednoduchý, čím pečlivější a kvalitnější mumifikace, tím víc jste si zaplatili. 

Nižší třídy se musely spokojit s nízkorozpočtovou variantou, která zahrnovala rozmělnění orgánů ještě uvnitř těla pomocí cedrového oleje a následnou extrakci této tekutiny přes konečník. Tělo se pak naložilo do hydroxidu sodného (louhu, též natronu) a usušilo. Jinak se stále praktikovalo pohřbívání do pouštních hrobů.

 

Jak taková mumifikace vlastně probíhala?

Nejprve bylo třeba odnést tělo nebožtíka na ibu (místo očisty), kde se tělo umylo ve vodě z řeky a v palmovém víně. Poté bylo přeneseno do per nefer (balzamovacího domu). Já osobně si představovala majestátní chrám, ve skutečnosti se jednalo o otevřené stany. Není divu, nebožtíci asi zrovna nevoněli, a stan umožňoval dobré odvětrávání.

Pak se do práce pustili balzamovači, kteří také měli celý proces balzamování na starosti. Jednalo se o vysoce kvalifikované pracovníky a jejich znalosti anatomie byly na tu dobu velice pokrokové. Nezřídka působili zároveň jako kněží, jelikož součástí mumifikace byly i náboženské rituály. Tito balzamovači provedli pitvu, hlavní části procesu prováděl nejzkušenější kněz balzamovač se šakalí maskou na počest boha Anupa, patrona balzamovačů a posmrtného života.

Pak přišel čas vyjmout orgány. Na levé straně těla se udělal malý řez, kterým se vyjmul střeva, játra, plíce i žaludek. Orgány byly omyty, naloženy do hydroxidu sodného a uloženy do čtyř kanop (které prý přinesli balzamovačům přímo pozůstalí). Kanopy nesly podoby synů boha Hora, a sice Duamutefa (žaludek), Hapiho (plíce), Imseta (játra) a Kebehsenufa (střeva). Kolem roku 1000 př. n. l. se začaly zabalené a ošetřené orgány vkládat zpět do mumie, kanopy ale zůstaly v hrobkách alespoň symbolicky, prázdné. Srdce zůstalo v těle, protože se věřilo, že je centrem inteligence a zesnulému přijde vhod i po smrti.

Podle Egypťanů už ale v posmrtném životě nebyl potřeba mozek, ten se totiž odstraňoval pomocí dlouhého háčku nosní dírkou. Mozek se rozmělnil a v tekutém stavu vyndal ven nosem... Nezasloužil si ani vlastní kanopu.

Odstraněním orgánů se uvolnilo místo uvnitř těla, které tak mohlo být vycpáno a pokryto opět hydroxidem sodným. Následně se tělo vysoušelo zhruba 40, někdy až 70 dní. Poté se opět omylo v Nilu a pomazalo balzamovacími oleji, aby kůže zůstala pružná. Z těla se vyndal hydroxid a nacpaly se tam piliny a plátno, aby působilo jako živé i dlouho po smrti.

Mumie se někdy líčily tvářenkami a přidávaly se jim umělé oči, aby vypadaly jako živé.

Poté se tělo obalilo plátnem, postupovalo se od hlavy a krku a od prstů. Končetiny se zavinovaly zvlášť, jako lepidlo se používala pryskyřice. Už v průběhu obalování se mezi vrstvy plátna vkládaly nejrůznější amulety, aby tělo chránily. Pod obvazy nezřídka měl nebožtík nezřídka ještě obličejovou masku.

Poté proběhlo takzvané otevírání úst, kdy se kněz dotýkal mumie zvláštním nástrojem, aby vzkřísil jeho povědomí a aby nebožtík mohl v posmrtném životě jíst, pít, dýchat a mluvit. Chybělo jen odříkat modlitbu na zahnání zlých duchů, a tělo mohlo zamířit do sarkofágu a do hrobky.

 

A mimochodem, Egypťané mumifikovali také zvířata. Jednalo se například o domácí mazlíčky, kteří měli dělat svému majiteli v posmrtném životě společnost. Častěji se ale balzamovala divoká zvířata, poněvadž je považovali za představitele či posly bohů. Mumifikovali se tedy nejen kočky, ale i ibisové, sokoli, krokodýli, krávy, šakali, kobry, býci nebo třeba skarabeové (?!).

Našly se také mumifikované husy, rejsci a ryby (prostě sušené ryby...).