Zadání domácího úkolu
Znáte to. V každé rodině kolují historky o tom, jak se komu v hodinách lektvarů dařilo nebo nedařilo. Možná nějak zajímavě vybouchl kotlík i s obsahem vaší babičce, možná tatínkovi. Možná naopak byli vaši příbuzní v lektvarech velmi talentovaní. Na 4 palce mi o tom napište!
Vypracování
Vážená paní profesorko,
jak už jsem se zmiňoval v předchozím úkolu, v mojí rodině je znalost a schopnost míchat lektvary na úrovni schopnosti mouchy hýbat olověným závažím. Tedy mizerná. Tatínek se ke kotlíku nepřiblíží ani na padesát metrů, maminka se jednou pokoušela. Takže budu vyprávět příběh...
...Jak maminka přišla o obočí
Jednoho krásného rána, to mi bylo devět let, jsme seděli u klidné domácí snídaně. Tatínek četl kulturní přílohu Denního věštce a vyjádřil obavu, že se dnešní kouzelnická opera docela vulgarizuje. Maminka přikývla a napila se kávy, já jsem taky přikývl, i když jsem neměl tušení, o čem tatínek zase mluví. Domácí skřítek přinesl nějaké to čerstvé pečivo a spokojeně jsme snídali. Tatínek si povzdechl a sáhl si na ruku.
"Že tě to zase bolí!" vyrazila okamžitě maminka a chytla tatínka za ruku. Abyste věděla, tatínka totiž tehdy bolela ruka, protože zrovna dopsal obsáhlou knihu, ze které jsem nerozuměl ani názvu, takže musela být vážně moc dobrá.
Tatínek váhavě připustil, že ho ta ruka pořád bolí: "Trochu. Možná bychom mohli poslat Donatiena do lékárny koupit na to nějakou mast."
Vyskočil jsem ze židle. Hrozně rád chodím na Příčnou něco nakoupit. Dostanu peníze a vypadám důležitě a cestou zpátky si můžu koupit nějaký bonbon. Ale viděl jsem mamince na tváři, že o něčem vážně uvažuje. Jakmile totiž trochu nakrčí čelo a zúží oči a nedejbože si trochu skousne ret, odehrává se jí v hlavě hotová válka titánů.
"Koneckonců, proč bychom Donatiena někam posílali, můžu ten lektvar umíchat sama," rozhodla se najednou a velice hrdě se napřímila. Tatínek na ni vrhl trochu vystrašený pohled.
"Ale lásko, přece bys nebrala vážně ty..." začal tiše, ale to už maminka mávla rukou s výrazem valkýry a prudce kývla hlavou: "Ať si moje sestra říká, co chce. Nejsme přece úplně neschopní!"
A poslala skřítka pro kotlík. Z rozhovoru, který maminka s tatínkem vedli, usuzuju, že moje teta pronesla nějakou nevhodnou poznámku o tom, že maminka neumí uvařit ani čaj, protože si zvykla na "hogo fogo podmínky". Podle toho, jak se maminka tvářila, když svou sestru napodobovala, bych tipoval, že to bylo aspoň vyhlášení války.
Skřítek přinesl náš kotlík a maminka vytáhla příslušné ingredience. Já a tatínek jsme se začali instinktivně stahovat do bezpečné vzdálenosti, protože maminka s výrazem valkýry a bublající kotlík patří mezi věci, které není radno dráždit.
Mamince se podařilo vhodit do kotlíku první dvě ingredience, jak jsme s tatínkem sledovali z bezpečné vzdálenosti, než vhodila třetí a...
...BUCH!
Z kotlíku se vyvalil černý dým a maminka vypadala jako Afričan. I vlasy měla afro, no vážně. Otočila se na nás s překvapeným výrazem ve tváři, načež důstojně opustila místnost. Vrátila se s několika mincemi a poslala mě koupit tu mast do lékárny.
Když jsem se vrátil, maminka byla už zase čistá, jen u čela měla ve světlých vlasech tmavý pruh, který vypadal jako šátek, obočí jí trochu chybělo a seděla u stolu, klepajíc o něj prsty, což dávalo tušit, že se jen tak nevzdá.
Šli jsme ten den s tatínkem radši ven. Když jsme se vrátili, bylo to doma sem tam trochu ožehnuté, ale maminka o celém dni stále odmítá mluvit, takže Vám nemůžu říct víc.
S pozdravem
Donatien Green
