Zadání domácího úkolu

Někteří autoři píší jen tak pro sebe a pár známých, jiní by rádi se svým dílem oslovili širokou veřejnost. Zadání ročníkové práce tedy zní: Napište povídku, se kterou byste se nebáli vkročit do světa. Pokuste se ze sebe vydat to nejlepší, čeho jste schopní. Délka je minimálně 8 palců. Maximální délce se meze nekladou. Jen bych ráda upozornila na fakt, že bez této práce nemůžete být hodnoceni na vysvědčení. Mnoho štěstí.

Těm, kteří svou práci pošlou ke zveřejnění někde na webu, bych teoreticky mohla nezávazně slíbit pár bonusových bodů navíc. Záleží ovšem zejména na kvalitě povídky.

Prostor pro vaši literární tvorbu je například na piste-povidky.cz. Pokud svou povídku někam dáte, informujte mne o tom na začátku či konci tohoto úkolu a přidejte odkaz.

Vypracování

Literární seminář 2A

Esej

Maya Prinz

 

Dobrý den, madam Ansí!

 

 

„Takový dárek? Pro mě? Ale prosím tě, co já s ním, vždyť pro mě je to už škoda,“ povzdechla jsem si, když jsem dozápasila se stuhou a otevřela krabičku. Elegantní stříbrné hodinky byly moc krásné, ale určitě i zbytečně drahé. Vzala jsem vnuka za ruku a pousmála se.

„Děkuju, ale měl by sis je nechat spíš ty – ty s nimi uděláš mnohem větší parádu než stará bába jako já!“

„Ale prosím tě, nech těch řečí pořád,“ zamračila se na mě dcera, až se jí na čele prohloubila vráska, kterých už měla také celkem dost.

„Babi, věř mi, je to dárek tak akorát pro tebe!“ nadmul se Tomášek pýchou tak, až jsem nakonec souhlasila, že si určitě drahé hodinky nechám, i když jsem žádné celý svůj život nenosila. Neměla jsem ráda pocit, že mám něco na zápěstí. Ale Tomášek za ně nejspíš utratil půlku své výplaty, a tak jsem moc protestovat nemohla. Někam je schovám, aby se jim nic nestalo, a nakonec je ještě sám zdědí, tak!

I zbytek oslavy, která se podle mého vůbec konat nemusela, protože já už svůj věk raději přestala počítat už dávno, proběhl moc hezky. Většinu dortu se mi podařilo udat do krabiček na cestu – vždyť co já s ním, stejně moc cukru nemůžu – a dcera pomohla sklidit ze stolu. Nakonec všichni odešli a já zůstala v bytě sama.

Teprve v tu chvíli jsem po celém dni, kdy jsem se tomu vyhýbala, došla k fotce na almaře, vzala ji do ruky a ztěžka došla zpátky do křesla, kde jsem se na ni dlouze zadívala – bez brýlí, tudíž jsem toho zase tak moc neviděla, ale nebylo třeba. V mysli jsem ji viděla jasně.

Už dávno se mi při pohledu na svatební fotku přestalo svírat srdce smutkem, ale i teď mě naplnila jakási hořkosladkost. Prstem jsem několikrát přejela po muži v pravé části fotografie. Manžel mi zemřel už před šesti lety a já se, zcela upřímně, nemohla dočkat, až půjdu za ním. Co odešel ze světa, byl pro mě svět v odstínech šedi, snad až na ty občasné návštěvy rodiny, kterých ale bylo pomálu. Měli vlastní životy – a já byla ráda, že je netráví s takovou starou ženskou jako já.

Fotografii jsem odložila, teprve když se začalo stmívat. Už na mě přicházela únava, a tak jsem jen odložila všechny dárky – kromě hodinek to byly dvě knihy, pár kusů nádobí a kosmetika – do skříňky a připravila se na spánek.

 

*

 

Uběhl asi týden, než jsem si vzpomněla, že jsem dárky pořádně neuklidila – a vzpomněla jsem si jenom proto, že jsem je při úklidu našla. Tentokrát jsem je odložila pořádně, nové nádobí jsem umyla a odložila do linky, kosmetiku postavila do koupelny, jednu knihu si připravila na noční stolek a druhou zařadila do knihovničky.

Jako poslední mi zbyly v ruce hodinky od Tomáška. Usadila jsem se s nimi do křesla a pečlivě si je prohlížela.

Když jsem je dostala, myslela jsem, že jsou zbrusu nové, ale teď mi došlo, že jsou spíš starší, ale ve skvělém stavu. Považovala jsem je za moderní kvůli jednoduchému stylu, ale při bližším pohledu měly zespodu různé ornamenty. Byly opravdu moc krásné – a možná měly mnohem větší hodnotu, než za kolik je Tomášek koupil. To mě jen utvrdilo v tom, že bych je měla někam uložit, aby je jednou dostal.

Vrátila jsem je do krabičky, ale prstem jsem o něco zavadila. Kousek papíru.

 

„Natočení hodinek stojí jeden den.“

 

Vzkaz byl psán úhledným písmem – takhle už dnešní mladí nepíšou. Příliš jsem smysl textu nepochopila a chtěla vzkaz vyhodit, ale nakonec mě přemohla zvědavost a já hodinky natočila. Vybrala jsem náhodný čas, čtvrt na dvě.

 

*

 

„Už víš, co si dáš?“

Překvapeně jsem zamrkala, když jsem uslyšela hlas, který jsem neslyšela už mnoho let a málem jsem zapomněla, jak zní.

„No…,“ zatěkala jsem očima, až mi padly na jídelní lístek, který jsem držela. „Ty špagety nevypadají špatně.“

„Já si dám asi tu panenku,“ promluvil Jirka a pohledem vyhledal číšníka, aby ho přivolal k našemu stolu. To já nemohla spustit oči z něj.

„Co je, jsem se ušpinil?“ zarazil se a rukou si začal otírat koutky úst. Rychle jsem zavrtěla hlavou.

„Ne, jen… To nic.“

Věnoval mi lehce starostlivý pohled, ale to už přišel číšník a Jirka mu začal diktovat objednávku nás obou.

„Omluvíš mě na chvilku?“ pípla jsem, jakmile číšník odešel, a aniž bych čekala na odpověď, vstala jsem a velice jistým krokem jsem se vydala někam dál do hlubin restaurace. Očima jsem létala po celém podniku, dokud jsem neuviděla dveře s obrázkem panenky.

Při pohledu do zrcadla jsem nevěřila vlastním očím. Tytam byly šedivé vlasy, které jsem už dávno přestala barvit, a povislá kůže. Ze skla se na mě dívala stěží pětadvacetiletá dívka s trochu rozčepýřeným účesem a vykulenýma očima.

„Co se to děje?“ mumlala jsem si pro sebe a zkusila se pocákat studenou vodou z kohoutku, ale nepomohlo to.

Abych se nemusela dívat na své mladší já, přejížděla jsem pohledem po toaletách. Na celém tomhle místě mi bylo něco povědomého, ale nemohla jsem přijít na to co.

Teprve když se mi v následující chvíli obrátil žaludek a já se stěží stihla vrhnout k míse, došlo mi to.

Tady jsem zažila první „ranní“ nevolnost, když jsem Lucku čekala.

 

„Promiň, udělalo se mi zle,“ omluvila jsem se Jirkovi, když jsem se nakonec vrátila ke stolu. Chviličku nato nám přinesli jídlo, a tak jsem se nimrala ve špagetách, zatímco jsem vysvětlovala, proč je mi zle – podivnou změnu na své mladší já jsem samozřejmě vynechala.

„Nejez to, když je ti blbě, půjdeme domů,“ vzal mě Jirka za ruku, ale já zavrtěla hlavou a pobídla ho, ať dojí. Když se mě dotknul, chtělo se mi plakat, tolik se mi srdce naplnilo smutkem. Měla jsem co dělat, aby se mi slzy do očí skutečně nedostaly.

Nakonec souhlasil, že se tedy nají. Já upíjela vodu, stále upírala pohled na Jirku a snažila se pochopit, co se vlastně děje.

 

„Zaplatíme,“ řekl Jirka číšníkovi, když přišel odnést talíře a já se omluvila, že je to moc dobré, ale udělalo se mi zle – neměla jsem ráda, když se mrhalo jídlem, ale skutečně jsem nebyla s to něco pozřít.

„Pojď, svez…“

 

*

 

Svět kolem zešedl, a když jsem mrkla, aby se mi zrak vrátil, byla jsem zase ve svém bytě.

Pohled mi klesl na hodinky, kde bylo přesně čtvrt na tři.

Byla jsem mimo celou hodinu.

Být o něco mladší, nejspíš bych nervózně přecházela po místnosti a snažila se nějak vysvětlit, co se právě stalo, ale dost mě teď bolela kolena, a tak jsem zůstala sedět a snažila se na to přijít z křesla.

Měla jsem toho načteno dost na tom, aby mě napadlo, že mám buď nějaké přeludy, které jasně značí, že už tu dlouho nebudu, nebo jsem si vyzkoušela jakési cestování časem – či spíše cestování vlastními vzpomínkami. Všechno to bylo tak živé a skutečné, že mi připadalo, že na ruce pořád cítím Jirkův dotyk.

Jenomže něco jako cestování časem přece neexistuje.

 

*

Další dva dny jsem se hodinkám uloženým v příborníku vyhýbala, co to šlo. Snažila jsem se na ně a na to, co jsem zažila, příliš nemyslet, ale přesto mi k tomu zvláštnímu okamžiku myšlenky utíkaly téměř neustále. Nepomohlo ani kafíčko se sousedkou z vyššího patra a dlouholetou kamarádkou, od které právě odjela vnoučata. Skoro jsem se nedokázala soustředit na to, co mi o jejich návštěvě vyprávěla.

Nakonec jsem tedy skončila s hodinkami znovu v mém oblíbeném křesle. S nasazenými brýlemi jsem si ze všech stran znovu prohlédla krabičku, vzkaz i hodinky, ale nic nového jsem neobjevila.

A tak jsem je natáhla znovu. Pět hodin a pětatřicet minut.

 

*

 

„Ahoj!“ zahalekal na mě dívčí hlas z chodby, zatímco mi nos šimrala vůně cibule a česneku, které jsem právě usilovně míchala na plotně. Ještě než jsem si uvědomila, co se děje, slyšela jsem se samu sebe na pozdrav odpovídat.

„Jak bylo ve škole?“ zeptala jsem se vytáhlé slečny, která se objevila ve dveřích kuchyně. Lucka. Mladší Katka seděla u kuchyňského stolu a psala si úkoly.

„Ale jo, dobrý,“ zahučela dívka, která ve tváři neměla ještě ani stopy po vráskách, a natáhla se po jablku na lince.

„Dělám večeři, to vydržíš,“ zaprotestovala jsem automaticky, ale ona mi na půl pusy sdělila, že nemá čas a že za chvíli letí zase ven. Povzdechla jsem si – postupně se mi totiž tato chvíle vracela. Nebo možná ne přesně tato chvíle, ale tohle období v mém životě.

Lucce bylo kolem sedmnácti a byla to hezká slečna, která byla sice poměrně chytrá, ale taky neuvěřitelně naivní. V tu dobu se táhla s partičkou, která se mi nikdy nechtěla líbit, a jak se později ukázalo, oprávněně. Tehdy se naučila kouřit a byla na několika diskotékách, kde se opila a my ji museli vyzvednout na policejní stanici, protože ještě pít neměla. Je tomu pár let, co se mi přiznala, že je ráda, že jsme jí tohle celé nezatrhli, protože díky tomu zjistila, že svět není tak růžový, jaký si ho tehdy představovala. Ale tomuhle přiznání samozřejmě předcházelo mnoho let, kdy nám vyčítala přesný opak.

Katka je o pět let mladší, mělo by jí tedy být kolem dvanácti. Byla hodně uzavřená do sebe – toho se časem naštěstí částečně zbavila – a málokdy chodila sama od sebe ven. Raději si četla nebo si hrála doma. Bylo to bezproblémové dítě, o jakém sní spousta rodičů, ale stejně mi dělalo vrásky, že se jí nedaří najít si kamarády.

„Tak fajn,“ mávla jsem rukou na Lucku. Div nevyběhla ze dveří.

Vrátila jsem se k vaření, dušenému špenátu s brambory. Moje teorie, že mě natažení hodinek nějak posílá zpět do minulosti, tedy bylo pravdivé. Tenhle konkrétní večer jsem si ale nevybavovala, nebyl jako ten první zážitek, kdy se stalo něco význačného – byla to nejspíš prostě jen další rodinná večeře.

Jenomže mi právě to vykouzlilo úsměv na tváři. A ten se ještě zvětšil, když jsem kolem svého pasu ucítila silné ruce a ve vlasech polibek.

„Ahoj,“ zašeptal mi Jirka do ucha a naklonil se přese mě, aby viděl, co připravuju. Když se ujistil, že zrovna nemám v ruce nůž, spustil: „Dneska to bylo v práci fakt hrozný. Buď mě šéf jednou umoří k smrti, nebo ho já zabiju…“

Poslouchala jsem ho a užívala si, že ho vůbec slyším. Chybělo mi to – mít s kým sdílet denní strasti a bolístky. Chybělo mi mít ke komu se večer přitulit a koho obejmout.

Za manželova povídání jsem dovařila a sedli jsme si ke stolu, odkud si Katka odložila domácí úkoly. Ve třech jsme povečeřeli, a když jsem se zvedla, abych odložila talíře do dřezu, najednou vše zčernalo.

 

*

 

V křesle jsem zůstala sedět ještě dobrou půlhodinu poté, co má hodina v minulosti skončila, a po tvářích se mi dlouho kutálely slzy. Najednou jsem se cítila hrozivě opuštěná. Obě dcery bydlely daleko, manžel už nežil a já zůstala sama ve zbytečně prázdném bytě.

Nakonec jsem ale mohla jen slzy setřít, hodinky odložit a uvařit si čaj. Takový je prostě život. Dokud je člověk mladý, má kolem sebe lidi, kterým na něm záleží. Ale jakmile jednou zestárne, lidé jeho věku začnou umírat a on už jen čeká, až si zubatá přijde i pro něj.

 

*

Snad proto mi vzkaz starosti nedělal – nebylo těžké odhadnout co věta „stojí jeden den“ znamená, ale koneckonců… Copak já stojím o to, aby jich bylo ještě hodně?

Po těchto několika prvních nesmělých návštěvách vlastních vzpomínek jsem se do minulosti začala pouštět každý den. Stanovila jsem si, že vždy navštívím vzpomínky jen jednou denně. V první dny mě po návštěvě často přepadl smutek, ale postupně zmizel. Přestala jsem to brát jako tichou výtku stavu, v jakém žiju dnes, ale jako způsob, jak si rozpomenout na to, co mi z hlavy už dávno vzal čas.

Většina vzpomínek byla z doby, kterou jsem strávila s Jirkou – ale to není divu, když jsme byli svoji čtyřicet let. Byly to vzpomínky jak z našeho mládí, tak z doby, kdy ho už sužovala rakovina a já proseděla dlouhé hodiny u jeho lůžka doma i v nemocnici. Sem tam se objevily i ještě rannější vzpomínky na život, který jsem v dětství strávila s rodiči, jež jsem pohřbila už dávno. Bylo zvláštní je sledovat – mnohem víc než kdy dřív jsem si uvědomovala, že to byli jen obyčejní lidé se spoustou vlastních problémů. Byli mladší než já teď.

Všimla jsem si, že vzpomínky mohu měnit. Neříkala jsem slovo od slova to, co jsem řekla kdysi, a především jsem nedělala vždy totéž. Nezdálo se však, že by změna v jedné vzpomínce způsobila změny v těch pozdějších. Každá návštěva probíhala nezávisle na ostatních.

Po nějakých dvou týdnech, kdy jsem každou volnou chvíli strávila s myšlenkami na návštěvy minulosti, své pravidlo porušila a začala hodinky natahovat častěji. Neměla jsem kontrolu nad tím, do jaké části své osobní historie se podívám, ale nejraději jsem byla, když to byly obyčejné dny, které jsem strávila s rodinou a blízkými. Takové mi dodávaly největší klid na duši, že jsem něco v životě přeci jen asi udělala správně.

 

*

„Mami? Mami!“

Lucie jemně zatřásla starou paní v křesle. Ta se však nepohnula; naopak bylo tělo ztuhlé. Posmrtná křeč.

Lucie zbledla a musela se rukou opřít o zeď, aby nezavrávorala. Samozřejmě věděla, že se tohle stane – ačkoli nebylo hezké si to přiznat, překvapovalo ji, že matka zůstala naživu tak dlouho po smrti otce. Přesto však doufala, že vydrží ještě těch pár měsíců, než se předělá pokoj u ní doma a ona si ji bude moct vzít k sobě, aby tady nebyla tak opuštěná. Mělo to být překvapení.

Nakonec vytočila číslo na záchranné služby a vysvětlila jim, v jakém stavu matku našla, když ji přijela jako obvykle navštívit. Během hovoru si všimla, že matka měla v klíně hodinky, které jí před měsícem daroval Tomáš k narozeninám. Do očí se jí vehnaly slzy a měla co dělat, aby udržela hlas klidný, když je opatrně položila do krabičky na stole.

Zatímco čekala, až někdo dorazí smrt potvrdit a převzít tělo, prohlížela si matčin obličej. Jedinou útěchou jí mohlo být, že měla matka koutky rtů lehce stočené, jako by se ve chvíli, kdy jí prostě přestalo bít srdce, usmívala.