Zadání domácího úkolu
Milí studenti,
vezměte si nějaký jev na našich Hog a zkuste jej popsat z psychologického pohledu.
Co třeba (ne)jezení čokoládových žabek?
Skupování oblečení z aktuálních kolekcí našich návrhářů a návrhářek?
Opouštění koleje?
Stres ze zkoušek?
Můžete přijít i s vlastním tématem.
Chci, abyste si k tomu třeba i našli nějaké zdroje a trochu si o tom něco přečetli. Ale pokud budete kopírovat, tak vás vytahám za uši, dám vám pětku a předmět nedokončíte.
Doporučená minimální délka je 6 palců.
Vypracování
Dobrý večer,
zasílám závěrečnou esej.
Psychologie konzumace čokoládových žabek
Jíst či nejíst čokoládové žabky. To je otázka, která v minulých měsících otřásala Hradem až do základů. Abychom mohli rozebrat různé důvody, které někoho vedou k tomu, že si na žabce pochutná bez jediného mrknutí oka, a někoho zase k zapřísáhnutí se, že žabku by nevzal do úst ani za nic, bylo by dobré stanovit, zda jsou žabky životné povahy či nikoliv. Taková otázka je ovšem spíše rázu filozofického, nežli psychologického, a nalézt na ni jednoznačnou odpověď nebude snadné.
Jak víme, když se Harry Potter poprvé setkal s čokoládovou žabkou ve vlaku do Bradavic, byl natolik překvapen jejím vzhledem a chováním, tak podobným jejímu skutečnému protějšku, že si ji nechal utéct. Můžeme tedy říct, že vzhledem (až na jejich celohnědé zbarvení)1 a chováním jsou čokoládové žabky nerozeznatelné od těch skutečných. Jak ovšem také víme, Ron, pocházející z rodiny čarodějů, ihned Harryho upozornil, že žabky nejsou živé, jen očarované, a neměl sebemenší problém několik žabek hned na místě spořádat. Z toho můžeme vyvodit, že v čarodějnickém světě nejsou žabky obecně vnímány jako živí tvorové, ale pouze jako předmět ovlivněný kouzlem.
Když zapátráme o něco hlouběji a pošleme sovu přímo výrobci, dozvíme se, že žabky se vyrábí z tzv. kvákaa, které stojí za jejich magickými vlastnostmi (kvákao je asi nejpřesnější překlad slova "croakoa", co mě napadá). To nahrává spíše teorii o neživém předmětu, neboť zvířata se obvykle nevyrábí, a to ať už z obyčejné či magické substance.
Můžeme se na to celé podívat ještě z jiného úhlu pohledu. Představme si několik situací. Když se zvěromág promění ve zvíře, a poté nedej bože ve zvířecí formě skoná, přijdeme o zvíře nebo člověka? A když na hodině přeměňování přeměníme krysu v čajový šálek, který se následně rozbije, přijdeme o šálek nebo o krysu? Většina z nás by asi odpověděla, že přicházíme vždy o to první. Teď ale přichází chytáķ, co když přeměníme čajový šálek v krysu, krysu si vezmeme za mazlíčka a následně o ni přijdeme? Dalo by se předpokládat, že nám bude chybět ochočená krysa a ne čajový šálek. Otázkou zůstává, byla-li krysa skutečně krysou, nebo jen šálkem chovajícím se jako krysa, a zdali na tom vůbec záleží.
Víme, že lidé si dokážou vytvořit vztah k neživým předmětům, pojmenovávají auta, smlouvají s nefungující pračkou a počítačům vyhrožují křemíkovým nebem. Některé domovy důchodců dokonce půjčují osamělým starým lidem plyšové robotické tuleně. Není tedy divu, když si vytvoříme vztah k něčemu, co se jako živé chová, i když tomu v pravém slova smyslu neproudí krev v žilách.
S vysvětlením, proč někomu může být nepříjemné konzumovat realisticky vytvořené čokoládové žabky až příliš připomínající živého tvora nám může pomoci i jedna mudlovská teorie založená na principu kognitivní disonance týkající se jezení masa.
Kognitivní disonace je teorie, která říká, že lidé zažívají nepříjemné pocity, pokud se jejich prožívání a jejich hodnoty neslučují s jejich chováním. Znovunavození souladu a zmírnění nepříjemných pocitů se dá dosáhnout třemi způsoby: změnou postoje, změnou chování a morálním vyvázáním (snaha o zmenšení rozporu mezi postojem a chováním tím, že si dané chování ve svém případě obhájím či úplným nepřipouštěním si rozporu).
Teorie, která tento koncept aplikuje na konzumaci masa je takzvaný masový paradox popsaný Stevenem Loughnanem a Brockem Bastianem. I lidé, kteří jsou proti krutosti páchané na zvířatech a kterým záleží na jejich právech, konzumují maso pocházející ze zvířat, čímž se na nich nevyhnutelně dopouští právě zmíněné krutosti. Vzhledem k tomu, že velká část z nich nezmění svůj postoj (zvířatům by se nemělo ubližovat) ani chování (jezení masa), dochází u nich ke snaze zmírnit tento rozpor jinými prostředky. Tato činnost může nabývat mnoha podob: odlišení zvířat na maso a zvířat coby mazlíčků; ospravedlnění, že maso nám poskytuje nezbytné živiny; popření schopnosti zvířat vnímat, co se jim děje; oddělení masa od jeho původu (neříkáme kravské, ale hovězí, maso kupujeme v úhledných plastových balíčcích nijak nepřipomínající původní zvíře, nechodíme do řeznictví)...
Když to vztáhneme zpět k žabkám, dojde nám, že lidé neradi jedí zvířata stále připomínající zvířata. Realistická skákající žabka, i přesto, že na rozdíl od neutralizovaného balíčku kuřecího nepochází ze skutečného zvířete, v nás vyvolává rozpor mezi naším postojem a chováním, kvůli asociaci se stejnou kognitivní disonanci jakou zažíváme u jezení masa.
Já osobně bych například měla problém žabku chovající se jako živá jen tak sníst. Stejně tak jako bych nemohla sníst rybu, kdyby stále vypadala jako ryba nebo kuře, kdyby stále připomínalo kuře. Patřím tedy mezi ty, kdo se dopouštějí technik morálního vyvázání.
Co z toho všeho můžeme vyvodit? Měli bychom jíst čokoládové žabky nebo ne? Stejně jako je tomu u jezení masa, záleží na našem osobním rozhodnutí. Pokud nemáme problém jíst maso, nezažíváme u toho nijak velkou kognitivní disonanci a nemáme tendence přisuzovat věcem lidské vlastnosti, nemělo by nám to činit problémy. Pokud tomu tak není, můžeme žabky pouštět na svobodu a nechávat si jen kartičky. Kromě toho je tu ještě samozřejmě problém empatie (schopnost vcítění se do prožívání někoho jiného) s těmi, kdo žabky ze zásady nejí. Pro zachování dobrých vztahů je lepší učinit alespoň drobný ústupek a nikoho takového zbytečně nedráždit jezením žabek v jejich přítomnosti. A kdo ví, třeba nějaký zdejší nadějný cukrář vymyslí nekonfliktní verzi očarované čokolády. Čokoládoví hopíci? Čokoládové zlatonky? Fantazii se meze nekladou.
1) Ani to už není pravda. Nedávno byly v peruánském deštném pralese objeveny miniaturní tmavě hnědé žáby (foto v galerii) nápadně připomínající ty naše kouzelnické. Že by tohle bylo útočiště čokoládových žabek propuštěných na svobodu?
Zdroje:
https://harrypotter.fandom.com/wiki/Chocolate_Frog
S pozdravem
Daisy Carterová
