Zadání domácího úkolu
Zadání závěrečné eseje zní: Z deníku pečovatele.
Pro starší a odvážnější z vás je tu možnost vyzkoušet si v rámci eseje péči o malé kouzelníky v praxi a potom sepsat, jak se vám dařilo - jakým výzvám jste čelili a jakým způsobem jste je vyřešili (můžete porovnat pracnost a úspěšnost řešení kouzelnických a mudlovských).
Nebo můžete vyzpovídat kouzelníky ve vašem okolí a z jejich výpovědí sestavit, jak by takový deník pečovatele o malého kouzelníka (či kouzelnici) mohl vypadat.
U čistě písemných vypracování je doporučený rozsah min. 9 palců, pokud zadání pojmete víc tvořivě (např. ho doplníte o obrázkovou dokumentaci), může být samotný text vypracování kratší.
Vypracování
Dobrý den,
zasílám závěrečnou esej.
Jeden den jedné mámy
Je šest hodin ráno a můj den začíná. Ne, že by to byla moje volba, ale moje malá opička, říkejme jí třeba Klotylda, se rozhodla můj den zahájit dobře mířenou trefou dudlíku do hlavy. Stojí u kraje postýlky a svrchu na mě shlíží s šibalským úsměvem.
Ha há, mámo, já jsem vzhůru, tak co ještě děláš v posteli, co?
Navzdory únavě se na ni usměju, protože je to roztomilost sama, a vyškrábu se do sedu. Vezmu Klotyldu do náručí a utíkám směr nočník. Cestou odhazuji plenu i pyžámko Klotyldy v dál, a zatímco ji posazuji na nočník, šmátrám po nějaké knížce, která by ji zabavila. Klotylda je naštěstí na nočníku spokojená a dokázala by na něm sedět celý den, jen kdyby měla co číst. Nechci říkat, že jsou to mé geny… no, ale jsou. Teda ne že bych teď měla nějak extra času na to si posedět na záchodě. Jsem máma, já už na záchod bez publika moc nechodím. A když, tak jen na pár vteřin. Ale o tom snad už raději moc mluvit nebudu.
Zatímco se probouzím a povídám si s malou Klotyldou nad knížkou, hlavou jsem už u snídaně. Co dneska? Asi smíchám Lipánka a jogurt, přidám vločky a hotovo. Nebo dám ohřívat vodu na kaši s ovocem. Nebo bude stačit mlíko? Mezi tímto přemítáním milá Klotylda udělala potřebu do nočníku, aniž by mě informovala, dál si prohlíží knížky. Tak ztropím estrádu, tleskám rukama a jásám, jak je to holka šikovná, načež mě sjede pohledem a odsune se k jiným hračkám, které ze sebe nedělají blázny jako já. Umyju nočník a jdu chystat jídlo. Nakonec se rozhodnu pro bílý jogurt, banán a trochu vloček. Slečinka celou vydatnou porci spořádá během pár minut a tváří se, že kdybych ji dala ještě jednu misku, tak ji sní taky. I se lžičkou. A možná i se mnou.
Potom přichází jedna z mála mých chvilek dne. Snídaně. Nakrmené a spokojené dítě si pěkně hraje (případně pouštím zázrak jménem Cocomelon na Youtube) a já si zatím připravím zdravou a vydatnou snídani, u které si před sebe dám diář a plánuji den. Je to moje důležitá chvilka, naplánuji si tam, co je potřeba. Máme v plánu nějakou návštěvu? Budu cvičit? Co je třeba akutně uklidit? A je třeba něco zařídit – nákup, pochůzky, zásilkovna? To všechno si zapíšu, ať vím, jak si rozložit den. Moje milá organizovaná chvilka sama pro sebe. Po ní si zabalím do batůžku saky paky (rozumějme – pleny, ubrousky, kapesníky, sváču, vodu a hračky pro dítě, já jsem ráda, že nezapomenu si občas vzít vodu), převléknu Klotyldu do něčeho, co není poslintané, poblité a pobryndané a jde se ven.
Venku chvilku chodíme. Jsou dny, kdy slečna Klotylda usoudí, že je krásný den na to si zdřímnout v kočárku, a to pak zaparkuji někde u lavičky a vytáhnu si knihu a mám takovou dobrou půl hodinku na čtení. No a v jiné dny, kterých je podstatně víc, se Klotylda rozhodne, že spát se nepůjde a po hodině trajdání po širokém okolí to zapíchnu na hřišti. Tam posadím Klotyldu na písek či trávu a nechám ji objevovat svět. Jen ji teda vytahuji kamínky z úst, udušené dítě není můj životní cíl.
Poté, co ji vytáhnu osm set kamínků z pusy a Klotylda sní dostatek písku a olíže všechno, co je v dosahu (v rámci budování imunity, ehm), jdeme domů. Jednak protože jsem si pravděpodobně zapomněla svačinu a možná i tu vodu, ale taky proto, že Klotyldu čeká oběd a poobědový spánek a mě vzniká nárok na hodinu sama pro sebe. Tradá.
Na oběd Klotyldě dám předem připravený oběd (připravuji vždy na dva dny dopředu), který sní už značně mrzutá. Za unaveného fňukání sní statečně celý oběd, a protože už není nic víc k jídlu, odnesu ji do postýlky, kde během pár chvilek usne. Tohle dopolední vyčerpání je skvělé, ani ji nemusím zpívat a uspávat, prostě lehne a spí.
Moje hodina volna začíná. Hahá! Takže začnu obědem a doplnění těla tekutinami. Většinou si jdu zalézt do hradu, někdy něco udělám, někdy jen prolítnu a pak si jdu pustit nějakou duchaplnou věc v televizi (například nějakou reality show s divnými lidmi, abych se cítila chvíli chytřeji než paci paci pacičky). Potom seberu všechny své síly a dokopu se k tomu, abych něco málo uklidila. Mám totiž jen omezené množství času, než se malá opička probere a pak už můžu uklízet jen na etapy.
Slyším mručení z chůvičky. Napůl uklizená kuchyň se na mě ušklíbne a já jdu za Klotyldou. Ta na mě čeká a křečovitě se drží postýlky, kde přeťapává z nohy na nohu. Tváří se dotčeně, že tam už dávno nestojím a nevítám ji ze sladkých snů zpátky v realitě.
Klotylda se očividně neprobudila úplně nejlépe. Když ji posadím mezi hromadu hraček a knížek a dovolím si se na vteřinu vzdálit, začne na mě pokřikovat a pobrekávat. Chce mi tím dát najevo, že se právě probudila a bylo by vhodné, abych se jí věnovala.
Teď jsi se v klidu najedla a mohla jsi trochu uklidit, co bys ještě chtěla, mámo?!
Sednu si k té své panence a chvíli si hrajeme. Klotylda teď má novou zábavu, hází kostičkami a vlastně všemi hračkami. Jen tedy pro nás, rodiče, to není úplná hitparáda, protože dostat kostičkou není úplně to, co chcete. Když potřetí dostanu kostičkou do oka, vzdávám to a znovu se jdeme chystat ven. Stejně má přijít babička na procházku a musím do obchodu.
S babičkou se potkáme před domem. Zabaví mi kočárek a oznámí mi, že si Klotyldu půjčí a já si mám jít nakoupit sama. Než stihnu protestovat (jako bych vůbec chtěla), mizí v dáli. Klotyldě je to dost fuk, zaprodala mě za babičku raz dva.
A mně to co? Mně to nevadí!
Mířím si to k obchodu, kde nespěchám. Zatímco popojíždím s vozíkem sem a zpátky, procházím se po obchodě a kochám se známými produkty. U čokolád zůstávám asi dvacet minut, kdy se dohaduji sama se sebou, jestli si čokoládu mám koupit nebo ne (mohla bych, mám na ni chuť, ale neměla bych, přece jen hubnu, cvičím, bla bla bla). Čokoládu nakonec v obchodě nechám, ale než půjdu babičce naproti, stavím se pro kávu do místní kavárny. A při té příležitosti vezmu dva větrníky. Mňam.
Babičku dojdu za půl hodinky, posadíme se na hřiště, kde Klotylda pokřikuje na celé své okolí a my si sedneme na chvíli na lavičku a dáme si větrník. Povídáme si o životě, občas se zvedneme a zachraňujeme naše dítě a cizí děti před naším dítětem. Ona Klotylda se totiž ráda druží, ale některé děti to zastrašuje. Poté co sníme větrníky a Klotylda sní tak kilo písku, sbíráme se a jdeme domů.
Klotyldu doma posadím na chvíli k hračkám, zatím připravím večerní ceremonii. Dám ohřívat vodu na večerní kaši, připravím koupelnu (podložku do vany, aby ta moje skokanka nehodila záda) a vyvětrám v ložnici. Pak vezmu Klotyldu a za veliké nespokojenosti ji vysvleču (nevím, proč ty děti nesnášejí oblékání a vysvlékání) a položím ji do vany. Do deseti minut jsem celá mokrá, protože milá Klotylda si zamilovala plácání do vody. A taky po mně hází hračky, zejména kelímky plné vody jsou fajn. Když jsem dostatečně mokrá jako vodník, usuším Klotyldu, za velikého nesouhlasu ji obleču pyžámko a dám ji večeři. Poté co mi začne usínat v židličce, končíme s jídlem a přenesu ji do postýlky, kde buď usne téměř okamžitě anebo začne vyhazovat polštáře a přerovnávat peřinku a mlátit s plyšovým medvídkem o postýlku. To chvíli trvá, až se vybije a upadne hlavou na polštář a usne spánkem spravedlivým.
Můj den končí tak, že pouklízím, co můžu a na co mám energii a pak se už jen zhroutím u televize, knihy nebo do vany.
Možná se to zdá být někdy příliš stereotypní, únavné, bez náboje. Ale každý den s mou malou Klotyldou je krásný, a i když je to občas fuška a říkám si, že bych brala měsíční dovolenou, neměnila bych. Vzpomínám si na rozhovor, který jsem vedla s kamarádkou před porodem. Říkala jsem jí, že si vůbec neumím představit až tady to malé prtě bude. Kamarádka se pak usmála a řekla: „A až ji budeš mít doma, nebudeš si umět představit, že by tam nebyla.“
A je to tak. Pamatuji si dobu, kdy jsme Klotyldu neměli, ale přijde mi, že teď je ten svět plnější, krásnější, dojemnější i veselejší.
Nikdy bych neměnila. :)
Moc děkuji za krásný rok plný pěkného povídání a milých zamyšlení. Děkuji i za pěkné hodnocení úkolů a rovněž vám přeji krásné chvíle s druhým prckem. :)
Mějte se krásně,
Mackenzie Barker
