Zadání domácího úkolu

Tématem eseje bude využití a vaření lektvarů napříč světem a časem.

Pokud budete pouze psát, nechť je délka minimálně 9 palců. Pokud budete i kreslit, nebo pokud zreprodukujete reálně nějaký lektvar, délka bude minimálně 5 palců.

Vypracování

Využití a vaření lektvarů napříč světem a časem

 

Lučba je jedním z nejstarších magických odvětví. Vyžaduje menší kouzelnické nadání než mnoho jiných disciplín, protože zde není hlavní hybnou silou sám kouzelník, jako když např. sesíláme kouzlo, ale přísady, ze kterých se lektvar připravuje. Pokud známe recept a máme suroviny pro přípravu v dobré kvalitě, může lektvar připravit i člověk, který má minimum kouzelnického nadání. Také je nutné připomenout, že výroba lektvarů nemá ve své podstatě daleko k vaření jídla, což je dovednost, kterou lidé ovládali už v pravěku. Nemáme tušení, jaká jídla vlastně jeskynní lidé vařili a můžeme se tak jen dohadovat, zda bychom si na jejich pokrmech pochutnali. Faktem ale je, že jíst museli lidé vždycky, tepelná úprava dělá potraviny trvanlivějšími a stravitelnějšími a oheň naši prapředci používali.
Bylo by ale bláhové domnívat se, že když vaříme lektvary tak dlouho, jde o zcela probádanou oblast, která nám už nemá co nového nabídnout. Je naopak neuvěřitelné, jak obrovské množství informací lidstvo o lektvarech, metodách přípravy a vlastnostech různých surovin nashromáždilo a přesto je pořád co se učit a co objevovat. Nás ale teď zajímá hlavně minulost.

 

Afrika
Podle kouzelnických historiků sahají kořeny lučby do Afriky. Podle některých teorií tak Afrika není jen kolébkou lidstva, ale i kolébkou lektvarů. Dosvědčují různé pravěké rytiny v posvátných kamenech a několik afrických jeskynních maleb, které jsou podle všeho nejstarším dochovaným zobrazením lidí, kteří připravují a užívají lektvary.
Asi není překvapivé, že v Africe se jako první zrodily léčivé lektvary. Odborníci se shodují, že léčení nemocných, zraněných a otrávených lidí bylo tím prvním, čeho se afričtí šamani svými lektvary snažili dosáhnout. Není divu, protože zdravotní problémy jsou věčné. Choroby se mění, objevujeme léky a z děsivých nemocí se stávají banality, aby se objevily nové choroby. Ale ke zraněním dochází pořád, a i když budou mít všichni skvělou imunitu, stále budou lidé padat, lámat si kosti, pořád budou rány a šrámy k ošetření. Když přidáme fakt, že Afrika byla vždy domovem celé řady šelem, velkých a nebezpečných zvířat, hadů a dalších jedovatých stvoření, vychází nám, že se léčitelé v Africe nikdy nenudili.
Brzy ale při výrobě lektvarů pochopili, že když mohou nemocného posílit, aby se rychleji uzdravil, mohli by posílit i zdravého člověka, aby prostě a jednoduše byl silnější. To se ve světě plném lvů, buvolů, hrochů, krokodýlů, levhartů, gepardů a mnoha a mnoha dalších nebezpečných zvířat hodí. Mistři lektvarů se naučili, jak člověku dočasně propůjčit sílu, vytrvalost, odolnost nebo rychlost těchto zvířat. K výrobě takových lektvarů byla potřeba obvykle krev daného zvířete, i když se dal použít třeba i prášek ze zubu, což byly pochopitelně velmi drahé suroviny, protože bylo dosti těžké je získat.
Podle některých odborníků na starověkou a pravěkou lučbu ale afričtí mistři dosáhli i úspěchů mnohem trvalejšího rázu. Pokud mají pravdu, pak se v Africe podařilo něco, co neumíme ani my dnes, totiž lektvar s účinky nejen trvalými, ale i dědičnými. Všichni víme, že podmínky v Africe jsou pro člověka velmi náročné. Vedle nebezpečných zvířat jsou tu období dešťů a sucha a samozřejmě spalující slunce. Je pochopitelné, že se Afričané snažili vytvořit lektvary, které je před tím vším ochrání a pomohou jim přežít úmorná období sucha, nebo jim umožní normálně fungovat i za poledního slunce, kdy se do stínu stahuje i většina africké zvěře. Podle některých nástěnných maleb se to lidem opravdu povedlo a co víc, právě kvůli těmto lektvarům mají původní obyvatelé Afriky tak tmavou pleť. To, co byl původně jen efekt lektvaru, který je chránil před africkým sluncem, se stalo dědičným. Je to nicméně kontroverzní teorie, která má mnoho odpůrců a důkazy pro ni nejsou úplně jednoznačné.
Zajímavým odvětvím afrických lektvarů pak jsou lektvary, které umožňují promlouvat s duchy. Duchy jsou v tomto pojetí vnímány všechny druhy nehmotných entit, od duší zemřelých, přes dobré či zlé démony, duchy různých míst, kteří jsou často zaměňováni za menší bohy a bůžky, duchovní esence zvířecích duší a tak podobně. Tyto lektvary lidem umožňují se s duchy spojit a komunikovat s nimi. Pokud má člověk dostatek zkušeností a ví, co a jak má udělat, může duchy žádat o různé služby či laskavosti. To mohou být dobré skutky, jako je ochrana těhotné ženy a jejího dítěte během porodu, ale taky to mohou být skutky zlé.
Toto umění se s Afričany, kteří byli zajati a prodáni do otroctví, dostalo až do Ameriky. Zde se míchalo mnoho různých náboženství, umění, nauk, filozofií a učení otroků z různých koutů Afriky a kultur, k tou se přidalo něco z učení a vědomostí původních obyvatel a křesťanství a vzniklo z toho hoodoo. Mocné, tajné umění, které je na pomezí náboženství a magie a cele stojí právě na komunikaci s duchy označovanými jako loa. Jsou dobří loa a zlí loa, jsou mocní i slabí... Právě jako duchové, s nimiž se lidé naučili komunikovat v Africe pomocí speciálních lektvarů. Toto umění je dnes mezi mudly nejznámější ve své maličko upravené verzi, která se rozšířila na ostrově Haiti a známá je jako voodoo.

 

Indie
Indie je fascinující a neuvěřitelný svět, který je nám v mnoha ohledech známý, ale má v sobě tolik cizího. Indie se nikdy nesnažila před okolním světem skrývat a vždy byla otevřená obchodu, díky své poloze se v ní tak potkává Afrika, Arábie, Evropa i Asie. Už v dobách antiky obyvatelé Středozemního moře mohli s Indií obchodovat, ale znamenalo to pro ně výpravu do velice vzdáleného světa daleko na východě, odkud ale mohli dovážet nepředstavitelné poklady. Cesty z Číny do Indie nebyla o moc jednodušší, ale vyplácela se. Indie si dokázala brát ze všech světů, s nimiž přicházela do kontaktu, to nejlepší a současně si zachovat samu sebe.
Není divu, že tato země byla rájem lektvaristů. Indie jako taková je rozmanitá a hojná země, ve které najdeme velké množství mocných rostlin, zvířat i minerálů, z nichž se dají získat nejrůznější přísady do lektvarů. To samo je ohromné, ale Indie měla díky obchodu přísun surovin i z širokého okolí. Plavili se sem obchodníci z Afriky, dováželo se sem zboží ze středního východu, putovali sem obchodníci z Číny, stejně jako z bohatých oblastí zadní Indie. Stačilo to jen všechno naházet do kotlíku a zamíchat.
Místní pojetí lučby se ale dosti liší od toho, na co jsme zvyklí my u nás v Evropě, a s čím bychom se mohli setkat i ve výše zmíněné Africe. Indičtí mistři totiž od pradávna vycházejí z učení ájurvédy, která se zabývá vesmírnou energií přítomnou ve všem živém i neživém. Tato energie se skládá z různých částí, a pokud má vše fungovat správně, musí být tyto části v rovnováze. V Indii se proto přísady do lektvarů rozdělují podle toho, jak jsou v nich jednotlivé druhy energií zastoupené a podle toho se pak i kombinují při přípravě lektvaru, aby se dosáhlo elixíru, který bude správně energeticky vyvážený.
Můžeme si představit pacienta, u kterého zkušený mistr odhadne, že jeho problémy působí příliš mnoho chladné a kyselé energie v těle. Připraví tedy lektvar, který tyto energie neutralizuje a znovu nastaví rovnováhu, čímž se pacientovi vrátí i zdraví. Pochopitelně ale tento princip využívají i u dalších druhů lektvarů, léčení je samozřejmě jen jedním z odvětví. Ale jak jsem již uvedla, léčení je na celém světě jeden z hlavních důvodů, proč se lidé začnou lektvary zabývat, a až pak jim obvykle dojde, že se toto učení dá využít i jinými způsoby.
Pro indickou kulturu je příznačná velká úcta k životu jako takovému. Proto se v tradičních indických lektvarech nepoužívají přísady živočišného původu, a když, tak jde především o suroviny jako jsou drcené skořápky, pírka, chlupy nebo trus. Čili suroviny, kvůli jejichž získání nemusela žádná živá bytost trpět, natož pak zemřít, ale i přesto byly od pradávna využívány jen vzácně. Pokud bychom narazili na indický recept na lektvar, ve kterém je krev, syrové vejce nebo třeba drcená ještěrka, šlo by o přípravek spojený s nejtemnější magií a rozhodně by nebylo moudré pokoušet se takový lektvar připravit. Přes svou krásu je Indie zemí, kde vládli velmi mocní bohové a někteří byli velmi zlí, jako třeba bohyně smrti Kálí. Ne všichni vyznavači těchto temných božstev se omezovali jen na pálení vonných tyčinek u oltářů.

 

Čína
Podle čínských legend se lidé naučili všemu, co umí, od dračích učitelů. To měli být doslova a do písmene draci, jak je Číňané zobrazují, převelice vzdělaní, nekonečně mocní a moudří. Jeden z těchto draků, Fulong, což se dá přeložit jako Spící drak, prý naučil lidi, jak se připravují lektvary a k čemu všemu mohou být dobré. Mudlové to pochopitelně považují jen za pouhou legendu, jenže mudlové neví, že draci jsou skutečná stvoření a ne jen pohádkové bytosti. My kouzelníci jsme proto v tomto směru zdrženlivější, protože nějaké ty informace o asijských dracích máme a víme moc dobře, že mají do pouhých pohádek daleko.
Čínské pojetí lektvarů nemá až tak daleko k Indii. Není na tom nic divného, protože dobře víme, že tyto dvě říše spolu byly v obchodním kontaktu a obchod vždycky zahrnoval vedle zboží také informace a vědomosti. Číňané měli vždy za to, že základem správného fungování lektvaru je zastoupení všech živlů, těch rozeznávali pět – oheň, vodu, zemi, dřevo a kov. Tato snaha o rovnováhu zastoupených elementů opravdu nemá daleko k indické rovnováze energie. Nicméně v Číně se zdaleka nesetkáváme s tím, že by se k vaření lektvarů preferovaly rostliny. Využívali je, byli by hloupí, kdyby jim moc bylin unikla, ale vedle nich v opravdu velké míře využívali suroviny získané ze zvířat a myslím, že bychom se docela divili, co všechno se neostýchali usušit a namlít na prášek, nebo naložit do alkoholu či oleje. Dále se zde setkáváme s velmi bohatým využitím minerálů, nerostů a kovů, těch při přípravě lektvarů používali opravdu hodně.
Číňané se vyznačovali naprosto dech beroucí katalogizací surovin do lektvarů. Velmi pečlivě sepisovali všechny informace, které o surovinách měli, dělali se záznamy ne jen o tom, co ta která surovina je, kde se dá získat nebo jak se správně zpracovává, než vůbec do lektvaru přijde, ale také se rozepisovali o účincích. Nepsali jen o tom, co ta surovina dělá, ale i jak reaguje s jinými surovinami, které suroviny umí svými účinky neutralizovat, jaké zase vyruší ji a tak dále. Tvořili obrovské knihovny, ve kterých byly stovky bambusových svitků věnovaných právě jen lektvarům a hlavně pak surovinám. Čína nebyla jediná země, kde se učenci snažili vědomosti zaznamenávat a zachovávat, ale čínskou pečlivost v tomto asi nikdo nepřekonal.
Nejzajímavější věcí, která je pro čínské lektvary typická, je ale samotný proces výroby. Většina přípravy by nám byla dosti povědomá, lektvary vařili ve velkých, kovových kotlících, pod nimi hořel oheň, vždy na dřevě, a obvykle byla základem lektvaru voda. Závěrem přípravy lektvaru je ale dle čínských mistrů výbuch. Ten známe i my, ale u nás to je jev krajně nežádoucí. Číňané věří, že právě výbuch lektvaru doopravdy dodá element ohně a faktem je, že když provedou přípravu správně a lektvar exploduje, obsah kotlíku se nerozptýlí všude kolem, ale zůstane uvnitř. Můžeme si to představit jako takové hodně divoké flambování. Má se za to, že tradiční čínské ohňostroje nejsou nic jiného než vedlejší efekty při výrobě lektvarů.
Asi není překvapení, že čínští mistři uměli připravit celou řadu explozivních lektvarů, které se později ve velkém využívaly v boji. Měli dokonce specializované vojáky, které cvičili ve střelbě z upraveného samostřílu, kterým se vystřelovaly šipky plněné výbušnými lektvary. Některé měly po dopadu explodovat, jiné tvořily oblak dusivého či oslepujícího kouře, další fungovaly jako zápalné střely a tak dále. Starověká Čína dobře věděla, jak pro vynálezy najít vojenské využití a nemůžeme jí to mít za zlé, s útoky nepřátel se musela potýkat neustále, proto se také později čínský císař rozhodl nechat postavit onu přeslavnou zeď.
Vedle explozí ale byly v boji velmi oblíbené i lektvary, které lidé pili, aby jim dodaly různé schopnosti. To nám může připomínat africké lektvary, které lidem dodávaly sílu atd., nicméně Číňané si oblíbili hlavně lektvary, které zbystřují smysly, zrychlují reakce a dodávají člověku schopnost částečné levitace. Na poli létání, nebo spíše vznášení se, udělali čínští mistři lektvarů velké objevy. Díky těmto lektvarům se později vyvinula i speciální bojová umění, při kterých se člověku zdá, že bojovníci dokáží létat. Mudlové jsou legendami o takových válečnících fascinovaní dodnes a nepřestává je proto bavit točit filmy s „lítajícími Číňany“, kteří obvykle bojují s meči, jsou super rychlí a odění do vlajícího hedvábí létají sem a tam. Mudlové se při pohledu na ty filmy buď baví, nebo pochichtávají, ale my kouzelníci víme, že čínské lektvary přesně tohle člověku umožní. Jen je pochopitelně nutné se naučit ty schopnosti ovládat.
Další zajímavostí, kterou by v souvislosti s Čínou určitě stálo za to zmínit, je jejich propojení lektvarů s akupunkturou. Akupunktura je pro nás dodnes hodně exotická, ale většina z nás dnes už ví, že je to disciplína čínské medicíny, která spočívá v zapichování jehliček do konkrétních bodů lidského těla. Tato metoda se i u nás těší stále větší oblibě, ale málokdo dnes ví, že se před zhruba tisíci lety začaly touto metodou do těla vpravovat různé posilující lektvary.
Tento způsob podávání lektvarů se spolu s mnoha dalšími čínskými vlivy rozšířil do Japonska. Tady toto čínské umění dovedli k dokonalosti, protože zjistili, jak lektvar vylepšit, respektive čím ho posílat, aby byl jeho účinek dlouhodobý. Nepřišli na to, jak pomocí lektvaru člověka vylepšit trvale, ale hodně se k tomu přiblížili. Takové lektvary ale byly pochopitelně velmi drahé a jejich příprava byla velice náročná, stejně tak bylo pro člověka náročné naučit se s těmi účinky pracovat. Získat nějaký druh vylepšení lektvarem se stalo výsadou a brzy se do lektvaru začalo přimíchávat barvivo, aby po aplikaci lektvaru jehlami do kůže zůstalo na těle viditelné znamení, jaké pocty se dotyčnému dostalo. Odtud pochází dodnes známá japonská tetování. Mezi mudly se později tetování stalo znakem příslušnosti k japonské mafii jakuze, kde skutečně platí, že čím větší a propracovanější tetování člověk má, tím je jeho postavení vyšší. Ale to jen mudlové překroutili fakt, že před stovkami let byli ti nejlepší válečníci potetovaní. Mudlové nechápali, že nejde o barvy a vzory, co těm válečníkům dodávalo jejich obdivuhodné schopnosti, snažili se je napodobit a nakonec se z toho stala poněkud pokřivená móda.

 

Amerika
Ačkoliv byli obyvatelé Ameriky izolovaní od zbytku světa, najdeme v jejich pojetí lektvarů mnoho podobných rysů s Afrikou. Předpokládá se, že by to mohlo být proto, jak spjatí byli lidé v Africe i Americe s přírodou. Ještě, přírodě byla zdrojem jídla a mnoha dalšího důležitého zboží všude na světě, ale původní obyvatelů těchto kontinentů byli mnohem více součástí přírody než lidé z jiných částí světa. Toto je také prvek, který jako jeden z mála spojuje kultury Mezoameriky a Jižní Ameriky s obyvateli Severní Ameriky. Zde musíme brát v potaz, že Severoameričané zůstali přírodě věrní a žili kočovným životem v soulady s rytmy přírody, kdežto na jihu lidé začali budovat města a civilizace, ale ani tak se od přírody úplně neodtrhli.
Na severu lidé vedle léčení hojně využívali lektvary k vyvolávání vizí. Dokázali pomocí nich sledovat pohyb stád bizonů a sobů, uměli díky nim s předstihem zjistit, že se blíží bouře, ať už šlo o blizardy v zimě, hurikány nebo tornáda ve zbylých částech roku. Také pomocí těchto vizí uměli sledovat nepřátelské kmeny a nahlížet do budoucnosti jako takové, i když dle všeho ne příliš vzdálené. Nicméně pro jejich potřeby bylo pár týdnů až měsíců dostačující. Mnoho odborníků se nicméně domnívá, že za těmi vizemi bylo i astrální cestování. Podle některých teorií totiž lektvary, které moudří muži používali, umožňovaly jejich vědomí cestovat na velké vzdálenosti a skutečně vidět, co se tam děje. Mudlové dokázali některá z těchto úžasných lektvarářských objeví přetavit v něco mnohem méně chvályhodného a to jsou drogy, hlavně potom peyotl, který umí vyvolávat velmi barvité vize, jenže bez správného zpracování v lektvaru nejde o nic jiného než o omamnou látku způsobující halucinace.
Peyotl svým způsobem spojuje severní a jižní oblast Ameriky, protože roste v oblasti jižního Texasu až Mexika a využíván byl na sever, i na jih od míst svého výskytu. Na jihu ale bylo spíše než vize populární komunikovat s duchy. Tento druh lektvarů byl u národů Mezoameriky hodně úzce spojen s náboženstvím a lidé, kteří lektvary pili, prý mohli komunikovat s duchovní esencí opeřeného hada a jaguára, které můžeme chápat jako jakési jin a jang přírody. Jaguár představuje sílu a tu nemilosrdnou tvář přírody, opeřený had zase moudrost a tvoření života. Oba tyto prvky pak byly základem jejich náboženství, a i když měly národy celou řadu různých bohů, jaguár a opeřený had tam byli vždy. Podobně jako v Africe pak uměli duchy přesvědčit, aby jim dočasně propůjčili některé ze svých vlastností a dle všeho se s nimi kněží nebo vládci států běžně radili o důležitých věcech.
Zajímavé je, že v Mezoamerice se lektvary ve velkém používaly v umění. Tito lidé milovali barvy a potrpěli si na bohatou výzdobu z květin a peří. Zdobili jimi sebe, své domovy i ulice ve svých městech. Naučili se připravovat lektvary, které umí právě z peří a květin extrahovat barvy, které pak mohli nanášet, kam se jim zachtělo. Vzhledem k tomu, že tato oblast hojně porostlá bujnou džunglí, která překypuje květinami a ptactvem všech myslitelných barev, měli k dispozici opravdu velice pestrou paletu. Zdobnost a pozoruhodná barevnost jejich měst později byla jedním z důvodů, proč Evropané viděli Ameriku jako tak nesmírně bohatou zemi. Nikdy by neuvěřili, že to je jen díky pár lektvarům.
V oblasti Amazonie se zase lidé naučili připravovat opravdu širokou škálu všemožných jedů a pochopitelně také protijedů. Není se čemu divit, protože amazonské pralesy jsou dodnes domovem bezpočtu jedovatých hadů, pavouků, hmyzu, žab a rostlin. Když jsou lidé obklopení jedovatými tvory a rostlinami, je v jejich nejlepším zájmu ty jedy studovat a naučit se vyrábět protijedy.

 

 

S pozdravem,
Vilja C. Dechant
Havraspár