Zadání soutěže
Jednoho dne mi v kabinetu došlo kafe a skřítci zrovna vyhlásili bezkofeinový den. Nepomohlo přesvědčování, lichocení, ani vyhrožování sežráním.
A jelikož jsem hlava děravá, už si moc nepamatuji, co se toho dne všechno dělo. Co jsem prováděla? A jak jsem ten den bez kafe vůbec mohla přežít?
Napište povídku, kde tohle všechno objasníte (= vymyslíte si).
Vypracování
Dobrý den,
nedalo mi to a zkusila jsem Vaši soutěž. Myslím, že jsem nikdy nic tak dlouhého nenapsala, určitě ne žádnou povídku, tak snad se to bude dát číst. Předem se omlouvám, pokud jsou tam nějaké chyby v přímé řeči, ta mi nikdy moc nešla.
Osudný den
Profesorka Rawenclav se probudila do deštivého dne a připadalo jí, že spala jen pár minut. Nebyla moc daleko od pravdy. Ještě s napůl zavřenýma očima doklopýtala do koupelny, aby provedla své ranní rituály. Z koupelny však nevyšla o nic víc probuzená. S ohromným zívnutím si to tedy namířila rovnou ke kuchyňskému koutku s úmyslem uvařit si jednu silnou kávu ještě před tím, než si dá ve Velké síni k snídani kávu. Po paměti sáhla do police pro krabičku s kávou. Co to? Prázdné místo na polici donutilo její přimhouřené oči zazírat do pošmourného rána. V tu ránu byla probuzená. „Kde je moje kafe?!“ vykřikla a hned volala domácího skřítka. Skřítek se s úklonou zjevil za chviličku před ní a profesorka, stále se zmateně rozhlížejíc po polici a přilehlém okolí, drmolila svou prosbu: „Prosím tě, buď tak hodný, dones mi velký hrnek silné kávy. Někam jsem si založila tu svou.“ Skřítek si popotáhl svou služební zástěrku a upřel velká kukadla na dámu před sebou. „Paní profesorko, račte odpustit, ale tu kávu jste si nikam nezaložila.“ Profesorka zmateně mrkala a snažila se svou mysl probrat k životu, skřítek ale pokračoval: „Dnes byl vyhlášen den bez kofeinu a všechnu kávu jsme schovali. Ve Velké síni se dnes budou také podávat jiné nápoje, káva není na programu dne.“ Skřítek domluvil a najednou se zmateně zatvářil on. Profesorka se totiž začala hystericky smát. „Ach tak, bezkofeinový den. Jistě, jistě. Tohle je totiž ještě sen! Já spím! Až se probudím, tu kávu si vychutnám o to víc.“ Pořád se smála a skřítek se tvářil nervózně. „Madam, obávám se, že nespíte.“ Výraz v ženině tváři zkameněl, celá zbledla a pomalu se sunula k zemi. Poslední, co slyšela předtím, než omdlela, byl skřítkův výkřik: „Madam! A nedáte si třeba džus?!“
„Džus! Kdo to kdy slyšel dávat si k snídani džus!“ bručela si pro sebe profesorka, když se posbírala ze země a vyrazila ven z kabinetu. S tichými kletbami zahnula do vedlejší chodby, kde o něco zakopla. „Kruci, kdo sem zase co dal?!“ zvolala a otáčela se s pátravým výrazem upřeným k zemi. „Kolegyně? Jsi v pořádku?“ sehnula se k tělu na zemi. Na podlaze seděla profesorka Dawson obklopená asi osmnácti prázdnými hrníčky, obě ruce měla v pěst a jednou rukou se vztyčeným palcem svírala palec ruky druhé. Oběma rukama pomalu, až hypnoticky točila dokola a s výrazem upřeným do neznáma mumlala: „Melu, melu kávu.. kávu.. kávu..“ Služebně starší profesorka opatrně položila dlaň druhé ženě na rameno. „Any? Jak dlouho už tu takto sedíš?“ „Já nevím. Hodinu? Nebo dvě? Zdá se mi to jako týden“ zašeptala a rukama pořád dělala pomalé kroužky. „Hádám tedy, že od skřítků ses také dozvěděla dnešní novinky“ řekla profesorka Rawenclav a stiskla soucitně rty, když viděla, jak kolegyně odevzdaně pokývala hlavou. Pomohla nešťastnici vstát a s trochou naděje v hlase řekla: „Podívej, skřítci přeci nemohli vzít všechnu kávu, no ne? Někde nějaká musela zůstat. Pomůžeš mi hledat?“ Any se pousmála a nechala Dawsonku, aby převzala vládu nad unaveným tělem. „Vzhůru do kabinetu Kouzelné kávy. Vytunelujeme Keše kabinet!“
Obě ženy překonaly vzdálenost tří pater velmi svižně. Hnala je vidina horké černé tekutiny. Kousek od kabinetu profesorky z Borové chytila profesorka Dawson kolegyni za ruku. „Počkej, jestli tam nějaký kafe má, bude ho bránit zuby nehty. Znáš jí. V takové situaci, do které nás skřítci navezli, nedá ani zrnko. Kdyby se to pak rozneslo, sesype se na ni celý profesorský sbor. Budeme na to muset jinak.“ šeptala a přitom hledala něco po kapsách. Vytáhla malé zrcátko a opatrně se s ním podívala za roh ke kabinetu Kouzelné kávy. „Dobrý, čistý vzduch!“ Profesorka Rawenclav zmateně čichala kolem. „Cože? Jaký vzduch?“ „No, jako že tam nikdo není přeci. Vím, co dělám. Viděla jsem to v nějakém pořadu v mudlovské televizi.“ Starší profesorka zakroutila hlavou a pomyslela si něco o pomatení smyslů a abstinenčních příznacích. Přesto se přistihla, jak se ke kabinetu plíží přikrčená podél zdi a šeptá si sama pro sebe: „Jsem chameleon, chameleon, chame.. chame.. chameleon.“
Poslední dva metry ke dveřím zvládly profesorky několika ladnými přískoky. Ta, co byla u dveří první, rychle vzala za kliku, ale bylo zamčeno. Zkusila klikou ještě asi pětkrát zalomcovat, zatlačit a nakonec do dveří kopla. „Je tam! Určitě tam to kafe je! Cítím ho!“ kvílela a pořád pevně svírala kliku. „Tohle nikam nevede, musíme ty dveře nějak odemknout.“ odtušila druhá z žen a zamyšleně pozorovala dveře. Bylo jasně vidět, jak jsou obě dámy bez ranní kávy bezradné. Jedna se během přemýšlení, jak dveře otevřít, drbala hůlkou ve vlasech, druhá s ní nervózně točila mezi prsty a mimoděk okopávala práh dveří. Konečně jim to došlo a chodbou zaznělo tiché: „Alohomora.“ Nic se ale nestalo. „Kruci, má tam nějaké heslo. Káva. Kafe. Kafíčko. Sezame, otevři se!“ zkoušela to profesorka Rawenclav. „Nemáš sponku? V tom mudlovském pořadu jsem viděla, že dveře otvírají sponkou.“ zeptala se profesorka Dawson. „Sponku? Je mi snad třináct?“ protočila oči tázaná. Profesorka Dawson se trochu zamračila, utrhla si knoflík na rukávu a proměnila jej na dlouhou černou sponku do vlasů. Ihned se pustila do práce a začala štrachat v zámku. „Jak dlouho to tak trvá? Otevřít dveře takto po mudlovsku?“ „To nevím, já už to dál neviděla, byla reklama, tak jsem to vypla. Ale nemůže to přeci trvat dlouho ne? Přeci by mudlové neztráceli čas něčím náročným“ mudrovala profesorka. Po chvíli, během které bylo slyšet jen kovové cinkání, položila profesorka Rawenclav druhé ženě ruku na rameno. „Any, neslyšíš něco? Vzadu v té chodbě.“ otáčela se. „Já nevím, možná? Zkus tam opatrně nakouknout, jestli někdo nejde.“ Profesorka se odplížila na roh chodby a nenápadně nahlédla. „Sakra! Musíme s tím pohnout!“ Přispěchala zpět ke dveřím a zahučela: „Už to budeš mít? Vzadu na chodbě se pomalu schází profesorský sbor a vypadá to, že míří sem. Máme tak pět minut, plouží se sice jak partička zombie, ale ta chodba není dost dlouhá.“ Druhá profesorka si otřela opocené čelo a už se nadechovala k odpovědi, když najednou vytřeštila oči a vyhrkla jen: „Máme ještě větší průser! Zdrhej!“
Z vedlejších dveří se zničehonic vypotácela majitelka kabinetu, do kterého se bývalé havraspárské studentky dobývaly. Keša z Borové vypadala hrozivě. Pod zarudlýma očima měla temné kruhy, rozcuchané vlasy vlály kolem bledého obličeje, v jedné ruce hrozila starožitným kafemlýnkem a v druhé ruce mávala origami labutě složené z kávového filtru. Profesorka Rawenclav se otočila a leknutím na okamžik strnula na místě. Měla pocit, že labuť je snad očarovaná, protože slyšela jakési syčení a drobný ptáček vypadal vskutku nakrknutě. Na hlavě opeřence bylo načrtnuto pár výmluvných znaků: :-( Ale je možné, že syčení vycházelo z profesorky, přeci jen studovala ve Zmijozelu. Víc už labuť ani její majitelku nezkoumala a vzala nohy na ramena. Její kolegyně už byla dávno ta tam. Profesorka Dawson na ni čekala na konci další chodby a utírala si pot z čela. „To bylo jen tak tak. Co ti tak trvalo? Už jsem se bála, že tě dostala.“ „Já mám bez toho kafe nějak pomalejší reakce. Nevím, jak zvládnu celý den, vždyť je to teprve hodina!“ řekla profesorka zhrozeně, když se podívala na hodinky. Najednou se obě zarazily a zaposlouchaly do zvuků, které přicházely od kabinetu Kouzelné kávy. Ozývalo se odtamtud pomalé, rytmické dunění. Jako by se někdo snažil vyrazit dveře. Ani jedna nenašla odvahu jít se podívat, co nebo koho profesorský sbor lačnící po voňavé kávě použil jako beranidlo.
Obě dámy se plížily hradem a přemýšlely, kde získat něco, co obsahuje chutňoučký kofein. Profesorka Rawenclav přemýšlela nahlas: „Když teď hned dám výpověď, bude se mě pořád týkat zdejší bezkofeinový den?“ Bylo velmi dobře, že na hradě probíhaly prázdniny, ani jedna z profesorek by ten den asi nebyla schopna učit. Náhle se před nimi objevila skřítka. Profesorka Dawson k ní hned zaklekla a žadonila: „Nemáš u sebe trochu kávy? Pár zrníček, prosím! Stačilo by i jedno. Nebo může být i trocha instantního. Už je mi všechno jedno! Nebo alespoň Kofilu? No ták!“ Skřítka se zatvářila vyděšeně, ale vzápětí změnila výraz na soucitný a pokynula profesorkám, aby ji následovaly do opuštěné učebny. Požádala je, aby si sedly na lavici u okna a chvíli počkaly. Obě byly tak unaveny, že poslechly a ani se na nic nevyptávaly. Skřítka si vyčarovala kotlík s vroucí vodou, do kterého vsypala záhadný obsah pytlíku vytaženého z kapsy. Učebnou se začala linout vůně kávy a obě profesorky byly u kotle s připraveným hrníčkem dřív, než by jeden řekl „drak“. Skřítka je pobídla, ať si nalijí a po chvilce už nebylo slyšet nic než tiché srkání a blažené áááách. Skřítka je ještě požádala, aby o tom nikomu neříkaly, ať nemá mezi ostatními skřítky problémy. Ani jednu z nich nenapadlo, že by někde něco vykládaly. Měly v plánu v učebně strávit zbytek dne, což také udělaly. Káva z kotlíku neubývala a nakonec pro obě dopadl den velmi příjemně. Kdo ví, jak dopadl zbytek profesorského sboru.
Skřítka se vrátila zpět do kuchyně, kde k ní přistoupil jiný skřítek. Byl to ten, který ráno profesorce Rawenclav oznámil tu osudnou novinku. „Tak co, uvařila jsi jim to?“ „Ano, obě byly nadšené.“ „To je dobře. A nic neříkaly?“ vyzvídal. „Ne, byly příliš v rauši, aby poznaly, že je ta káva bezkofeinová.“
Hezký den
Enselis Ismenia
