Zadání soutěže

Představte si, že jste moucha. Převtělte se ve své fantazii a prožijte den, který zřejmě tento tvor prožívá. Po dni se převtělte zpět a vše pečlivě vypracujte.
Minimální délka je 3 palce

Vypracování

* Ráno
Po půlnoci mě sudička přeměnila v mouchu (na mou žádost) a tak jsem se ráno probudil už jako moucha. Křídla, hlavička, nožičky a ubzučený zvuk ;-)
Jelikož jsem nikdy mouchou nebyl (popravdě jsem ani po tom nikdy netoužil) učil jsem se létat – bylo to opravdu hodně zajímavé a docela i jednoduché.
Zajímavé tím způsobem, že i když letíte pomalinku, tak křidýlka Vám kmitají tam a zpátky nesnesitelnou rychlostí.
Jednoduché ovládání, až mě to překvapilo – pokud chcete letět, chce to jen zatnout zuby, nemít strach a vědět, kam chcete doletět. Samozřejmě mít dobrou orientaci, kdyby Vám náhodou „navigace“ selhala :-)
Jakmile jsem se jako moucha, naučil létat, zaletěl jsem si pro něco dobrého k snědku – původně to mělo být něco dobrého, ale nakonec to skončilo u drobečků ze stolu (ale i tak to bylo vynikající, resp. Nebylo to nejhorší).
Asi mě to všechno nějak tak zmohlo. Ať už to byla ta přeměna, nebo létání, nebo možná i ta vydatná snídaně, něco mě z toho tak zmohlo, že jsem si zaletěl nahoru na lustr, kde jsem odpočíval a sledoval v ležící poloze, co se všude děje…

* Dopoledne
Ani nevím jak, ale na lustru jsem usnul. Prospal bych určitě celý den, ale potom mě cosi začalo (nejdříve) hřát na bříšku – to bylo ještě příjemné. Pak se to začalo stupňovat – začalo to pálit, bolet až jsem jako moucha, vylétl (skoro až) z kůže.
Některý kouzelník, nebo čarodějka rozsvítil/a světlo a to byla příčina té bolesti.
Po pofoukání popálených křidýlek se začalo cosi dít v kuchyni.
Mé smysly to jaksi ucítily a začaly nekontrolovatelně fungovat – aniž bych to nějak moc ovlivňoval, vznesl jsem se a letěl do kuchyně.
U pracovní plochy stála mladá, tmavovlasá čarodějka, která si četla čerstvé vydání Denního Věštce. Začal jsem kolem novin kroužit (tentokrát již kontrolovatelně), abych si přečetl nějaké aktuální informace, co se děje ve světě apod. Jenomže…?
PLESK! Nečekaně jsem to schytal Denním Věštcem přímo mezi křídla. Rychle jsem se vznesl nahoru, kam na mě čarodějka nemohla a vydýchával tu ránu.
Šílené dopoledne, co?

* Odpoledne
Jako moucha bylo nejhorší shánět si jídlo – a zrovna přišla doba obědu.
Můj malinký žaludek mouchy začal kručet.
Když už to bylo neúnosné (asi po pěti minutách :-D), tak jsem si zaletěl pro něco dobrého do kuchyně. Osud tomu chtěl, nebo ne, čirou náhodou jsem svůj let nějak nezvládal a tak jsem si to namířil přímo do slepičí polévky.
Naštěstí nebyla tak horké, abych to nepřežil – takže jsem stále mezi živými. S vlhkými (mokrými) křídly se létá opravdu špatně a tak jsem se šel usušit na lustr – bohužel bez jídla a ještě s větším hladem.
Ačkoli jsem se v polévce vykoupal, nenajedl jsem se!
Zatímco jsem se sušil na lustru, přilétla další moucha s makaronem (špagetou) v puse – celá natěšená až ho sní. Jenomže když jsme se spolu zapovídaly (zabzučely) půlku makaronu mi nabídla :-) A já jako správná a hladová moucha jsem neodmítl. To byla bašta!

* Podvečer
Po jídle na mě přišla únava.
Počasí tomu i napomáhalo, protože začalo pršet. A jak jsem se blížil pomalu k oknu, abych se na kapky koukl, nedával jsem pozor a přichytil se do mucholapky :-(
Kopal jsem nožičkama, bzučel, co mi síly stačily, a vyplatilo se!
Za několik minut se u mě objevila moucha, která mě zachránila (docela trefné, když za jeden den potkáte už podruhé stejnou mouchu) – protože to byla stejná moucha, která se semnou podělila o jídlo.
Poté co mě vysvobodila, letěli jsme společně k oknu a koukali jsme na padající kapky z nebe. Když v tom…

* Večer
…odbily hodiny šestou hodinu a na mě padl hlad (ano, opět :-D) – když jste moucha, tak snad máte čtyři žaludky jako kráva, nebo já nevím, proč stále musíte jíst.
Jelikož mi na lustru ještě kousek makaronu zbyl, zaletěl jsem se najíst tam. Když jsem dojedl, řádně jsem si utřel pacičky o sebe, tak jak to mouchy dělají.
Půlnoc se pomalu, ale jistě blížila a já se už těšil, až budu opět človíčkem. Zaletěl jsem si do mé postýlky, kde jsem si jako moucha ulehl na polštářek, s mými iniciály a usnul.
Ráno další den jsem se probudil do příjemného dne – venku svítilo sluníčko, po dešti ani stopy a já byl opět rád, že jsem člověk (alespoň myslím, že jsem :-))