Zadání soutěže

Nedávno dva studenti našli ve Velké síni starožitnou almaru. A to na velmi nečekaném místě. Nedbaje na prokazatelně jasná varování jí otevřeli a nejen že vypustili ven velké množství děsivých růžových králíčků, ale také byli prokleti kletbou kvákajících žab.

 

Celkem často se s kouzelnými skříněmi, skříňkami či zmíněnými almarami setkáváme. Někdy se v nich schovávají bubáci, jindy se můžeme z jedné přemístit do druhé, nebo v nich najdeme vstupní bránu do přátelských či nepřátelských světů.

 

Napište mi krátký příběh (max 2A4), který se bude točit kolem kouzelné starožitné skříně, kterou objevíte na půdě domu sestřenice vaší pratetičky. Co jste uvnitř našli? Něco zlého nebo dobrého? Mohli jste to sníst, obléct si to, vlézt do toho, nebo vás to převálcovalo a zbořilo půlku domu?

 

Chtěla bych si přečíst kvalitní vtipný, nebo tajemný příběh.

Vypracování

Ahoj, vkládám tu povídku. Přesahuje 2A4 jen minimálně a hlavně proto, že hodně řádkuju :) Čistý text na ty 2Ačky vystačí. Přeju příjemný zážitek.

 

Jsou to velké příběhy, které dělají náš život zajímavým, anebo jsme to my, kdo dělá velké příběhy?

Letošní léto jsem měl strávit – ostatně jak je posledních několik let zvykem – mimo domov.

Tentokrát u sestřenice mé pratetičky. Než jsem si vůbec dokázal celý ten rodinný zašmodrchanec rozmotat a zjistit, ke komu že to vlastně jedu, zastavilo naše auto před velkým starobylým sídlem.

‘Tak tady už chybí jen krákající havran na bráně, a máme to jako z hororu’, pomyslel jsem si.

Matka zatáhla ruční brzdu a vytáhla klíčky ze zapalování. Když sundala nohu z brzdného pedálu, auto se zhouplo.

‘ A je to.  Žádný havran se nekoná. A ani se konat nemusí. Horor to nejspíš bude i bez něj.‘

Ve dveřích to cvaklo – bezpečnostní pojistka vzala za své, protože když auto zastaví, není už potřeba.

Vystupovat se mi zrovna dvakrát nechtělo, ale musíte sami uznat, že občas vás prostě život přivede do situace, ze které není úniku. Otevřel jsem dveře a vyskočil ven z auta, až se trocha štěrku pod mýma nohama rozletěla na všechny strany.

Matka vystoupila hned po mně a naučeným pohybem auto zamkla. Pak se vydala k těžké rezaté bráně a otevřela ji tak, abychom se vzniklým průchodem mohli protáhnout dovnitř.

Když jsme procházeli zahradou až k domu, pracovala moje fantasie na plné obrátky. Na dně toho nechutně zarostlého jezírka je určitě ukrytá mrtvola poslední oběti. Že by se děti o posledním Halloweenu odvážily zaklepat u domovních dveří?

Nemohl jsem z toho jezírka spustit oči. Neustále jsem čekal na to, až se na jeho hladinu vyhoupne torzo kolednického dýňového košíku s několika zkaženými cukrátky.

Přeběhl mi při té představě mráz po zádech.

„Co děláš prosím Tě? Chovej se normálně!“ okřikla mě matka.

Raz, dva, tři velké schody a stojíme před vstupními dveřmi. Jistě vedou do haly a ta se pak větví do kuchyně, společenského salonku, kde se popíjí brandy a koňak, tanečního sálu a kdoví kam ještě. Nesnáším snoby. Jsou tak chladní, jako by to snad už ani nebyli lidé.

Dveře se otevřely a v nich stála postarší dáma. Radši bych si hřál ruce o ledovec, než abych jí znovu podal ruku, to vám teda řeknu.

Zavedla nás do haly, kde jsme si odložili kabáty. Ztichlým domem se ozvalo táhlé zaskřípění. Majitelka tomu nevěnovala ani stín pozornosti. Buď byla totálně hluchá, nebo to bylo podle ní normální.

Jak praví tradice, následuje hodinka prázdného tlachání nad šálkem čaje.

Toho jsem se účastnit zrovna dvakrát nemusel. Nechával jsem se pohlcovat jedním z těch nadýchaných polstrovaných křesel, když v tom mě napadla spásná myšlenka.

„Mami, já potřebuju na záchod...“ upřel jsem na ni zcela výmluvný pohled, který nepřipouštěl žádnou další diskusi.

Nečekal jsem, že by mě snad někdo v tom strašidelném době chtěl doprovodit a ukázat mi, kde ty toalety najdu. Naopak, docela jsem s tím počítal.

Takže jsem vyrazil na menší průzkum okolních místností. Jen co jsem zmizel za prvním rohem, odklonil jsem se od původní trasy a šel dál a dál, kam až mě chodba vedla. Zatáčela se tu doprava, tu zase doleva. Míjel jsem desítky dveří, až jsem konečně došel na konec.

Na konci chodby stála velká, starodávná almara. Měla přes sebe nějaký moly prožraný přehoz. Navzdory svému stáří nejevila známky napadení červotočem a její lesklý povrch, jako by mě volal.

„Pojď blíž. Jen se mě dotkni... Víš, co se ve mě skrývá?“

Jako ve snu jsem stáhl ten zaprášený přehoz a otočil klíčkem v zámku. Tiše to cvaklo a dveře almary se s krátkým zavrzáním pootevřely.

Uvnitř byla tma. Daleko víc než tma. Naprostá absence jakéhokoliv světla. Nešlo jenom o to, že by tam bylo šero. Ta skříň veškeré světlo přicházející z vnějšku prostě pohlcovala, takže v ní nebylo dočista nic vidět.

„Otevři mě... Notak, otevři!“

Žadonila v mé mysli a já to udělal. V tu chvíli, jako by dům ožil. Ze skříně jsem zaslechl cinkání skleniček a příborů, smích a dětské volání.

Nedůvěřivě jsem poodstoupil a zvuky ustaly. Když jsem se znovu ke skříni přiblížil, zvuky se ke mě vrátilyl. Tentokrát nebyly tak veselé. Volaly ne mě. Volaly mě jménem. Odkud znají moje jméno? Co mi to říkají? Nastavil jsem ucho blíž, abych jim rozuměl.

„Uteč! Uteč!“

Kap, kap...

 

Na koberec za mnou dopadla nejdřív jedna kapka a za ní druhá. Rychle jsem se otočil. Stála tam vysoká postava v polorozpadlém pršiplášti, po kterém stékaly pramínky vody. Instinktivně jsem té osobě pohlédl do tváře a v tom jako by mé srdce něco zachytilo do ledového sevření.

Její úmrlčí tvář, ztuhlá v posledním výrazu strachu, s ústy otevřenými do kořán, ze kterých vytékala voda, na mě zírala prázdnýma očima.

 

Kap - Kap - Kap - PRÁSK!

„Co to bylo?“ Emily se polekaně ohlédla za tím zvukem a znepokojeně odložila svůj šálek na stoleček před sebou.

„To asi ten chlapec, děti si hrají, to je běžné...“ odvětila suše majitelka domu a dál tomu nevěnovala pozornost.

„Půjdu se za ním raději podívat. Nechci, aby tady něco vyvedl hned první den!“ poznamenala ta první žena přísně a nasadila výchovný výraz. ‘To mu teda nedaruju’ myslela si, když opouštěla salónek a zamířila po stopách svého syna.

Prošla kolem toalet, odkud se na její volání nikdo neozýval a pokračovala dál, dokud nedošla až k té staré almaře na konci chodby.

Dveře almary byly pevně zavřené. Klíč byl vypadený ze zámku a válel se na koberci před ní.

Pokusila se almaru otevřít, ale ta nepovolila. Vzala proto klíč z podlahy a skříň s ním odemkla.

Když nahlédla dovnitř, jako by zaslechla nějaké vzdálené volání.

V tom náhle a bez varování se za ní ozval zvuk kapající vody.

 

-KAP-

- KAP -

KAP!

...

 

 

 

Matt