Zadání domácího úkolu
Vaším úkolem je popsat zkušenosti z dnešní hodiny, ve které jste zkoumali knihu různými smyly. Kterou knihu jste si vybrali? Čím vás zaujala? A co jste svými smysly (zrak, čich, hmat, sluch) při jejím zkoumání vnímali?
3 palce min.
Vypracování
Dobrý den,
posílám vypracování úkolu.
Když jsem se dívala na knihy, které ležely před námi, vybírala jsem intuitivně. Někdy to tak mívám i v knihovně, že mně třeba zaujme obálka či písmo nebo třeba jen to, jak moc ohmataná je. Někdy se v knihovně dívám na různé skvrny a jsem stejnou měrou pohoršena nad tím, jak někdo může takto zneuctít knihu, stejnou měrou jsem však zvědavá, jaký určité skvrny vyprávějí příběh. Četla ho snad nějaká slečna, zabalená v dece a pijící horkou čokoládu, když ji zazvonil telefon a ona se lekla a polila knihu? Byl to snad neopatrný inženýr, který v nepořádku na stole mávnul rukou a nechtěně rozlil kávu na rozečtenou knihu z knihovny? Nebo snad to byla ospalá máma, která si dovolila chvilku nedávat pozor, zatímco její drahý potomek házel krupicovou kaší? Kdo ví. Ale vraťme se ke knize z hodiny.
Vybrala jsem si na první pohled novou knihu. Mám ráda i staré knihy, připadám si s nimi moudřejší a snad i starší a vyzrálejší, tak sama nevím, proč jsem sáhla zrovna po této úplně nové knize. Snad díky té obálce.
Vypadala totiž dost tuctově, takových jsem viděla už spoustu. Nic neříkající pozadí přírody. Ale tohle mělo pro mě dost uklidňující barvy. Růžovou, lehce do lososového odstínu, přecházející v sytě modrou. Taky ten název upoutal můj zrak. Kde zpívají raci. Přečetla jsem si to několikrát. Raci? Ne, racci? Kniha mě donutila se pozastavit, zamyslet se, přitáhla mě a ovinula svými barvami. Mé oči už si vybraly, nešlo to jinak.
Uchopila jsem ji a přejela dlaní po obálce. Dělám to tak vždycky, takové pohlazení knihy. Je to pro mě jako seznámení. Ahoj, já jsem Mackenzie. Těším se, až se poznáme. :) Prsty se proběhnu po hřbetu knihy a pak promnu mezi prsty pár stran.
Přichází má oblíbená část. Otevřu knihu a přivoním si k ní. “Čerstvá” kniha voní jako něco neskutečného. Je nová, nečtená, voní novotou a zároveň jako by v sobě držela spoustu starých věcí, jako by v těch písmenech a slovech a větách byla všechna moudrost světa. Zdá se to zvláštní, ale přesně tohle jsem cítila.
Nakonec jsem nechala zašustit stránky, jak jsem je nechala vířit mezi prsty a poslouchala jsem svist. Jako by se příběh chtěl schovat za šepot a říkal mi, ať ho jdu rozklíčovat.
Nakonec si ji přimknu k sobě. Objímám ji oběma rukama, jako by to byla mladší sestra a já ji chránila před zlými vlivy světa. Objímám ji a cítím se skvěle. Jako bych držela kousek svého já. Takový kousek, který mi nikdy nikdo nemůže vzít. :)
Pěkný den,
Mackenzie Barker
