Zadání semináře
Napište mi příběh na podobné bizarní/začátečnické bázi jako jste měli možnost si přečíst v hodině. Mělo by se jednat o fanfikci na naše hogwarts, ale nebojte se popustit uzdu fantazie! Můžete psát od začátku / prostředku / konce děje — z hodin víme, že z takových vytříbených fanfikcí stejně časoprostor správně nedokážeme určit. Chci po vás část nebo celou kapitolu, délkově minimum, co udává školní řád. Bizarní fanfikce mají i jednoodstavcové kapitoly! Nezapomeňte, co vaší bizarní hogwartské fanfikci nesmí chybět!
Vypracování
Krásný dobrý den!
Musím říct, že jsem se u semináře opravdu dlouho takto nebavila. Vžít se znovu do té malé holčičky, která nehleděla na to, jaký charakter postavy doopravdy mají, a jen si vykresluje svou fantazii, bylo kouzelné.
Chvílemi jsem si tedy připadala jako generátor náhodných slov, ale třeba se u toho, biť jen trošku, zasmějete. =D
Dokonce jsem vyhrabala i svou jednu jedinou povídku, co jsem kdy zveřejnila. V té době mi bylo 11 let a byla jsem fakt hodně zařraná do Naruta. Četla jsem všechny možné povídky o mých oblíbených párech a samozřejmě jsem taky nějakou chtěla napsat.
Tady je výsledek:
a pak pokračování =D
A teď už k samotnému úkolu:
Den se vlekl tak pomalým tempem, že jsem myslela, že z toho zešílím. Nečekalo mě nic zásadního, až na poslední hodinu, ze které jsem měla sevřený žaludek už od brzkého rána. Za celou dobu, co jsem v Bradavicích (jsem v nich šest let) jsem nepotkala tak zvláštního profesora, jako byl právě tento.
Po snídani jsem se vydala na hodinu lektvarů, kde jsem stejně jako vždycky skončila ve dvojici s holkou ze Zmijozelu. Já jsem byla přiřazena do Nebelvíru, takže jsme se přirozeně moc nemusely a panovala mezi námi víc rivalita, než spolupráce. Byla to neuvěřitelně dlouhá hodina a měla jsem pocit, že snad nikdy neskončí. Po hodině jsem se sešla se svou nejlepší kamarádkou Emmou Ellie Lewis, která na mě čekala. Zrovna jí skončila hodina bylinkářství. Společně jsme vyrazily do velké síně na oběd.
“Haló, země volá Annie, vnímáš mě?” mávala mi Emma rukou před obličejem a snažila se zaujmout mou pozornost. “Tak vnímáš? Zrovna jsem ti říkala, že se příští týden koná výlet do Prasinek. Půjdeme tam, viď?”
Jasně, Prasinky. Už teď jsem se těšila, až s Emmou navštívíme Čajovnu madam Pacinkové. Nadšeně jsem přikývla a řekla:”No jasně že půjdeme, o tom není pochyb!”
Po obědě se Emma vydala do knihovny a mě čekala hodina sedmi divů světa. Jako obvykle jsem si sedla do předposlední lavice a čekala, až začne hodina. Pár minut po tom, co jsem se usadila, se učebna poměrně dost zaplnila a v zápětí vešel pan profesor Uroboros. Rázným krokem nakráčel za katedru a hlasitě si odkašlal:” Dobrý den třído, dnes se budeme zabývat pyramidami a tím, jak při jejich stavění figurovali kouzelníci. Pokud nikdo nemáte žádné otázky, začneme.”
Moc jsem jeho výklad neposlouchala, ale čas od času mé oči sklouzly přímo na profesora. Jako obvykle na sobě měl svůj hábit, který nosil rozepnutý. Pod ním měl bílé triko, které obepínalo jeho vypracované tělo a k tomu černé kalhoty. Možná mi připadal zvláštní, místy bych i řekla, že to bude určitě hrozný idiot, ale skoro bych i uvažovala, že jeden ze sedmi divů světa je on. Rychle jsem ale tyhle myšlenky zapudila, protože právě skončila hodina a já se musela zvednout a odejít.
Jelikož byl podzim, stmívalo se již velmi brzy. Cestou z hodiny jsem skrze okna viděla, že už dávno zapadlo slunce a kolem hradu se objevuje temnota. Trochu jsem se loudala a byla jsem ponořená do svých myšlenek, když jsem si najednou všimla, že jsem v části hradu, ve které jsem nikdy nebyla. Zmateně jsem se rozhlédla kolem a přemýšlela, kudy se dát dál. Najednou se za mnou ale ozval dost znepokojivý zvuk, já zpanikařila a bezmyšlenkovitě jsem se rozběhla kupředu. Byla jsem na konci chodby a chystala jsem se zahnout za roh, když v tom najednou BUM. Tvrdě jsem do něčeho narazila a svezla jsem se k zemi. Když jsem se podívala do čeho jsem narazila, hrklo ve mně - byl to profesor Uroboros a měřil si mě dost zvláštním pohledem. “Proboha, moc se omlouvám pane profesore, nekoukala jsem na cestu!” vypískla jsem. “Není vám nic slečno? Příště byste měla dávat větší pozor na cestu, mohla byste vrazit do někoho, koho by to naštvalo.” zamručel a podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. Ostýchavě jsem se chytla jeho ruky, která byla studená jako led, a vyškrábala jsem se nahoru. Rychle jsem poděkovala, ještě jednou jsem se omluvila a spěšným krokem jsem se odebrala kamkoliv, kde nebyl on.
.
.
To be continued…
.
.
.
Týden utekl jako voda a nás dnes čekal výlet do Prasinek. S Emmou jsme se na to těšily jako malé holky. Od doby, kdy jsem se setkala s profesorem Uroborosem mimo učebnu jsem ho nemohla vyhnat z hlavy. Byl tak podezřele galantní a zároveň zasmušilý, že jsem nevěděla, co si o tom myslet.
Cesta do Prasinek proběhla bez problémů. S Emmou jsme si dali náš oblíbený čaj a sušenky a pak jsme se různě poflakovali po vesnici. Najednou Emma prohodila něco jako “hned jsem zpátky” a než jsem stačila cokoliv říct, byla pryč. Nechtěla jsem stát na místě a tak jsem zahla do první uličky, která upoutala mou pozornost. Byla dost temná a jak se připozdívalo, působila dost mysteriózně. Jak jsem šla, někdo mě najednou chytil za ruku. “Kampak kampak malá čarodějko” ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a viděla jsem chlapíka, který vypadal, že už má něco upito. Snažila jsem se z jeho sevření vykroutit, ale jeho stisk byl příliš pevný. Už jsem chtěla sahat po hůlce, ale on byl rychlejší a chytil i mou druhou ruku. Třásla jsem se strachy. Byla jsem sama v zapadlé uličce a nikdo neuslyší, když budu křičet. Bála jsem se toho nejhoršího. Chlapík se ke mně víc a víc přibližoval, dokud mi doslova nedýchal na krk. Začala jsem plakat, nevěděla jsem co bude a přála jsem si cokoliv, klidně i smrt, jen ne tohle. Když jsem myslela, že je konec a čekala jsem to nejhorší, najednou toho chlapíka odhodilo nějaké kouzlo. Sesunula jsem se na zem a schoulila se do klubíčka. Nevím, co se stalo, ale nechtěla jsem vidět nic, jen se zavřit do sebe. Blížily se ke mně kroky a někdo mi položil ruku na rameno. Přes slzy jsem se koukla, kdo to je a nevěřila jsem svým očím. Byl to profesor Uroboros a měl ve tváři velmi ustaraný výraz. “Jsi v pořádku Annie? Prosím tě, řekni něco.” nezmohla jsem se na nic jiného, než jen na pláč. Pan Uroboros mě pevně objal a konejšivě mě hladil po vlasech, kam mě i letmo políbil. “Nemůžeš takhle sama bloudit v takových uličkách. Je tu mnoho nebezpečných lidí a ani nechci pomyslet na to, co by se stalo, kdybych nepřišel včas.”
Když jsem se uklidnila, pan profesor Uroboros mě doprovodil na hlavní ulici Prasinek. Jakmile jsme na ní vešli, vyběhla Emma celá ustaraná, kde jsem byla a proč jsem na ni nepočkala. Když jsem se chystala Emmě vylíčit, co se stalo, profesor z ničeho nic zmizel. Rozhodla jsem se, že jí řeknu jen to, jak mě zachránil, ale nic o tom, jak mě musel uklidňovat.
.
.
.
Pokračování příště
iracionální chování postav - chování neodpovídající charakteru ✔
skákání v čase ✔
používání slov, které se ne vždy úplně hodí ✔
pletka studentky s profesorem ✔
záchrana hlavní hrdinky v nesnázích ✔
sexy profesor ✔
Děkuji za možnost vrátit se do dětských let. =)
S přáním hezkého dne,
Annie Wise
