Zadání domácího úkolu

Vítám vás u prvního úkolu!

Vybrat si můžete ze dvou možností - kdo chce, může do vypracování zakomponovat možnosti obě (otázky jsou orientační, nemusíte odpovídat na všechny):

1) Já a knihy. Jaký vztah máte ke knihám? Jak se váš vztah ke knihám vyvíjel? Považujete se za knihomila, za knihomola nebo za obojí? Jak se to projevuje? (pokud se chcete chlubit počtem vlastněných nebo přečtených knížek, směle do toho!) A když už jsme u toho, napadá vás nějaká další věc/aktivita, která může knihomila prozradit?

2) Knihomilství a knihomolství - v čem se liší a co mají společné? A do které kategorie sami sebe řadíte?

K vámi vybrané možnosti ještě připište, kterou knihu byste doporučili svým spolužákům. Doporučení (cca 2-5 vět) by mělo obsahovat název knihy, autora a proč/komu danou knihu doporučujete (ideálně v takové formě, aby vaše doporučení bylo možné jednoduše zkopírovat do výkladu; můžete připojit i popis toho, co děláte, např. ozve se z poslední lavice).

Kdo chce, může naznačit i svůj věk/životní fázi tím, že se zařadí do některé z kategorií uvedených na konci výkladu (pokud se vám žádná z uvedených kategorií nelíbí, klidně si vymyslete vlastní).

Doporučený rozsah úkolu cca 3-4 palce.

Vypracování

Dobrý den, madam Marylin,

jsem ráda, že se letos budeme potkávat na hodinách Knihomilství. Při zápisu předmětu si na mě kdosi sedl a utržila jsem ránu loktem do žeber, tak doufám, že to bude stát za to!

SBA

 

----------------------------------------------------------------------------------------

 

1) Já a knihy

Můj vztah ke knihám si prošel bouřlivým vývojem. Číst jsem se naučila už někdy ve školce, v první třídě jsem už byla známá jako to dítě, co má přečtenou půlku čítanky, zatímco zbytek žáků stále slabikuje první pohádku. Čtení mě hrozně bavilo, poskytovalo mi únik do jiných světů, navíc mě v koníčku hojně podporovali rodiče a zásobili mě velkým množstvím knih.

A tak jsem četla. Četla, četla, četla. Knihy na narozeniny, knihy na Vánoce, knihy za bolestivou operaci nebo ke Dni dětí. Knihy, knihy, knihy. Přečetla jsem vše, co se mi dostalo do ruky a představa, že odložím knihu, která mě nebaví, mi přišla takřka kacířská. Nejraději jsem měla knihy o koních a samozřejmě ságu o Harry Potterovi, ovšem kdybyste mi dali do rukou příručku na výměnu motorového oleje nebo historický román, přelouskám to taky.

A pak přišel zvrat. Někdy v páté třídě jsem si uvědomila, že čtu na rychlost, na kvantitu... Ale v hlavě z knihy nezůstává nic. Knihy mi mezi sebou začínaly splývat, stránka střídala stránku, a já si šokovaně uvědomila, že ano, sice jsem tuhle knihu zvládla přečíst za méně než hodinu, ovšem nemám nejmenší ponětí, o čem pojednávala.

Tehdy se u mě vyvinul čtenářský blok. Skylar, která si vždycky k Vánocům přála dvacet knížek a většinu z nich přečetla ještě do půlky ledna, se zasekla. Nedokázala jsem si ke čtení nějak najít cestu, bála jsem se, bála jsem se, že si nic nepamatuju a sžíral mě podivný, trochu nepochopitelný strach.

Čtu ještě vůbec pro radost, nebo jen proto, abych četla? A dává mi ještě čtení něco? Na tyto otázky jsem hledala odpověď několik let, kdy jsem si od knih dala dlouhatánskou pauzu.

Z prokletí mě vysvobodil až poslední ročník na gymnáziu a seznam povinné četby, kdy jsem prostě musela číst. Světe div se, znovu mě to začalo bavit. Objevila jsem mnoho zajímavých autorů i děl a uvědomila jsem si, že se nad knihami jsem schopna zamýšlet a vnímat je, naladit se na ně, užít si je. Zpočátku to pravda připomínalo ono slabikování prvňáčků, ale brzy jsem se rozjela a roky na vysoké škole, kdy jsem opět musela brát knihy do ruky, ten čtenářský bok rozbily definitivně.

A já začala znovu číst. Ne přehnaně často, protože času prostě není mnoho, ovšem opět mohu říct, že je čtení mým koníčkem a že si ráda někam zalezu s knihou.

V současnosti se tedy s knihami opět kamarádíme, ale pečlivě si vybírám, do čeho se pustím. Dosud jsem četla primárně kvůli škole – studovala jsem filologický obor, takže se jednalo o beletrii, nikoli odbornou literaturu, a díky tomu se mi značně rozšířily obzory. Troufám se říct, že se začal tříbit i můj čtenářský vkus. Což o to, pořád mám sáhodlouhé seznamy knihy, které bych si ráda někdy přečetla, ale už jsem schopna vyřadit ty, které pro mě opravdu asi nebudou to pravé ořechové. Pořizuji si jen ty knihy, jež chci mít doma (například kvůli pěkným ilustracím nebo proto, abych podpořila jejich autora), zbytek sháním jako e-knihy nebo si je půjčuji z knihovny.

Obzvláště v posledních letech se pak považuji spíše za knihomila než knihomola. Malá Skylar by o sobě určitě prohlásila i to druhé, avšak já se považuji spíše za umírněného, zralého knihomila. Samolibost? Možná trochu. Vím jen, že nyní dokážu číst s porozuměním a nad knihou se řádně zamýšlet, a že mě čtení baví a dává mi něco navíc než jen počet přečtených stran.

A to mi ke štěstí stačí.

 

 

Dnes bych vám ráda doporučila knihu Sibiřské haiku, která vyšla teprve před několika málo dny. Jedná se o dílo pro děti od litevské autorky Jurgy Vilė a pojednává o deportacích na Sibiř, sovětské krutovládě, ale také o lidské odvaze a nezdolnosti. Smutné, přesto krásné a poetické čtení. Ačkoli je kniha primárně určená dětem a má nádhernou kresbu, věřím, že zaujme i dospěláky. Tou mě ostatně také upoutala, když jsem si před pár lety litevský originál odnesla z jednoho vilniuského knihkupectví domů. - usměje se -

 

A co se kategorií týče, jsem někde na pomezí 3. a 4. kategorie.