Zadání domácího úkolu
Vyberte si jedno zadání a to vypracujte.
1) V prvních dvou hodinách jsem zmínila knihu Pavlíny Brzákové Dědeček Oge a také knihy pro děti z pera Jo Nesbø. Pokud jste některou z výše zmíněných knih četli, napište, jak se Vám kniha líbila a co vás na ní nejvíc zaujalo. Pokud se vám kniha nelíbila, nebojte se to zmínit! (Minimálně 3 palce.)
2) Projít tělem hada vyžaduje mimo jiné překonat svůj strach. Kdy jste překonali svůj strach vy? Čeho se to týkalo a jaké to ve výsledku bylo? Co vám dodalo odvahy? (Minimálně 3 palce.)
3) Znáte jiný příběh, kdy někdo prochází (aktivně!) tělem hada? Sem s ním! Nebo vás k hodině napadá nějaká podnětná souvislost? Napište mi ji. Přesahům se vůbec nebráním, ale zase aby to bylo aspoň trochu k věci. (Minimálně 3 palce.)
4) Namalujte dle svojí fantazie magický průřez hadem. Vůbec nemusí odpovídat realitě. Můžete si tam nakreslit svoje strachy, snovou krajinu,... Obrázek stručně max. na 1 palec okomentujte.
5) Pokud jste někdy prolézali dlouhou prolézačkou nebo norou (např. v některém z dětských zábavných parků), napište, jak se vám to líbilo. Pokud jste šli někdy dlouhým úzkým podzemím, můžete se o tom rozepsat také. Ono to tělo hada může dost dobře připomínat také. Minimálně 3 palce.
Vypracování
Varianta úkolu 2)
Na jaře jsem se potkala s kamarádem. Je to dobrodruh, co si potrpí na duchovní rozvoj a u kávy mi vyprávěl, že objevil jeden kouzelnický projekt - Tul - Šamanská cesta se zvířecími průvodci.
Tul je místo - chráněný park v horách, utajený před mudly.
Přejít ho trvá zhruba tři dny (ideální zábava na víkend).
"Žádné hůlky, žádná kouzla. Jen Ty, příroda a zvířecí průvodci."
Přišlo mi to zajímavé, pár šamanských meditací jsem si prošla a něco o zvířecích průvodcích mám také nastudováno a tak jsem se na Tul vypavila.
Kouzelníci, kteří se o park starají, mi vysvětlili, jak se v parku chovat, co se smí, co se nesmí, jak se dovolat pomoci, kdyby se cokoli stalo... a doporučili mi se opravdu dívat kolem sebe, vnímat, poslouchat... někdo projde parkem a nepotká 'nic zajímavého' a někdo projde parkem se zážitky na půl roku dopředu, obvykle prý podle toho, co kdo zrovna potřebuje...
Vyzbrojená těmito informacemi, jsem se vydala po stezce kamsi do kopců... jsem zvyklá od mudlů, jezdit do lesů na vandry a vlastně mi to přišlo přesně takové... jen nerušeně sama... možná trochu smutné bez kytar, ale o to příjemnější, že se mohu zdržet kde potřebuji a naopak přidat do kroku, kde nechci setrvávat... vlastně jsem skoro zapomněla, že místo kolem mne je začarováno, aby mi něco ukázalo... pozorovala jsem ptáky... a motýly... ale vůbec si je nespojovala se zvířecími průvodci...
...až druhý den odpoledne, když už jsem začala přemýšlet, jak budu dnes spát, protože slunce začalo padat k západu, mi stezku zkřížilo hadí tělo... doslova... had neležel na cestě, ale přes ní... byl obrovský... jako krajta... a vybral si pro tuto činnost to nejhloupější místo... z jedné strany byl kopec a na tom kopci křoví, kde měl někde hlavu... a z druhé strany kamenitý sráz... obejít ho nešlo... a vracet se, to už vůbec nepřipadalo v úvahu. Srdce jsem měla v krku a bilo mi až do mozku. Hlava vymyslela asi čtyři miliony verzí toho, co se teď všechno může stát, včetně toho, že mě ten had celou sežere...
...pak jsem se tomu musela vyloženě uchechtnout... had... jasně... jakého jiného průvodce jsem asi tak čekala, že jo, když ho nosím už tolik let na krku, zamotaného v pentagramu... výdech, nádech... připomněla jsem si nouzový scénář, který mi řekli kouzelníci u vstupu... a pak jsem opatrně zvedla ze země kámen... a hodila ho směrem k tomu křoví, kde jsem předpokládala hadí hlavu... zlehka, abych ho nezasáhla, ale dost přesvědčivě, aby zaduněl... normální had by se v mojí představě leknul a odplazil se... s tímhle to ani nehlo... tep v mých žílách byl asi na čtyřech tisících v minutě... hodila jsem těch kamenů kolem hada asi pět... napadlo mne do něj ještě šťouchnout klackem, ale jednak tam žádné nebyly a druhak by to bylo naprosté šílenství...
...najednou mi přišla do mysli vzpomínka, jak jsem šla poprvé přes žhavé uhlí... jak mi tam jedna čarodějka říká - "jestli se bojíš, tak se na to rozběhni"... a najednou, jako by mi hlava úplně vypnula... a já se rozběhla... hada přeskočila a pelášila ještě kus dál... tam jsem se zastavila a otočila... hadovi jsem byla úplně šumák. Dál si tam v klidu ležel pres stezku... vůbec ho nezajímal můj strach... ani moje výhra sama nad sebou...
A tak jsem si zbytek výletu přemýšlela o tom, jak si člověk sám dokáže vytvořit tisíc strašáků, protože sám nejlépe ví, co ho nejvíce děsí... a jak pak takový vyděšený člověk háže kameny (často slovy po těch nejbližších)... a že často, když se ohlédneme zpátky, zjistíme, že to, čeho jsme se báli, nás vůbec nevzalo na vědomí...
Takže já jsem sice neprošla tělem hada, ale zato jsem ho přeskočila..., abych se naučila, že nejdůležitější je si nenadělat do kalhot předčasně. :-)))
