Zadání domácího úkolu

Na minimálně pět palců napíšete povídku z reálného světa.

Vypracování

Literární seminář 3A

3. termín, BU

Maya Prinz

 

Dobrý den!

 

Přestala jsem sledovat kapky stékající po okenní tabulce a zadívala se na postarší ženu, která mi zrovna vyprávěla nějaký příběh.

„…a pak jsme ho našli…,“ vykládala tetička přes tak páté koleno, ale já se na její slova prostě nedokázala soustředit. A tak jsem jen poslušně přikyvovala, občas se usmála nebo hlasitě vydechla. Zřejmě jí to stačilo.

Už od rána se mi svíral žaludek, že jsem se nedokázala pořádně najíst. To mě ovšem nezastavilo před tím, abych během hodiny vypila už třetí sklenku vína. Hrozilo, že brzy vypiju i čtvrtou.

Hlava se mi mírně točila; na alkohol jsem si odvykla už dávno, ale měla jsem pocit, že bez něj bych to dnes nezvládla. Rodinné sešlosti byly náročné samy o sobě, ale tahle předsvatební večeře pro mou mladší dokonalou sestřičku mě ničila z více než jednoho důvodu.

Ten hlavní totiž právě zacinkal na skleničku, aby na sebe upoutal pozornost. To ani nemusel dělat. Pohledem jsem ho vyhledávala každou chvíli.

„Děkuji, že jste dnes všichni dorazili,“ pronesl snoubenec mé sestry. Na jazyk se mi dralo pokřiknutí, že bych tu nejradši nebyla, ale neměla jsem v sobě zase tolik alkoholu, abych otevřela pusu. A tak jsem jen zaryla nehty do dlaně, což mi většinou pomáhalo pročistit si hlavu. Tentokrát moc ne.

Andrew se pustil do děkování různým členů obou našich rodin a vykládání rádoby zábavných historek. Celou tu dobu jsem ho propalovala pohledem – tohle byla jedna z mála příležitostí, kdy jsem to dělat mohla a nevypadalo to zcela nevkusně a nemístně. Čím déle jsem se na něj však dívala, tím hůř jsem svou přítomnost zde snášela. Neušlo mi totiž, že on se pohledu mým směrem velice pečlivě vyhýbal.

Svůj projev zakončil vkusným líbnutím na tvář mé sestry. Drobná blondýnka s dokonalým líčením vypadala vedle pohledného vysokého muže jako panenka spíš než jako jemu rovná, ale přesto jsem i já musela uznat, že se k sobě nějak zvráceně hodí. Zatraceně.

Když i Elizabeth pronesla několik slov poděkování – hlasem mnohem nervóznějším než on – začala výpomoc vozit jídlo v podobě bufetu. Většina věcí vypadala dost lákavě, ale já do sebe stejně dostala jen pár jednohubek, po kterých se mi navíc docela zhoupl žaludek. Tak jsem se vrátila zase jen k alkoholu.

 

Čím víc sklenek jsem vyzunkla, tím nesnesitelnější pro mě celý večer byl. Doufala jsem, že opak bude pravdou, ale teď jsem kromě silné nechuti k hvězdnému páru večera musela bojovat i s touhou něco rozbít a dát průchod rozbouřenému žaludku. Kolem asi jedenácté tenhle pocit dosáhl vrcholu, ale měla jsem tolik taktu, že jsem přeci jen nic nevyvedla a vytratila se do deště ven.

Ledovým kapkám, které mi dopadaly na tělo, se podařilo mě zbavit mlžného oparu, které mi víno v hlavě způsobilo. Moc se mi nelíbilo, že se mi do mysli přikradly znovu racionální myšlenky jako Nemluvili jste spolu aspoň patnáct let, nic ti nedluží. a Prokrista, je to tvá mladší sestra, přej jí to! Docela mě to štvalo.

Andrewa jsem znala totiž mnohem déle než Elizabeth – už od školky, to Elizabeth ještě ani nebyla na světě. Velice rychle jsme se skamarádili a podnikali všemožné vylomeniny jak v dětství, tak během dospívání. Andrew, to byla má první láska v době, kdy jsem netušila, co láska vůbec je. Byla to moje první pusa a první zlomené srdce. A to ve velice rychlém sledu za sebou; tu pusu jsem od něj dostala den předtím, než odjel studovat do zahraničí.

Přes mou snahu zůstat v kontaktu mi brzy přestal na pokusy o spojení odpovídat. Tehdy jsem to oplakala a po hlavě se vrhla do studia, dobrovolničení i vzrušujících nových vztahů s lidmi, kteří si nepamatovali, jak jsem se v první třídě rozbrečela, když jsem poprvé nedostala jedničku. Popravdě jsem na několik let na Andrewa úplně zapomněla – nebo aspoň na to, co jsem k němu nějakou dobu cítila, na ty motýlky v břiše, když jsem ho viděla, na ty letmé doteky i pocit, že mi nikdo nerozumí jako on.

Po studiu jsem pokračovala v dobrovolnických pracích. Pracovala jsem s lidmi, kteří v životě moc štěstí neměli, hlavně s týranými ženami. Trvalo mi dlouho, než mi došlo, že jsem kvůli tomu přestala v lásku věřit, a dokonce se bála s někým intimní vztah navázat – nechtěla jsem dopadnout jako ony.

Když jsem se od rodičů dozvěděla, že moje sestra doktorka má vážnou známost, nijak zvlášť jsem se po tom nepídila. Říkala jsem si, že to stejně nemůže dopadnout dobře; ona byla příliš dokonalá na to, aby s ní nějakej mužskej vydržel víc jak pár krátkých let. Celé dětství jsem totiž zažívala ten dusivý pocit, který máte, když je někdo lepší než vy ne dvojnásob, ale aspoň pětinásob. Dodnes jsem se kvůli pocitu méněcennosti snažila plánovat návštěvy rodičů tak, abychom se minuly.

Když mi přišlo svatební oznámení a já uviděla jména, rozbrečela jsem se. To se mi nestalo už několik let; byla jsem tak hrozně znecitlivělá ke světu kolem, že mi slzy už dávno došly. Ale ve chvíli, kdy jsem vedle Elizabethina jména viděla Andrewovo, zlomilo se ve mně něco, o čem jsem ani nevěděla, že tam pořád je.

Přála jsem jim to. Vážně. Nějaká část mého já, malinká, ale přece existující, jim přála, aby našli skutečnou lásku, milovali se a jednou společně zestárli. Avšak druhá, mnohem větší a hlasitější část, neustále volala Měla jsem to být já!

Připadala jsem si neskutečně zlá, že jsem se nezmohla než na pouhé „Jasně“, když mě Elizabeth před měsícem požádala, abych jí šla za družičku. Nepotřebovala mě na to, abych jí svatbu naplánovala; to zvládla s naprostým přehledem sama. Měla jsem s nimi jen zajít na radnici a během obřadu pak stát v jí vybraných šatech a usmívat se.

Vážně jsem to chtěla zvládnout.

Ale začínala jsem si říkat, že se mi to nepovede.

Z deště mi začínala být pekelná zima, až mi drkotaly zuby. Ale stejně mi v zahradě bylo lépe než v domě, kde jsem se musela usmívat a sledovat to cizí štěstí, které jsem si stále chtěla přisvojit.

„Nastydneš.“

Krve by se ve mně nedořezal, když jsem za sebou ten hlas uslyšela. Toporně jsem se otočila, zmoklá jako slepice a s rozteklým líčením, abych se podívala na dokonale upraveného Andrewa pod deštníkem. Nabízel mi druhý, zavřený.

„To je dobrý,“ zavrtěla jsem hlavou. Uvnitř ní bylo úplné prázdno. Což bylo s podivem, když jsem ještě před pár hodinami měla pro podobnou příležitost, kde bychom se ocitli někde jen sami dva, celý desetiminutový proslov. Vzpomněla jsem si jen na „nefér“ a „nesnáším tě“, ale takhle samostatně by to moc nevyznělo.

Pokrčil rameny a udělal dva kroky blíž. Najednou jsem stála pod deštníkem s ním, obličej asi tři centimetry od jeho. Srdce mi poskočilo až do krku, což bylo, jak jsem si velice jasně uvědomovala, neskutečně stupidní. Neviděla jsem ho patnáct let, zamilovanost byla ta tam. Musela být. Jen jsem žárlila, o nic jiného nešlo.

Že jo?

„Vyrostla jsi.“

Pomalu jsem mrkla. A pak ještě jednou. Ani nevím, co jsem čekala, že mi řekne, ale tohle to nebylo.

Měl ale pravdu – dřív jsem mu dosahovala stěží po ramena. V osmnácti se ale moje tělo zřejmě rozhodlo, že je pravý čas na obměnu šatníku, a já teď byla s podpatky zhruba stejně vysoká jako on.

Místo nějaké inteligentní odpovědi mě teď ale napadalo jen to, že je neskutečně divný se někomu dívat do očí z takovéhle blízkosti.

„Jo, no, asi jo.“

Prosím, zabte mě někdo. Proč jsem jen tolik pila?

„Chtěl jsem s tebou mluvit už dřív, ale… Nějak jsem tě tu nikdy nepotkal.“

Ne náhodou.

„O čem?“

„No… Vím, že je tohle divný, že jsem s Betty. Když…“

Vážně jsem chtěla, aby tu významnou odmlku vysvětlil. Aby nahlas řekl, že to, co se mezi námi stalo, nebyly jen moje představy, jak už jsem si teď někdy začínala myslet.

„Prostě mě mrzí, že jsem ti nikdy neřekl, že se mi líbila. Už od dětství. Místo toho jsem si s tebou tak trochu hrál, což ode mě bylo fakt hnusný.“

AU.

Bože.

Už mi není patnáct.

Proč to tak zatraceně bolí?

„Nevím, o čem mluvíš,“ trhla jsem rameny. „Ale měl by ses vrátit dovnitř. Kdyby tě tady někdo takhle viděl, mohl by si to špatně vyložit.“

Obdivovala jsem samu sebe, jak ledový hlas jsem dokázala zachovat. Ani špetka emocí. Vůbec se nezachvěl. Uvnitř jsem takhle klidná totiž nebyla.

Povytáhl jeden koutek rtů přesně tak, jak se mi to na něm vždy líbilo, a strčil mi do ruky zavřený deštník. „Tak se asi uvidíme zítra?“

„Nenechala bych si to ujít.“

 

Když jsem v zahradě osaměla, všechno to, co jsem v sobě zadržovalo, se vydralo na povrch. Měla jsem dojem, že mi snad pukne nejen srdce, ale celé tělo.

Byla samozřejmě úplná blbost, abych cítila tak silné emoce k někomu, kdo se právě přiznal, že ke mně nikdy nic romantického necítil, ale stejně mě to nezastavilo před tím, abych si nepřehrávala všechny vzpomínky z dospívání – jak jsme spolu kradli lahve s vínem z tátova sklípku, jak jsme si „vypůjčili“ auto jeho táty a zvládli s ním nabořit, jak jsme se skoro každý den domácího vězení stejně na noc vytratili a pak napůl spali na hodinách.

Roztřásla jsem se zimou i pláčem. Přes slzy jsem si neviděla na špičku nosu.

Snad proto se mi na okamžik zastavilo srdce, když mě najednou něčí ruka popadla za pas a já na svých rtech ucítila mokré cizí rty, které se na ty moje tiskly s takovou naléhavostí, jako by byl poslední den na Zemi. Ale já se vlastně ani nemusela dívat, abych věděla, komu patří. Nějak automaticky jsem tu vůni, tu ruku i ty rty poznala, třebaže jsem na ně už jednou zapomněla.

Třebaže nás od posledního polibku dělilo patnáct let.

Na skutečnou lásku, spojení duší na nejzákladnější úrovni, se totiž nezapomíná. Ne doopravdy.