Zadání domácího úkolu

Za domácí úkol napište povídku s názvem: Noční můra. Rozsah nebude kratší než pět palců (za předpokladu, že chcete V).

Vypracování

dobrý a ještě lepší den, máte mě tady zase.

dneska jsem šlápl trochu vedle od hororu, na které se výklad zaměřoval. a na svou obranu nic nemám. jen jsem chytl zadání z jiné strany, protože horory psát neumím :)) 

-------------------

*Všechno nejlepší, Alexi!*, bylo napsané na papírové kartičce, kterou našel vedle krabice s dortem. Narozeniny měl sice včera, ale i tak se mu na buclaté tváři objevil úsměv, podtrhnutý dvěmi piercingy na levé straně rtů. Otočil kartičku, kde podle svého očekávání našel druhou část vzkazu: *vezmi ho domů a poděl se s Owenem a se Sunny :)*
Automatická a pochopitelná reakce byla vděk - dort člověk nedostával od svých kolegů každý den! A byl rád, že si vzpomněli i na jeho nejbližší.
Když však krabici otevřel, myšlenky se mu začaly dostávat trochu jiným směrem: s Owenem měli dort včera, dneska by ho nechtěl... Sunny tento týden nemají v péči... V lednici dort okorá a mimo ní se zkazí... Byla by ho škoda. Nechá ho tady, ve sdílené ledničce lékařského pokoje, ať si můžou nabídnout ostatní. Jo, tak to bude nejlepší.
Zvednul se ze židle, natáhl se pro propisku, aby na krabici napsal, že si každý může nabídnout, ale pak se na dort ještě jednou zadíval. Bylo by přece neslušné ho tam jen tak nechat a ani neochutnat! Obzvlášť, jestli byl opravdu domácí, jak vypadal. Napadlo ho, že je dort nejspíše dílem primářky kardiologie Marie Lindon, manželky jeho kolegy z forenzní branže patologie, Mattiase. A vzhledem k tomu, že se nikdy pořádně nepoznali, mu přišlo ještě horší se dortu takhle zbavit. Cizí žena mu udělá dort na jeho narozeniny a on nechce ani ochutnat! Nakonec se tedy vydal do lékařského pokoje, ale ne dort odnést, nýbrž pro čajovou lžíci a nůž.

...O dvacet minut a tři čtvrtě dortu později, seděl pořád na své židli zavřený v malé místnosti u kancelářského stolu. A tiše se mu po tvářích koulely slzy, zatímco dožvýkával poslední sousto na talíři. Věděl, že to tak dopadne, věděl to, bylo to tak jasné, jako že po dnu přijde noc - a on si přesto nenechal poradit zdravým rozumem. Byl sám sebou zhnusený, znechucený, nesnášel se, kousal se do vnitřní strany pusy, zatímco otevřel šuplík stolu a naučeným pohybem vytáhl sáček s obyčejnou jedlou sodou z malé, nenápadně vypadající krabičky. Pracoval na patologii nemocnice sv. Rafaela dostatečně dlouho k tomu, aby si takovýto box poslední záchrany zajistil. Utřel si slzy do rukávu košile, sáček se sodou si dal do kapsy, zavřel za sebou dveře a co nejobvykleji se vydal k jediným záchodům této budovy.
Cesta trvala pár minut a čím dál šel, tím více spěchal. Po cestě roztržitým úsměvem a pokývnutím zdravil každého, koho potkal, avšak v moment kdy se za ním zamknuly dveře kabinky, okamžitě se znovu rozslzel. Spousty let studia medicíny ho sice naučilo, že to nemá teoreticky smysl, ale ještě víc let boje ho k tomu donutilo; jasnými a odhodlanými pohyby začal prsty vyvolávat zvracení.
Dělal to už tolikrát, že samotná hlavní část nezabrala více než pár minut. To nejhorší z rukou utřel do toaletního papíru, spláchnul, došel k umyvadlu, umyl si ruce a obličej. Do skleničky rozpustil právě sodu z kapsy - první pomoc pro zubní sklovinu, protože čistit si zuby okamžitě po zvracení jí ničí. Až se vrátí, bude si muset doplnit vitamíny a dávat si pozor na jakékoliv symptomy toho, že to zkazil.
Celou tu dobu se vyhýbal svému odrazu v zrcadle, ale když se na sebe konečně podíval, sotva věřil svým očím - jako kdyby si až teď uvědomil, že už mu není čtrnáct a není na školních záchodech po obědové pauze. Že mu včera bylo dvacet devět let. Už šestnáct let se snaží dostat ze začarovaného kruhu bulimie, ale zároveň si odmítá přiznat, jak velký problém má.

Bylo to skoro absurdní; celý život se přesvědčoval, že z toho vyroste. Že se sám se sebou srovná, že se přijme takového, jakým je. Jenže on už je dospělý, je mu skoro třicet let, pracuje jako doktor, má manžela i dítě, a přesto je na tom psychicky stejně, jako když mu bylo třináct. Prohrál bitvu sám se sebou, to bylo jeho prokletí a jeho noční můra, ze které ztratil naději, že se probudí. Příjmul, že už se nevyléčí - nehledě na všechny zdravotní komplikace, které přišly a přijdou.