Zadání domácího úkolu

Proč jste si zapsali tento předmět? Posláním filosofů je ptát se, zkoumat, pochybovat. (povinná část eseje).

Z následujících témat si jedno vyberte a zpracujte:
Jak asi vznikl nápad stvořit duhového jednorožce? A jaký má význam? Rozumí mu všichni stejně?
Jak vzniká význam? Vyberte si něco, na co to aplikujete.

Vypracování

Proč jsem si vybral tento předmět

Filosofie byla vždy mým koníčkem. Na předmětu mě také zaujalo, že jde o filosofii, nikoli filozofii, což souvisí s mým konzervatismem.

Abych to vysvětlil blíže. Kdysi jsem slyšel jednoho informatika říkat, že tištěné knihy jsou zbytečné, protože vše důležité a aktuální se nachází na elektronických médiích. Ze svého pohledu měl pravdu, například programovací jazyky se neustále vyvíjejí, zatímco tištěná kniha zaznamenává jen jedno jejich stádium, již ve chvíli, kdy vyjde, je zastaralá. Informatika je však velmi specifický případ. Člověk žije v kultuře, ta funguje jinak. Současná kultura je produktem svých minulých stádií, která v ní zůstávají zachovaná, jakkoli se celek mění. Chce se mi s Hegelem říci, že jsou aufgehoben, tedy uchována i zrušena zároveň. Tímto způsobem pojímal čas Henri Bergson, který mu nerozuměl jako lineárnímu řetězci příčin a následků, každý časový okamžik v sobě obsahuje stopy jiných, které v něm trvají. Jedním slovem se tento fakt nazývá tradice. Proto mám rád filosofii, která, alespoň ta západní, je celá jen komentářem k Platonovi, jak řekl Alfred North Whitehead. Ve filosofii se snoubí budoucnost s tradicí.

Cokoli samozřejmě se může stát předmětem zkoumání filosofie, včetně čar a kouzel. Ty se vyvíjejí od nepaměti, znali je zřejmě již první tvorové, které můžeme označit jako lidi. Čáry a kouzla nejsou vynalézány v tom smyslu, že by se náhle zjevilo něco zcela nového, spíše jde o vrstvení jako v krajině: budeme-li kopat, nalezneme v ní vrstvu, kdy na tom místě bylo moře, vrstvu, kdy na ní rostly přesličky coby mohutné stromy, vrstvu, kdy v ní žili pravěcí lovci atd. Díky všem těmto vrstvám vypadá dnes krajina tak, jak vypadá. No a my třeba vykácíme les, zoráme ho a vytvoříme tak pole, to však neznamená, že jsme spodní vrstvy zrušili – ačkoli byly a jsou neviditelné.

Jak vzniká význam

Mohu navázat na předchozí kapitolu a říci, že mě také zaujalo nastavení předmětu. Ve filosofii došlo v průběhu 20. století k obratu k jazyku, vlastně ho zahájil již Gottlob Frege svým dílem O smyslu a významu z roku 1892. Filosofové si více a více všímali, že jazyk, který používáme, ovlivňuje naše myšlení, Ludwig Wittgenstein prohlásil: „Hranice mého jazyka jsou hranice mého světa.“ Díky tomu vznikla disciplína zvaná sémiotika, která zkoumá znakové systémy (včetně jazyka), včetně samozřejmě významu znaku.

Člověk má tendenci říci, že význam je prvotní a že k němu hledáme označující. Pokud se to povede, stane se z významu označované a spojení označované – označující vytvoří znak. Pokud se však nad tím zamyslíme blíže, uvědomíme si, že před vznikem znaku není nic. Předchůdnost významu je jen naší představou, která vzniká kvůli objektivismu, tedy názoru, že realita existuje nezávisle na lidském vědomí. Tento názor začal zpochybňovat přinejmenším Friedrich Nietzsche již na konci 19. století.

Připusťme, že něco je a bylo by i bez nás. Již Imanuel Kant však tvrdil, že tento inteligibilní svět není našemu poznání přímo dostupný. Svět, v němž žijeme je naším produktem, je to svět jevů, na jejichž produkci se přinejmenším podílíme, jevový svět je tedy spoluformován poznávajícím subjektem. Pokud se nám něco jeví jako stůl, neznamená to, že je to stůl svou podstatou. Totéž bychom mohli vnímat jako lože, taneční parket, nebo třeba kreslící prkno.

Význam tedy vzniká tak, že si (v nejširším slova smyslu) věc přisvojujeme, činíme z ní předmět, tedy něco, co je zde pro a skrze člověka. Abychom s tím mohli zacházet, potřebujeme to pojmenovat (již podle Bible dal například Bůh člověku moc nad zvířaty tím, že mu je dovolil pojmenovat).

Proč však má člověk potřebu něco takového dělat? Dělá to samozřejmě pro sebe, vytváří si tak svět, v němž je schopen žít a který mu poskytuje vše potřebné. Vytváří si tak i nástroje, které potřebuje. Samozřejmě jsouce sociálními bytostmi, nevytváříme veškerá pojmenování sami (to by následně i znemožnilo komunikaci), nýbrž je většinou přejímáme od jiných lidí. Používání stejných znaků vytváří společnost.

Kdysi jsme byli na návštěvě u prarodičů. Dědeček, který slavil narozeniny, chtěl po babičce, aby nalila bratrovi fernet (jeho oblíbený nápoj), ale nemohl si vzpomenout na slovo fernet. Proto řekl (nářečím): „Ty, nalij mu… tego… jego…“, tedy: „Nalij mu to jeho.“ V té chvíli vznikl nový znak. V naší rodině se fernet začal označovat jako tegojego. Mohlo by se zdát, že zde vzniklo jen nové označující pro staré označované, že tedy význam existoval již před aktem označení, není však tomu tak. Tegojego není fernet. Už zmíněný Frege si všiml, že Jitřenka a Večernice nejsou totéž, třebaže v obou případech jde o stejné nebeské těleso (planetu Venuši). Stejně tak fernet je jen nějaký nápoj, tegojego je nápoj, dědeček a rodina dohromady i sémiotická událost. A pro to jiné slovo neexistuje, pouze tegojego.