Zadání domácího úkolu

Na kraji lesa stál tajemný dům. Co lidé věděli, stál tam odjakživa. Čert ví proč nikdy nikoho nenapadlo jít dovnitř. Až jednoho dne ... 

Co se podle vás skrývá za dveřmi tajemného domu? Minimálně šest palců. 

Vypracování

Závěrečná esej: Literární seminář
Saiph Lacaille

 

Lidé kolem něj chodili prakticky neustále; když se přes lesní pěšinky potřebovali dostat do druhé vesnice; když chtěli pozorovat srny pasoucí se na nedaleké louce; když šli sbírat ostružiny a lesní jahody do nedělního koláče. Nikdo ale nevěděl, čí dům je; ani proč tam stojí.

Když nad tím Eliza občas přemýšlela, došlo jí, že nikdy nikoho neviděla kolem, přesto dům nevypadal zanedbaně. Měl dokonce zahrádku; nebyla zarostlá plevelem, nepřebrala nad ní otěže matka příroda; v hlíně uhlazených záhonů, které byly jako podle pravítka, byly zasazené mrkve; nejednou jim záviděla, že mají dost peněz na to pěstovat jich tolik. Ona byla ráda za svůj skromný kus půdy – který věnovala bramborám, protože jakmile se zasadily, byly všude, a zasytily prázdné žaludky. A že jich na krku měla hned několik.

Takže ano, předpokládala, že v domě někdo bydlí. Předpokládali to všichni, co o něm věděli; nikdo ale nikdy nepřišel blíže, nezaklepal na dveře s podivným klepadlem, které bylo někdy narovnané a někdy ne, nemluvil s tím, kdo vevnitř bydlí. Ve skutečnosti se místa všichni tak trochu báli; jeden bard, co víc pil v místní krčmě než zpíval, se nechal slyšet, že v něm tak trochu straší. Eliza tomu byla ochotná věřit.

*

"Mamíííí, já chci čaj."

"Mám hlad."

"Hej! Nech mě bejt!"

"Buďte zticha, bolí mě z vás hlava."

"Už není noc, můžu si hlučet jak chci!"

"Damiene! Nesahej na tu plotnu, spálíš se!"

"Mari-"

"Kde je Elfie?"

"Já mám hlad!"

"Tak bude to?"

"Hej, to fakt není fér."

Povzdechla si; ne nahlas, ale v duchu. A rozhlédla se kolem sebe na tu spoušť; ačkoliv svoje děti do jednoho milovala, bylo jich všude plno. Jejich rozpustilost, rozlité mléko na podlaze, dřevěné autíčko nastražené ve dveřích na nešťastníka, co půjde kolem, ponožky na kuchyňské židli a tolik, tolik křiku.

Přála si nebýt na všechno sama... jenže od doby, co manželovi při strašné zimní vánici a následné lavině umřeli oba rodiče, sama byla. Poté, co je pochovali do hrobů a vzala si je zpět země, ztratil svět kolem, pak i sám sebe – a jediná věc, která mu dávala nějaký smysl, byla krčma... a dno sklenice plné chmelu. Někde hluboko v duši si povzdechla podruhé, hluboce, ztěžka. Nikdo nevěděl jako ona, jak náročné je se starat o všechno se čtyřmi dětmi.

"Elfie, přestaň kreslit po stole," zabrblala Mari a sebrala jí pastelku. Matce věnovala tichý pohled; nejstarší dcera znalá zodpovědnosti, chápala. Vzala do náruče Damiena, který se přidržoval šuplíku v kuchyni, protože ještě neuměl chodit bez opory, a s tichou písní na rtech vytančila z místnosti.

Eliza postavila kastrol na plotnu a začala ohřívat nové mléko.

*

"Tahle tuhle se váám, škyt, bude líbit," zahalasil bard nadšeně, ale místo loutny se natáhl po sklenici piva a přihnul si.

Hospoda mu nevěnovala mnoho pozornosti, už zvyklá na to, že poslouchání jeho písní za mnoho nestojí. Jen tajemný cizinec sedící v rohu na něj zpod tmavé kápě upíral čokoládově hnědé oči, tiše, vyčkával. Bard si ho dosud nevšiml.

"Tu takhle, škyt, jednou večer stezkou... k lesu sem, škyt, šel..." spustil a trochu neohrabaně prsty brázdil struny; hlazení se tomu říkal v žádném případě nedalo.

"Buď zticha!" obořil se na něj někdo.

"A tak tam, škyt, karkulinku na pasece našééél..." ignoroval nelibost místních bard.

"Nikdo ti nedá ani groš, tak tu přestaň vyřvávat," ozval se hostinský rázně. Nemusel zvyšovat hlas; takovou měl autoritu.

Přesně v tu chvíli se zvedl tajemný cizinec, co do té doby seděl jen nad sklenicí jablečného džusu, a přisedl si k bardovi, k překvapení všech přítomných. Na stůl před něj složil groše rovnou tři; a prohlížel si ho dál bez jediného slova zvláštním výrazem.

"Co chcete?" zamumlal překvapeně bard; peníze od nikoho za své umění nedostal už... ani nepamatoval.

"Poslechnout si příběh, nikoliv píseň, ačkoliv je jistě melodicky do-ko-na-lá," vyslabikoval, "o tom domě u lesa. Prý víte něco víc."

Bard příkývl, až skoro horlivě, a groše rychle shrábl do kapsy, snad aby si to čokoládové oči nerozmyslely. Pak začal brebentivě vyprávět; nervózně, protože z toho neměl dobrý pocit. Peníz na pivo by ale nikdy neodmítl.

*

Eliza po náročném dni nechala sourozence na krku s tichou prosbou Mari a vydala se k lesu; došly jí bylinky na čaje a na krajinu padal chladný, mokrý podzim v hromadě tlejícího listí a hutných mlh.

Zrovna si do zástěry cpala dlaně plné kostivalu, když uslyšela kroky. Zvedla hlavu a podívala se do tváře zvláštnímu muži, který se k ní blížil. Trochu se ho děsila; byl v dlouhé kápi a neviděla nic krom jeho čokoládových očí. Nepřipomínaly jí ale teplé kakao, které si člověk vezme, když se chce zavrtat do peřin a odpočívat; byl jako vychladlá hořká čokoláda, která už nikomu nechutná.

"Dobrého večera," pozdravila slušně, jak jí ostatně slušnost káže.

Odfrkl si. Ona by tedy pokrčila rameny, ale přišlo jí to stále neslušné; chtěla pokračovat v hledání meduňky, ale stál přímo u ní, tak neměla možnost.

"Do toho domu nechoďte," prohlásil nakonec cizí neznámý a ukázal za sebe; přímo na tajemný dům.

"Proč?" nenapadlo ji nic lepšího než se zeptat.

"Už tam není nikdo živý," odvětil pevně; s žádnou výčitkou v hlase, s žádným soucitem. Bylo to zvláštní, ale Eliza byla tak v šoku, že ji nenapadlo přemýšlet proč.

"Aha," špitla. "Byl?"

"Kdysi," přiznal muž.

"Dobře," přikývla a ukázala na již nasbírané bylinky. "Musím... mám doma děti," pokusila se vysvětlit a udělala dva kroky do strany. Jeho pohled ji však nepropustil; byl zvláštní, jako by ji zkoumal, snažil se přečíst, kalkulovat, jako šelma, která čeká nějaký úskok.

"Zajisté, madam Burrová," zvedl jeden koutek rtu; ale nebyl to úsměv, ne. Trochu ji vyděsil.

"Odkud víte, jak se jmenuju?" vyplašeně se mu podívala na rameno; čokoládové oči a jejich pronikavý žár už nedokázala snést. A začala se bát.

"Vím toho mnoho, madam Burrová."

"Ah, já asi..." podívala se přes rameno, směrem ke svému domu, k Mari, a s prozřetelnou nedůvěrou zatoužila být kdekoliv jinde, doma, okamžitě zmizet. Nikdy k tomu nedostala příležitost; než udělala dva kroky nebo řekla slovo, zeleně se zablesklo. Pak začalo mrholit.

Kap, kap, tiše se snášel déšť a smýval smrt.

*

"Tati, potřebuju, abys šel domů," dorazila do krčmy Mari, zastavila se u stolu, na němž se válel její otec, a upřela na něj prosebný pohled. Nereagoval. Od doby, co v lese našli tři mrtvé; dva muže z tajemného domu a jeho ženu, na tom byl ještě hůř než po smrti svých rodičů. Prakticky přežíval; nežil. Většinou už ani nedokázal vnímat svět kolem.

"Myslím, že je znala," zamumlal; až příliš srozumitelně na to, kolik toho vypil. "Jinak by přece neumřeli všeci v jeden den."

"Jenže ten den se tu motal podivnej chlap," přisedl si bard ke stolu, "a já mu řek, že v tom domě prej žijou dva divní muži, co nikdy nechodí ven, ale vždycky maj všého dost. A on řek, že si to myslel, že jsou spolu; a proto jeho matku otec nikdy nemoh milovat nebo co. A pak zmizel a druhej den byli všickni mrtví. Nepovídej že to-"

"Neměla umřít," rázně zasáhla Mari, "ale tímhle ničemu nepomůžeš. Damien potřebuje rodiče; tak vstaň a pojď domů."

Ve své podnapilosti musel chvíli zaostřovat, než se jí podíval přímo do očí, pak ale pohled držel pět, deset vteřin, než řekl jednoznačné: "Ne." A nic víc.

Mari se beze slova otočila, práskla dveřma, až se za ní hostinský rozdurděně podíval, a cestou domů utrhla v trávě petrklíč; doma jej vložila do vázy k hromadě květin a bylin a usmála se na obraz svaté Epony na zdi. Smutně, vyčerpaně.

Třeba příště.

*

Lidé kolem něj chodili prakticky neustále; když se přes lesní pěšinky potřebovali dostat do druhé vesnice; když chtěli pozorovat srny pasoucí se na nedaleké louce; když šli sbírat ostružiny a lesní jahody do nedělního koláče. Dnes už věděli, čí dům byl; nikdy ale nezjistili, proč tam stál.

To věděli jen dva muži, oba s trochou magické síly, ale ne dost, aby odolala náporu vzteku Toma Raddlea. Dva muži, kteří se s nedůvěrou skrývali před magickým světem a světem obecně a byli spokojení jen tak, jak byli; spolu. Bez nápojů lásky, bez tichých výčitek společnosti, že se milují.

Lidé si pořád mysleli, že v domě straší; vynesli z něj přece dvě mrtvoly úplně neznámých lidí. Netušili však (a nikdy by si jistě nepřiznali), že se bojí jen obyčejné lásky a radosti, které doma nikdo z nich neměl. Mari by vám o tom mohla vyprávět.