Zadání domácího úkolu

Sepište podrobnou zprávu (=vyprávění,...) o vaší týdenní stáži na Ishgarském souostroví. Co jste zažili či objevili, jak jste využili svou Ishgarskou magii atd.

Alespoň 9 palců, v případě obrázků max. 2, za každý lze práci zkrátit o 1 palec.

Vypracování

Beteramis Athenodoros

Ztracené magie Ishgaru (2.A)

Závěrečná esej

 

 

 

Dobrý den, paní profesorko, posílám svou zprávu o závěrečné stáži na Ishgaru:

 

 

 

 

„A která vy jste?!“ zahřímal na mě vytáhlý postarší muž, jehož jmenovka na prsou prozrazovala, že se jmenuje Jones.

„Athenodoros,“ pípla jsem trochu vyděšeně. „Z Bradavické školy čar a kouzel, poslala nás sem profesorka McGarden...“

„Jo tak, konečně!“ výraz pana Jonese trochu změkl a dokonce se na mě lehce pousmál. „Umíš kouzlit pomocí Ethernana? Nebo ti jde lépe ishgarština?“

Otázka mne trochu zaskočila, protože ishgarsky neumím samozřejmě ani žbleptnout, zatímco Ethernano se mi během mých meditací v Bradavicích dařilo využívat spíše sporadicky. Nasucho jsem polkla, ale přesto se mi podařilo ze sebe vydolovat úsměv: „V první možnosti jsem lepší...“ pronesla jsem snad i sebevědomě. Nakonec, je to čistá pravda.

„Skvělé, tak to se nám hodíš, pojď za mnou,“ zahlaholil pan Jones a už mne vedl do vysokých dveří polorozpadlé budovy s obrovskou kupolí.

„Tady je knihovna, náš největší zdroj informací,“ vykládal za pochodu a já měla co dělat, abych mu stačila. „Bez informací je pobyt v Ishgaru nebezpečný, takže ti radím, abys ji neopouštěla, jasné? Spíme v přilehlé budově, která sloužila merlin-ví-čemu, večer tě tam zavedeme. Každopádně bez doprovodu některého ze zaměstnanců nechoď z těchto dvou budov ani na krok. Tím spíš, když ovládáš Ethernano, kdo ví, co bys tu mohla spouštět...“

Poslední větu ohleduplně zamumlal spíše pro sebe, ovšem mne to nijak neznepokojilo – kdyby věděl, jak to s mým kouzlením vypadá, byl by v klidu také.

Vedl mne podivným systémem zakroucených chodeb, až jsem měla chvílemi pocit, že kráčíme labyrintem. Stěny tu podivně světélkovaly, což působilo docela strašidelně. Nakonec jsme se zastavili u dalších velkých dveří, kde bylo najednou mnohem jasněji – klika s podivnými zákruty zářila jako měsíc v úplňku. Když na ni pan Jones sáhl a dveře otevřel, zalapala jsem po dechu. Před námi se otevíral obrovský prázdný prostor, který křižovalo několik můstků v barvě slonoviny. Jeden takový můstek začínal přímo před námi a pan Jones na něj chvatně vstoupil. Ušli jsme po něm sotva pár kroků, když jsem se musela zastavit. Jen jsem vytřeštěně zírala na nezměrnou velikost prostoru kolem sebe. Hloubka pod námi byla skoro taková, jako když se z nebelvírské věže díváte dolů na jezero před hradem. Nad námi se klenula obrovská kupole, jejíž vrchol mizel kdesi v temnotě. Celý obvod prostoru, kam až mé oko dohlédlo, byl lemovaný policemi s knihami. Sem tam je přerušovaly dveře, ze kterých vedly další mostky napříč prostorem.

„Nádhera, co?“ zasmál se na mě pan Jones. „Pod střechou je Ethernano nejkoncentrovanější, tak tě pošleme tam. Uvidíme, co zmůžeš.“

Bez varování ostře hvízdl, až jsem nadskočila, a vtom se kousek od nás objevil létající koberec. Připlachtil odkudsi zespoda a až teď jsem si uvědomila, že podél stěn tu a tam levitují další koberce, na nichž se hrbí lidé – evidentně další pracovníci výzkumného týmu. V rukou drželi objemné knihy, někteří jimi listovali, jiní si psali poznámky na dlouhé pergameny. V celém prostoru nicméně panovalo ticho jako v kostele.

Pan Jones mi podal ruku a pomohl mi nastoupit na koberec. Sám se na něj pohodlně usadil a pokynul mi, abych ho následovala. Potom poklepal na roh a koberec začal pomalu stoupat, vstříc temnotě kupole.

„Na kobercích se pohybuj opatrně, radši si na nich nestoupej, nikdo nechce, abys spadla celou tu hloubku až dolů,“ instruoval mě věcným tónem. „Pro začátek zkus pomocí ishgarské magie označit místa, kde se nacházejí nějaké vzdělávací informace. Každá knihovna taková oddělení má a to by se nám hodilo nejvíce. Zatím se tu plácáme naslepo a uznej, že pročíst všechny ty knihy kolem zabere pár staletí. Potřebujeme to hodně urychlit.“

Horlivě jsem přikyvovala a pomalu se mě zmocňovala panika. Označit něco konkrétního v knihovně? Jak? Dosud jsem dokázala ishgarskou magii využít při kreslení, aby mé obrázky vypadaly lépe, než jak by vypadat měly s ohledem na mé malířské (ne)nadání – tohle je ale přeci něco úplně jiného!

Koberec nám zastavil u nejvyšší police s knihami, nad námi se už začínaly zatáčet boky kupole. Mostek, na kterém jsme prve stáli, se pod námi vinul jako širší bělostná stuha. A pod ní temná díra. Děsivé.

„Dopluj si s kobercem kam chceš, ale většina nováčků dává přednost levitaci poblíž stěny, jinak mají závratě. Na to si dej pozor a hlavně prosím tě nezvracej...“ zazubil se na mě pan Jones lišácky. Mně zase tak moc do smíchu nebylo.

„Zkus se tu snažit, až bude čas oběda, přijdu tě vyzvednout. Uvidíme, jak si povedeš...“

S těmi slovy opět hvízdnul a během chvilky u nás přistál druhý koberec, na který si pan Jones přestoupil. Ještě mi zamával a odplachtil kamsi dolů, do temnoty.

 

Bezradně jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Pod sebe ani za tisíc galeonů. Koberec levitoval velice poklidně, nijak se nepohupoval, čehož jsem se nejprve obávala. Takto jsem měla málem pocit, že sedím ve své posteli v nebelvírské věži a hledím na obsáhlou knihovnu mých kamarádek. Vzduch tu byl chladný, ale příjemně voněl knihami, ani stopy po nějaké zatuchlině či po přítomnosti prachu – zajímavé na to, že se tu nevětralo pár staletí. Ale i knihy vypadaly velice dobře. Nikde žádné pavučiny, žádný prach... Patrně musely být ošetřené nějakým kouzlem, které je zachovávalo v čistém stavu. Ale ještě něco tu bylo, zvláštní pach, který mi něco připomínal. Zavřela jsem oči a pomalu jsem nosem nadechla celý objem plic, abych vůni lépe zachytila. Co to jen může.... Vtom mi tělo zaplavila energie. Cítila jsem, jak se mi zbystřily smysly, najednou jsem viděla ostřeji, slyšela jsem listování v knihách hluboko pod sebou, a hlavně jsem s naprostou jistotou věděla, že to, co cítím, je Ethernano. Co taky jiného? Nyní byla vůně tak intenzivní, jako kdybych si sedla na čerstvě posečené louce a vdechovala vůni trávy. Něco takového jsem v Bradavicích nezažila ani omylem.

„Merline,“ vydechla jsem uchváceně sama pro sebe. Dobře, s tímhle se možná bude dát pracovat...

Posadila jsem se pohodlně do meditační pozice, ve které jsem sedávala v Bradavicích, zavřela jsem oči a začala jsem se koncentrovat. Soustředit se na vůni Ethernana, na jeho přítomnost v mých plicích. Zhluboka jsem dýchala a zkusila jsem si představit, že mne již vyplňuje úplně celou, nejen plíce, ale i srdce, krev v mých cévách, která mnou proudí od kořínků vlasů až po poslední články prstů na nohou. Cítila jsem se silná jako nikdy, lehká jako pírko, myšlenky mi uháněly mozkem rychlé a průzračné. Hodně divný pocit.

Hřbet knihy přede mnou jsem viděla ostře do nejmenších detailů, fascinovaně jsem po něm natáhla ruku – a kniha mi sama od sebe vklouzla mezi prsty, úplně sama vyskočila z police!

Takže opravdu kouzlím, neuvěřitelné! Opatrně jsem knihu rozevřela. Třeba v ní bude něco zajímavého... no, byla v ní spousta ishgarských klikyháků, které mi neříkaly vůbec nic. Na všechno evidentně magie nestačí. Trochu zklamaně jsem knihu zase zavřela a natáhla jsem s ní ruku zpět k polici. V koutku duše jsem čekala, že tam kniha zase sama zapadne, ale ani se nehnula a musela jsem ji uklidit na místo sama.

Začala jsem dumat nad tím, v čem byl rozdíl. Zkusila jsem k sobě přivolat jinou knihu, ale už mi to nešlo – a po několika dalších neúspěšných pokusech má frustrace rostla. Tak jsem se rozhodla vrátit na začátek. Zase jsem se nadechla, zklidnila jsem se a počkala jsem, až mne vůně Ethernana zcela obklopí. Pak jsem ucítila příliv energie a zahleděla jsem se na knihu, kterou jsem si chtěla přivolat. A zase jsem ji viděla tak ostře, jak bych ji nikdy sama vidět nemohla. Jako kdybych hleděla očima kočky nebo čeho! A hop, kniha mi přistála v ruce rychlostí blesku. Takže v tom to je. Zkusila jsem se stejně intenzivně soustředit, když jsem ji chtěla vrátit do police – a šlo to!

Dalších pár pokusů zaznamenalo úspěchy též, a tak jsem se zamyslela, jak najít v tom množství knih právě ty, které obsahují vzdělávací informace, jak řekl pan Jones. Tedy myslel asi nějaké učebnice? Ale učebnice čeho? Magie? Historie? Jazyka?

Bezradně jsem se kolem sebe rozhlížela. Potřebovala bych poradit... Jenže já netušila ani to, kde bych mohla najít pana Jonese.

A tak jsem se znovu nadechla, ačkoliv i bez toho jsem stále měla pocit, že mám Ethernano snad i pod kůží. Zkusila jsem se intenzivně soustředit na přivolání někoho, kdo by mi poradil. Mlhavě se mi při tom hlavou provlnila myšlenka, že bych neměla srazit někoho z koberce dolů do propasti. Prosím, jen to ne.

Najednou se přede mnou zčista jasna objevil... duch? Vytřeštila jsem oči a kdybych neměla plíce plné vzduchu jako cestovní balón, asi bych i zaječela. Mužík byl vysoký asi jako já, zcela bělovasý a dost průhledný. Poklidně si levitoval kousek od mého koberce a tvářil se velice úslužně.

„Do-dobrý den,“ vykoktala jsem, „chcete s něčím pomoci?“

Mužík se zatvářil ještě úslužněji a hluboce se uklonil. Neřekl ovšem nic.

Oblečený byl podivně, v přiléhavém hábitu trochu nad kolena, ve vysokých botách šněrovaných těsně pod kolena, bílé vlasy měl zvláštně zapletené a ještě bělejší vousy mu pěkně lemovaly tvář. Merline, jestli tohle není starý Ishgařan, tak jsem blázen. Vtom mi došlo, že musel přijít na moje zavolání, jistě, možná byl prostě nejblíž, a tak ho kouzlo přitáhlo, aby mi poradil. Možná se v knihovně dobře vyzná?

Nervózně jsem se usmála a zkusila jsem to znovu a lépe: „Dobrý den, mohl byste mi pomoci? Potřebovala bych vědět, kde začít číst, abych se dozvěděla nějaké základní informace o Ishgaru a jeho magii.“

Mužík se na mě usmál a odpověděl mi cosi jazykem, který zněl sice hezky a zvukomalebně, ale vůbec jsem mu nerozuměla. Zůstala jsem na něj bezradně hledět a zrovna, když jsem se zamyslela, jestli by to nespravilo nějaké další kouzlo, pokynul mi dost jasným gestem, abych ho následovala. Potom se otočil a pomalu plachtil směrem ke středu knihovny. Super.

Nasucho jsem polkla, ale po chvilce zaváhání jsem poklepala na roh koberce a nasměrovala jsem ho za svým průvodcem. Vždyť je to jako letět na koštěti, to zvládnu. Jen se nedívat přímo pod sebe.

Letěli jsme daleko, opravdu až téměř do středu knihovny, stále v úrovni „mého“ nejvyššího patra polic. Potom se mužík zastavil a opsal rukama veliký kruh. Cosi přitom mumlal, a pak se před námi rozsvítil dlouhý barevný válec plný ishgarských symbolů. Zespoda jsem slyšela překvapené výkřiky a když jsem opatrně nakoukla přes okraj koberce, viděla jsem, že válec vede po celé délce knihovny, patrně až na zem. Celý prostor svítil duhovými odlesky z éterické věže světla.

Šokovaně jsem se podívala na mužíka vedle sebe, který se výmluvně usmíval a gestikuloval směrem k ishgarským popiskům, které měnily barvu podle toho, jak se jich dotýkal. No jistě, hleděla jsem na plánek knihovny! Na válcovité struktuře byly zachycené maličké knížky, které musely odpovídat těm po obvodu zdí. Byla tam i temná místa označující vstupní dveře a mostky! Barevná místa potom určitě vymezovala jednotlivé sekce knihovny a ishgarský popisek uváděl, co která sekce obsahuje.

„Děkuju,“ vydechla jsem směrem k mužíkovi. Ten se opět uklonil a rozplynul se. Neodletěl jako duch, prostě se rozplynul! Světelná věž ale zůstala na místě a já mohla vidět, jak k ní pode mnou přiletěla spousta pracovníků výzkumného týmu a uchváceně si ji prohlížela. Zatímco ke mně mířil pan Jones – nadšeně jsem mu zamávala.

„To jsi udělala ty?“ volal na mě, jakmile se přiblížil na doslech.

„No, ano. Teda ne. Vlastně to udělal ten pán, který se tu objevil, když jsem si zkusila zavolat někoho na pomoc...“

„Pán? Jaký pán?!“

Pan Jones na mě hleděl, jako kdybych se zbláznila, a tak jsem mu všechno vysvětlila. Hádám, že mi stejně moc nevěřil, alespoň ne do doby, než jsem později odpoledne přivolala ishgarského mužíka ještě jednou. Díky schopnému překladateli, kterého jsem dostala k ruce, jsme zjistili, že jde o snad-kdysi-i-živou entitu, která si říkala Správce. Tedy, Správce knihovny. Byl schopný odpovídat na jednoduché otázky týkající se knihovny a jejích pokladů, z čehož byl celý výzkumný tým úplně na větvi. Správce se přivolával zcela jednoduše pomocí ishgarské magie a výzkumný tým na to dosud nepřišel čistě proto, že tu s Ethernanem nikdo pořádně pracovat neuměl – v knihovně bádali především jazykovědci, samozřejmě.

 

Do konce své týdenní stáže jsem v knihovně našla ještě pár dalších skrytých vychytávek, které aktivovala ishgarská magie – ale objev Správce byl tím zdaleka největším. Musím říct, že mne moc potěšilo, že jsem byla výzkumnému týmu opravdu něco platná, stejně jako mne překvapilo, jak snadné bylo kouzlit v místě, kde byl Ethernana dostatek. Svým způsobem to bylo jednodušší než naše práce s magií, kde se musíme nejprve složitě učit pohyby hůlkou a kouzelné formulky. Tady bylo vše poměrně jasné, stačilo se přesně soustředit a knihovna pracovala tak, jak jsme potřebovali. Tedy tak, jak byla postavena.

Pevně věřím, že se výzkum místních materiálů nyní trochu urychlí a že se už brzy dočkáme dalších úžasných informací o ztraceném světě Ishgaru. Jsem moc ráda, že na tom mám svůj maličký díl zásluhy.

 

 

 

 

S úctou

Beteramis Athenodoros

 

 

 

P.S: Madam, moc vám děkuji za další skvělý školní rok. Moc mne to tu bavilo, teorie magií je zábavné studium. =) Doufám, že budete mít pěkné prázdniny!