Zadání domácího úkolu

Vítejte u zadání ročníkové eseje z předmětu Péče o kouzelné tvory. Úspěšné složení eseje je podmínkou pro ukončení prvního a postup do druhého ročníku. Ročníková esej se skládá ze dvou částí, vypracovat musíte každou z nich.

1. Prostorový model vybraného tvora

Někdy je užitečné mít po ruce model určitého tvora. Ať pro výukové účely, ať jako morální pomoc zraněnému zvířeti. Vyberte si jednoho z tvorů, o kterých jsme se letos učili, a jakoukoli technikou vytvořte jeho model. Můžete použít modelovací hmoty, plyšové drátky, papír, lepidlo, vlnu, cokoliv, co uznáte za vhodné. Ve vypracování musí být 1 snímek materiálu na výrobu, alespoň 2 snímky z postupu výroby, alespoň 1 snímek výsledného modelu.

2. Jak jsem pečoval/a o…

Z letos probíraných tvorů si vyberte dva, kterým se budete během druhého pololetí v rámci samostudia věnovat. Pokud jste chovatelé, můžete si vybrat jednoho vlastního mazlíčka bez ohledu na druh a jednoho dalšího kouzelného tvora. O své volbě mě, prosím, včas informujte (ideálně během 5. výukového termínu) v mém kabinetě, abych mohla vyřídit patřičné formality a byl vám přiřazen jedinec vámi zvoleného druhu. Zbytek už bude čistě na vás a na tom, co jste se v hodinách naučili a co z magizoologa ve vás dřímá.

Výstupem z vaší pečovatelské praxe bude text o tom, jak se vám vedlo, co jste se naučili, čím vás daný tvor překvapil, s čím jste měli problém a jak jste ho vyřešili atd. Forma je zcela na vás, zda půjde o souhrn poznatků, deníkové zápisky, příběh nebo něco jiného. Pro ilustraci můžete přiložit až 2 vámi nakreslené/namalované obrázky.

Vaše ročníková esej by neměla být kratší než 10 palců. Poctivě vyrobený model tvora s veškerou fotodokumentací vydá za 4 palce textu. Vlastnoruční obrázek ilustrativního charakteru v druhé části eseje vydá za 1 palec, maximálně můžete přiložit 2 obrázky.

Přeji mnoho sil, tvořivé inspirace a pečovatelských radostí!

Vypracování

Krásný den, madam Ghostfieldová,

 

nastal čas závěrečné práce. Pustím se tedy do toho.

 

Jako prostorový model jsem se rozhodla vyrobit si scvrčka. Důvod je jasný a jednoduchý. Jak se člověk má naučit něco o jejich anatomii, aby jim v případě zranění mohl ovázat nožičku, když si ho nemůže nikdy v dostatečné velikosti pochovat? Hned se scvrkne na miniaturku. Jasně, až bude poraněn, nebo nemocen, pravděpodobně se nezmenší, aby si nechal pomoci, ale pak už bude pozdě něco někde testovat a zkoušet. Na to už musíme být připravení! Z tohoto důvodu jsem si vyrobila scvrčka, který se mi nikdy nescvrkne. Jako materiál jsem si vybrala křišťálovou pryskyřici. Je čirá, tedy bude snadno vidět každý záhyb ještěrčího tělíčka a hned poznám, že je obvaz třeba špatně zavázaný. Vzhled drobných šupinek jsem naznačila drobnými lesklými kamínky. Pojďme už se podívat, jak vypadal postup...

 

A hotový scvrček... 

 

A ještě pár pokusů o nějaké pěkné foto O:) 

 

Líbí? Může být? O:) 

 

 

Pro praktickou péči o kouzelné tvory jsem si vybrala kůroleza a kluběnku. Kluběnky jsou novými mazlíčky u nás na hradě, nebylo tedy těžké nějakého pro svou péči získat. Jedna ze starších spolužaček byla tak hodná, že mi půjčila svoji kuličku a já tak mohla pečovat a pečovat jak je bylo třeba.

S kůrolezem to bylo horší, ale i tam jsem poměrně snadno získala svého ‚‚mazlíčka“. Zašla jsem jedno odpoledne za Křovíkem, kterého jste nám představila během výkladu a požádala ho o pomoc. Pro Křovíka to nebyl vůbec žádný problém. Prý mají sousedi na sousedním stromě pár drobných potomků a nejstaršímu z nich by se hodilo, kdyby se podíval ‚‚do světa“. Navíc všichni věděli, že u nás na hradě jim nic nehrozí :)

 

Začnu s popisem, jak se mi dařilo s kluběnkou, neboť s tou to bylo jaksi jednodušší. Jak jsem zjistila (a pamatovala si i z hodiny), péče o kluběnky není nikterak náročná. Nepotřebují nijak upravovat prostor, ve kterém se nachází, neboť velké množství dlouhé a chundelaté srsti tlumí všechny možné nárazy, pády, možná potlučení apod. Kluběnka se tedy mohla celkem svobodně pohybovat po mém pokoji. Největší problém pro mě byl v tom, že když se kluběnka rozhodla v noci vydat ‚‚na mlsku“ a rozhodla se mi vyčistit ouška, jak já na to nejsem zvyklá, občas mě vzbudilo jemné šimrání, kterému jsem měla tendence se bránit. Vždy mě na obličeji ve spánku totiž lechtal maximálně nějaký hmyz, ať už mouchy, pavouci, nebo třeba komáři. A konkrétně ty fakt nechcete, takže všechen hmyz začnete rukou odhánět. Poprvé jsem tedy takhle nechtíc ošklivě zatáhla kluběnku za jazýček. Ještě že mi velmi rychle došlo co se děje, jinak bych jí ho mohla i přetrhnout! Nepěkná věc. Ale brzy jsem si na to zvykla, takže jsem zůstala klidně ležet a nechala si pomoct. Později mě to už dokonce ani nevzbudilo.

Mimo toto drobné nedorozumění se nám s kluběnkou žilo moc hezky. Vždy měla dobrou náladu vždy si chtěla hrát. A mě bavilo jaké u toho vydávala roztomilé zvuky! Nejvíc jsem milovala mazlit tu její prachovou semišovou srst, v které bych se schovala i celá, kdyby to jen šlo :)

Chcete ji vidět? Pokusila jsem se Vám ji nakreslit...

Nádherná že? Totálně jsem se do kluběnek po této zkušenosti zamilovala a už jsem si poslala na vedení školy žádost, zda bych také jednu mohla chovat O:)

 

A jak se nám žilo s kůrolezem?

Na jeho příchod ke mně do pokoje jsem se poctivě připravila. Nachystala jsem mu něco jako terárko, akorát pochopitelně otevřené. Prostě menší prostor plný mechu a větví, aby se prcek cítil jako doma. No jo! Jenže tam vůbec nebyl. Chodil tam akorát spát. Většinou. Jinak jsem ho vždy našla schovaného za nějakým záhybem mého oblečení. Nevím proč, ale nějak se mu se mnou prostě líbilo a nechtěl se ode mě hnout. Absolvoval tak se mnou veškerou výuku. Ještě, že na něj někdo nepřišel. Co ho na tom bavilo, to teda nechápu, mě některé hodiny teda nebaví vůbec! Ale to už je na delší polemizování. Ale bylo znát, že nejvíce se mu líbilo při hodinách bylinkářství ve sklenících. To tu svoji zvědavou hlavičku furt odněkud vystrkoval a já ho musela hlídat dvakrát tolik, aby si ho nikdo nevšiml a nechtěl třeba zasadit.

Obzvláště vtipné byly ty chvíle, kdy se ke mně snažil mluvit. Vylezl mi na špičku prstu, aby měl jistotu, že mu budu věnovat pozornost a něco mi zarputile a vytrvale vyprávěl. Vypadalo to nějak takhle...

Ze začátku jsem mu pochopitelně nerozuměla ani slovo. Časem jsem začala chápat nějaké významy slov. Postupně se to zlepšovalo a zlepšovalo. Jejich jazyk jsem tedy nepochopila, jestli se ptáte na toto, ale různými posunky a mimikou jsme se vždy dokázali nějak domluvit :)

Musím říct, že mě ten prcek také uchvátil. Hlavně v tom, že na to jak byl maličký, byl velice průbojný a nikdy se nenechal upozadit. O toho se rodiče bát nemusí. Nyní již je zpátky u nich a já za ním chodím jenom občas na návštěvy. No, stýská se mi, no! Ale vždycky mě rád vidí a to mě moc a moc těší :)

 

To by mělo být vše :) 

Ještě jednou moc děkuji za celou výuku a těším se na další ročník! 

Mějte se přenádherně! 

 

Enola Gatito