Zadání soutěže

To je skandál nejvtěšího stupně! Ukradli mi křeslo? mé krásné,pohodlné, houpací a nejvíce vytuněné křeslo!!

Máme informaci, že ho skřítci odnášeli kdo ví kam!!

Najděte mi ho prosím..

Napište postup hledání a kde jste ho našli. Co by jste navrhli udělat s tím kdo za to může?

Sepište příběh, povídku či jen pojednání o hledání křesla.

Minimální délka 2 palce. Odměna vás nemine :)

Vypracování

„Viděli jste to?“
„Co jsme měli vidět?“
„No támhle!“
Vzrušený šepot studentů u duchů se nesl hradem a všichni si ukazovali na bandu malinkatých domácích skřítků, kteří odnášeli křeslo pana profesora Glowra kamsi hradními chodbami pryč.
„Co se to děje?“ špitali si i duchové, kteří křeslo pronásledovali skrze zdi až tam, kam normální studentíčci nemohli.

„Skandál, to je s-k-a-n-d-á-l!“ Rozezněl se hradem rozezlený hlas pana profesora posílený kouzly. „Vraťte i moje křeslo! Já – chci – svoje – křeslo!“ sípěl na celý hrad a pár drobounkých prvaček se bálo, že se jim sesype celý hrad na hlavu.
„A dost!“ řekla jsem si. Kdesi v kapse hábitu jsem nahmatala ucpávky do uší, které pro všechny případy nosím s sebou a doKVAčila jsem za nejbližším duchem.
„KVAk,“ pozdravila jsem. „Můžu se zeptat? Nešlo tudy křeslo se spoustou nožiček?“
Duch otvíral a zavíral pusu, přičemž gestikuloval rukama.
Nechápala jsem. Pak mi to teprve docvaklo, špunty v uších! Rychle jsem si je vyndala, právě když duch říkal „…přesně tak jsem to viděl.“
„Aha, uhm, děkuju,“ zamávala jsem duchovi a vyrazila si to směrem k umývárnám.
„Héj, jsi hluchá? Říkal jsem v Glowrových komnatách!“
Rychle jsem změnila směr, div jsem nesrazila chlapce z Nebelvíru a poděkovala jsem pokynutím ruky obtloustlému duchovy, který právě mizel v jižní zdi.

„Pane? Jste tam?“ Klepala jsem na dveře komnat pana profesora, ale nikdo neodpovídal. Už jsem se měla k odchodu, když se zevnitř ozvala tlumená rána a zvuk tříštícího se skla.
Rychle jsem vytáhla hůlku a namířila jí na zámek.
„Alohomora,“ špitla jsem bez přemýšlení a dveře se otevřely dokořán. Rychle jsem vklouzla do komnat a dveře jsem zavřela, aniž by mě někdo zpozoroval.
To, co jsem viděla, jsem ani v nejmenším neočekávala.
Komnata se hemžila domácími skřítky, kteří pobíhali kolem ztraceného křesla a používali na něj nejrůznější kouzla a nástroje, které byly poházené kolem.
„Ehm?“ koukla jsem na skřítka, který právě vláčel kolem obrovitánské kladivo.
„Slečna promine,“ uklonil se skřítek.
„Promine co-auvajs!“ Těžké kladivo mi spadlo na nohu.
„Zlý, zlý Urtík!“ Majzl skřítek do hlavy kladivem, a kdybych ho nechytila za kousek roztrhaného trička a nezdvihla jsem ho do vzduchu, udělal by to znova.
Poulil na mě velká zelená očka a oháněl se kratičkými ručičkami.
„Pusťte Urtíka dolůůů,“ kvílel skřítek, než se ke mně strhla pozornost úplně všech. Postavila jsem ho na nožky a vzpřímila jsem se.
„Může mi někdo říct, co se tady děje a co děláte s tím křeslem?“ Ruce jsem si dala v bok, v jedné z nich jsem stále držela hůlku a nadzdvihla jsem obočí.
„To je překvapení, slečno!“ vypískla malá skřítka a hluboce se uklonila, až se jí uši dotýkaly fialového koberce.
„Vylepšujeme křeslo! Je to náš úkol!“ přidal se další skřítek.
„Pan ředitel se rozhodl dělat radost, chce být jako Fleutýnka!“ Další a další skřítci se klaněli a s poklonkami mě vystrkali za dveře, které se s tichým cvaknutím zavřely.
„A je to,“ zůstala jsem stát před dveřmi a koukala jsem na zámek.
„Když to panu Glowrovi řeknu, přijde o přeKVApení, raději ho nechám, ať na to přijde sám!“

- pod úkolem je přilepen lísteček se zelenkavým nápisem -
„Pod svícnem je největší tma – hledejte tam.

Vaše žá(b)kyně
Barbara Arianne Lecter“