Zadání domácího úkolu

Napište mi povídku NEBO nakreslete, jak si představujete buď

a) Azkaban - jak to vypadá vevnitř, konkrétní vězňové, jejich osud, cokoliv vás napadne...

nebo b) doupě černokněžníka/černokněžnice (jak vypadá, co tam je, proč to tam je atd. Jen nezapomeňte, že žijeme v moderní době, takže ježibabí doupě z pohádek popsat nechci!)

Vyberte si jedno z vypracování, tedy kdo píše a), nebude už psát b) a naopak. Stejně tak si vyberte buď kreslení, a nebo psaní, ne oboje.

Obrázky buď nahrejte do Galerie, nebo vložte do obrázkové chýše.


Zkuste naplno použít pozorovací schopnosti!

Vypracování

Pokusil jsem se o něco jako povídku, snad to stačí?

------------------------------------------------------------------

A pak už nic ...

Kap kap. „Měl bych utáhnout kohoutek,“ pomyslel si. Kap kap kap. Kroky. „Jaký kohoutek?“ Šumí tu voda. Kapky dopadají do okapu a po zběsilé jízdě stékají na dlažbu. „Vždyť prší!“ Tiskne rozpálenou tvář do louže chladné vody. Kap kap. Kroky se blíží. Boty čvachtavě narážejí do stařičkých trosek betonu. Někdo tu strašně sténá. „Proboha - pomozte mu někdo, vždyť ho snad vraždí!“ Snaží se křičet, ale slova mu nejdou z úst. Kroky ztichnou právě u něj. Chce se otočit.. Strašná bolest mu vystřelila z hrudi. Agresivní červená plná energie, ledově chladná bílá i zelená, přinášející vykoupení.

„Hej, Frankie, pojď sem honem, tady leží nějaký člověk.“ Vykřikl ten někdo vedle něj a začal mu šacovat kapsy. „Zavolej sanitku! je těžce zraněnej, ale vypadá to, že ještě žije!“

„Kamaráde, vydrž, teď už to bude dobrý,“ řekl ukliňujícím tónem a snažil se zastavit krvácení.

„Vykoupení? To skučím já?“ Milosrdné bezvědomí. Vzdálené houkání sanitního vozu už neslyšel.

 

*  *  *

 

Šel po nějaké ulici. Obyčejná ulice plná obyčejných lidí. Míjel obchody s oděvy, restaurace, kadeřnictví, hračkářství, lékárnu i banku. Zastavil se na kraji velkého knihkupectví. Naproti se prodávaly gramodesky, CD i kazety. Otočil se zpátky a najednou viděl to, co všichni ostatní lidé zjevně neviděli. Vedle knihkupectví se krčila malá, špinavá hospůdka. Štít držel už jen na jednom pantu a kymácel se v mírném větru. Na štítu byl starodávným písmem vyveden nápis „Děravý kotel“. Proč to před chvílí ještě neviděl? Přece tam ta hospůdka musela být celou dobu?! A proč se všichni tváří, že tam kromě knihkupectví nic není?! Proč ji vidím jen já?! Proč není slyšet obvyklý hospodský ruch?! Proč je tu takové ticho?! Vzal za klepadlo ve tvaru dračí hlavy, zatlačil a vešel.

 

Místnost byla naprosto plná lidí nejrůznějšího věku, ale něco měli společné. Všichni byli oblečeni do legračních hábitů dlouhých až po paty. Něco takového přece nikdy ... Teď si uvědomil, že ani on není oblečen do saka a kalhot, ale visí na něm skoro černý hábit. V hospodě byl takový hlahol, že člověk neslyšel vlastního slova. Lidé se překřikovali, smáli se přihroublým vtipům a bouchali do dubových stolů korbeli plnými něčeho, co vypadalo jako pivo. Prošel kolem barového pultu, za nímž se krčil hostinský neurčitého věku. Pohlédl na něj jen zběžně a pokračoval dál. Něco ho táhlo ke dvorku. Tam vytáhl z hábitu nějaký klacík a začal ťukat na kamennou zeď. „Jsem blázen?!“ pomyslel si. „Proč bych u sebe nosil kus dřeva?!“ Ťukání mělo nějaký systém, zatím mu nebylo jasné jaký, ale .....

 

*  *  *

 

„Žiju. A ten návrat do života teda pořádně bolí,“ to bylo první, co ho napadlo, když škvírkami očí uviděl světlo. Nevypadalo to na hospodu, ani na dvorek. A neměl na sobě ten divný hábit. Zdálo se, že je ve velké místnosti sám. Ležel na tvrdé posteli, na hrudi spoustu přísavek a v ruce vpíchlou kapačku. Ticho rušilo jen věčné pípání různých přístrojů. Zbývající tři lůžka zela prázdnotou. Dveře neviděl, takže předpokládal, že budou někde vzadu. A puch. Divný chemický puch.

„Vítejte zpátky mezi živými - ale dal jste nám zabrat,“ pravil někdo za ním a bylo slyšet, že se usmívá. Hlavu otočil velmi zvolna, protože si ještě pamatoval, jak rychlé pohyby dovedou s člověkem zatočit. Z prosklené „kukaně“ právě vyšla mladá slečna ve zvláštním stejnokroji.

zabolela ho hlava. Víc už neviděl.

 

 

*  *  *

 

Byla mu zima. Musela, protože se choulil ve starých, rozedraných hadrech v rohu podivné kamenné místnosti. Z úzkého zamřížovaného okna sem prosvítalo světlo. "Takže zase den," pomyslel si a třel si rukama zkřehlé tělo, aby aspoň trošku rozproudil chladnou krev. Kýchl.Nos si utřel do zbytku rukávu.  "Hej! Ty!" ozvalo se od dveří. "Dveře," uvědomil si a otočil hlavu. "Ne, jen, další mříže," obhlédl asi metrovou branku, kterou osvětlovala jediná pochodeň. "Kde to sakra jsem?" říkal si pro sebe, ale asi neúplně, protože vzápětí dostal odpověď.

 

"No kde bys byl, hnusáku, přece v Azkabanu, kam jinam patří takoví, jako jsi ty," ozval se obhroublý hlas a následně i pobavený smích. "Smích se sem nehodí," zhodnotil unavenou myslí a prohlížel si muže, který s ním promluvil. "Tady máš baštu, úplná hostina!" slyšel a vrávoravým krokem se vydal k brance. Strážný mu podával skrz mříže misku s nechutně páchnoucí vodovou polévkou a tenký krajíček napůl plesnivého chleba. Vzal si misku a ušklíbl se. Slabý žaludek se začal vzpouzet už při pomyšlení na cokoli trošku jedlého. "No jen se neškleb. Zabal to jako ostatní tví kumpáni a všem se uleví, ty hnusnej zmetku!" Zařval na něj strážný a hodil mu na zem chleba. "Chcípni, ty zvíře! Chcípni a já si zatancuju na tvým zdechlým těle! Ani pohřeb tě nečeká! A jestli nezdechneš sám, tak tě oddělám já, rozumíš? Hajzle!" řval strážný nepříčetně a on v jeho hlase slyšel nesmírný zármutek, vztek a touhu po pomstě. "Co jsem udělal?" pomyslel si. "Nevzpomínám si, co jsem udělal," řekl nahlas. "Tak ty si nevzpomínáš! Ty si nevzpomínáš!" křičel strážný a lomcoval mříží. "Ty si už nepamatuješ na malou Lizzie, moji malou holčičku! Mučili jste ji a zabili a proč? Jen proto, že neměla oba čistokrevný původ? Rasisto, ty hajzle hnusnej, shnij v pekle!" ječel na něj.

 

Náhle se prudce ochladilo. Mrazivý dech vytvářel ve vzduchu z páry podivné obrazce. S tou troškou tepla jakoby odcházel i poslední zbytek klidu. Strážný se vyděšeně zahleděl do chodby. "Užij si to," zasyčel nenávistně do cely a zmizel pryč. Z chodby se ozýval podivný šustivý zvuk. A táhl sem mráz a ten divný mrazivý průvan jakoby vysával radost, všechny jen trochu příjemné myšlenky byly vtahovány do té děsivé chodby a s ní i všechno, co třeba ještě mohl o sobě vědět, o své rodině, o tom, kým možná kdysi býval.  "Radost?" ozval se skřípavý smích. "To jsem já?" podivil se. Krčil se v posledním skrytém koutku své týrané mysli a sledoval, jak ho ze všech stran obklopuje děsivá temnota. Jako černé lepidlo, které ulpívá na vaší kůži a nejde smýt a pořád se plazí dál a dál, až vás nakonec úplně pohltí. "A co zbyde pak?" divil se. "Nakonec nebude nic," odpověděl si sám a jeho hlas byl prázdný, úplně prázdný, stejně jako byla jeho mysl. A zavrzala branka a šílená bytost se vznášela hladově nad ním a pochutnávala si na zbytcích toho, kdo snad někdy v minulosti kdesi zabil maličkou Lizzie. A pak už nic.

 

*  *  *

 

Cvak. Buch. "Co je to za zvuky?" pomyslel si. Otevřel oči. U jeho stolku cosi přerovnávala ta mladá žena v uniformě.

„Jak dlouho ...“ vydechl sípavě a očima obkroužil místnost.

„Myslíte, jak dlouho jste tady?“

Přikývl.

„Deset dní.“

„Deset dní?!“ opakoval otřeseně. „Jak jsem se sem dostal? A ... no... kde vlastně jsem?“

„Přivezla vás sem ...“

„Sanitní vůz! Pamatuju si, že někdo říkal, aby zavolali sanitku.“

„Vidíte, že se pamatujete,“ řekla sestřička a usmála se. „Jste v městské nemocnici v Londýně.“

„V Londýně? Co jsem proboha dělal v Londýně?!“ mumlal si pro sebe a pohlédl na ženu, jako by očekával, že zná odpověď na všechny jeho otázky.

„Asi by bylo nejlepší, kdybych zavolala doktora Gardnera, ten vám toho bude moci říct víc,“ řekla a odešla.

 

Položil hlavu na tenký polštář a snažil se nevnímat strašnou únavu, která se pozvolna zmocňovala každého kousku jeho těla. Ten boj ale nemohl vyhrát. Po chvilce usnul tvrdým spánkem.

 

*  *  *

 

Když se probudil, u jeho lůžka někdo seděl.

„Probouzí se,“ řekl ten někdo. „Zajdi pro doktora Gardnera, chtěl ho vidět.“

„Je tu ta slečna,“ pomyslel si.

Vrzla klika od dveří a někdo vyšel na chodbu. Na malý okamžik sem vnikl hovor zvenčí.

Otevřel oči. Seděla na židli vedle postele.

 

„Ahoj. Promiňte, usnul jsem. Myslel jsem, že jste šla pryč,“ řekl a omluvně se usmál.

„Ano, usnul. To je dobře. Už je vám líp?“ zeptala se.

Zkusil se pohnout. K jeho velkému překvapení zjistil, že když hned nechce dělat zrovna piruetky, pohyb skoro necítí. Poprvé za celou dobu tu nebyla všudypřítomná bolest.

 

„Vlastně se cítím mnohem líp než předtím, díky za optání,“ odpověděl.

„Jak se jmenujete?“

Začervenala se a ukázala prstem na jmenovku na svém stejnokroji. „Kate. A měl byste šetřit síly,“ usmála se.

Chtěl něco namítnout a mírně se nadzvedl na posteli. Nekompromisně ho zatlačila zpátky do lehu a důrazně dodala: „Myslím to vážně.“

 

Do místnosti vstoupil muž v bílém plášti.

 

„Á, pacient se nám opět probral. Jsem doktor Gardner, váš ošetřující lékař,“ řekl a podal ležícímu muži ruku. Ten ji po menším zaváhání stiskl.

„Já jsem ...“ pronesl a zarazil se.

Doktor se setrou na sebe pohlédli.

„No...  tedy ... nepamatuji si své jméno!“ řekl udiveně. „Kdo vlastně jsem?“

Doktor se dotkl jeho paže. „Nevíme. Tedy zatím to nevíme. Když vás přivezli, neměl jste u sebe vůbec žádné doklady, ani fotky, klíče, prostě vůbec nic.“

Ležící muž se zarytě díval do kouta. Vypadal velmi rozrušeně. Pak pohlédl opět na lékaře.

„Než mě sem přivezli... Někde jsem ležel... Pršelo.... Ti, co mě našli, mi prošacovali kapsy. Kdo vlastně zavolal tu sanitku?“

„To byla policejní hlídka. Zachránili vám život... Ti u vás právě nic nenašli.“

„Takže jako bych nebyl ...“

„To bych neřekl, sice jste u sebe nic neměl, ale myslím, že policie určitě brzy zjistí, kdo jste. Tohle totiž -“ ukázal na mužovo levé předloktí, „- každý nemá.“

Všichni pozorně pohlédli, nač doktor Gardner důrazně ukazoval. Vypadalo to jako tetování.

„Jak jsem si toho mohl nevšimnout?“ pomyslel si ležící muž.

 

Na jeho levém předloktí byla zobrazena černá lebka, které místo jazyka vyčníval z úst veliký had...

 

A pak už nic ....

 

- KONEC -