Zadání domácího úkolu
Vyberte si (pouze) jedno ze zadání a to zpracujte.
Zadání č. 1 – pro vodoanalyzátory
Zamyslete se nad povahou vody. V čem podle vás může příznivě ovlivnit život člověka a jaká jsou její úskalí? Na co je třeba klást důraz při rozvoji vodního živlu ve svém nitru? A jak byste v sobě vodní živel posilovali, nebo ho oslabovali? (alespoň 3 palce)
Zadání č. 2 – pro vodomily
Vyjděte do přírody a na alespoň 4 fotografiích zachyťte povahu vodního živlu. Ke každému snímku připište krátký komentář.
Zadání č. 3 – pro vodoznalce
Vyberte si jedno z úsloví a zpracujte ho dle libosti obrazem či textem. (3 fotky, 1 kreslený obrázek, 3 palce textu nebo min. 16 veršů básně)
a) voda je život.
b) Odraz na kaluži vody neprozradí její hloubku.
c) Voda postupuje, kameny zůstávají.
d) Neplačte nad rozlitým mlékem, je v něm vody dost.
Vypracování
Dobrý den paní profesorko...
Vybral jsem si druhé zadání...
Rozhodl jsem se vydat do přírody abych zdokumentoval povahu vodního živlu. Zpočátku svítilo sluníčko, sic mnoho tepla nebylo, ale počasí bylo příjemné k odpolednímu výletu.
Zprvu jsem se těšil pohledu na kačenky plující po vodě, ale každým krokem se má nálada stávala temnější, jak tmavlo i odpolední nebe ze kterého se začaly pomalu snášet sněhové vločky.
Voda si najde cestu všude a i malá strouha může někdy vypadat jako velká řeka.
Voda plná života, radosti a slunečního svitu...
A zde začínala má pochmurnější nálada. Voda omezovaná člověkem, uměle vedená zástavbou ani neomezovala nikoho jiného.
Spíše než místo plné života, to bylo místo plné špíny a odpadků.
Ale na druhou stranu mě pobavil dřímající kačer, který si našel ve vodním toku klidný proud, kde se usadil a nechal se ukolébat ke spánku.
Krásný pohled, plný smutku a omezení...
I v obyčejné kaluži se může skrývat zrcadlo, za kterým je vidět celý širý svět...
Tichá studená Vltava bez lodí, naprosto v tichosti, jen pár drobných vlnek naráželo na břeh.
Jen v tichosti se dívat na hladinu a přemýšlet...
U Mánesa v zátočině, voda divoká a přesto zkrocená.
Rozbouřený jez pod Mánesem, bylo fascinující sledovat a poslouchat divokou vodu...
A vlnky které se pomalu uklidňují po divokém pádu...
A teď ostuda člověka, znechucení a smutek.
Smutek z toho, jak si lidé neváží ničeho, jak ničí vodu, ta špína, odpadky...
Potápky a kachny vybírali mezi něčím pár drobečků chleba. Tak smutno mi dlouho nebylo.
A nakonec mladá labuť, která probírala vajgly... 
Ale nakonec to dobře dopadlo, dostala povařenou mrkev, ledový salát, květák a hromadu celeru.
A i když jsem z toho měl nakonec radost, odcházel jsem smutný z celého toho výletu.
Vím, že si nevážíme našeho okolí, necháváme všude pohozené odpadky, je nám jedno co se stane s okolím, hlavně že máme místo pro život, ale nikdy mě nenapadlo, že to necháme zajít tak daleko.
Že s tím nikdo nic nedělá. Každý měsíc uklízím okolí, sbírám odpadky, často píši různé dopisy na úřady s žádostí o pomoc, či o ochranu zvířat v okolí, ale nečekal jsem, že jsem asi jede z mála.
Jak můžeme žít na jednom místě a nestarat se o to, jak to vypadá, o to, co tam žije? Jak musí vypadat naše vztahy, když se nestaráme o nic jiného.
Navíc o něco tak důležitého jako příroda, okolí vodních toků, voda samotná. To neuvědomujeme, že planetu máme jen jednu a že se o ni musíme starat?
Když se nestaráme my, tak kdo se jednou postará o nás?
S přáním krásného dne
A s omluvou za smutný úkol
Zyair Jamie Sagrada
