Zadání semináře

Napište mi, jak vy pracujete s rušivými emocemi. Necháváte se jimi strhnout, nebo se je snažíte ignorovat?

Minimální rozsah 3 palce. 

Vypracování

Zdravím!

 

Víte, že miluju Vaše semináře? :D

 

Před svým úkolem bych se chtěl zeptat, jestli je nějaký větší rozdíl mezi druhou a třetí metodou, jak jste popisoval. Ta třetí je jaksi "oficiálnější", ale princip mi přijde svým způsobem podobný. Oba jsou založeny na pomíjivosti emocí, kterou si uvědomujeme. :)

 

Já a emoce, o tom by se daly psát romány. Máte rád Star Wars? Já hrozně. Hlavně mě zaujala filosofie Jediů, která je z velké části inspirována právě buddhismem. Některé vychytávky jsem si vypůjčil a snažil se je aplikovat do svého života. Například k takovým meditacím došlo jen párkrát, spíše na popud úkolu do Nitročar, vyučovaných, budiž ji země lehká, Larrie Larstonovou. Jak určitě víte, v koleji máme Sedmero havranů, které má své ctnosti. Moudrost, Rozhodnost, Pokora atd. V jedné z kolejních soutěží, které jsem měl kdysi na starost, právě Sedmero havranů vystupovalo a ideální povinností bylo, abych se s chováním havranů ztotožnil. Donutilo mě to hluboce se zamyslet nad zmíněnými ctnostmi, abych působil co nejvěrohodněji. Řeknete si, že to je jen jakási hra, ve skutečnosti mě to ale dost změnilo. Chování, pohled na svět.

Člověk se pořád snaží být lepší. Špatné zkušenosti člověka naučí brát jisté (u mě skoro všechny) věci s nadhledem, je klidný, racionální. Téměř se může zdát, že nemá žádné emoce. On je má, akorát je drží v sobě. Ne však násilím.

 

Mnoho lidí říká, že je správné nechat ze sebe emoce proudit, nedržet je za každou cenu v sobě, protože nás to akorát položí. Když je vypustíme, uleví se nám. Tento názor je ale podle mě velmi krátkozraký, protože ano, nám se v danou chvíli uleví, ale jak ovlivníme okolí? Většinou špatně a pak toho dotyční litují. K čemu je lítost od někoho, kdo předtím nezhodnotil možné důsledky svého chování? No, možná už trochu zacházím od tématu.

 

Takže jak s rušivými emocemi pracuji já? Jednou z emocí je smutek, od toho jsem odstartoval. Když se díváte na smutný film nebo čtete smutnou báseň, je krásná, že ano? Stejně tak jsem se naučil vnímat krásu smutných věcí v realitě. Jsem trochu snílek a filosof, rád básním a svět vidím poetickýma očima. Možná si depresivní věci moc idealizuji, ale proč ne? Krása v nich svým způsobem je a pokud ji najdete a uvědomujete si ji, málokdy budete vy smutní. Naopak, paradoxně, když se vám přihodí něco smutného, jste šťastní.

Mou další vlastností je rozvážnost. Nejsem tvrdohlavý, rád si vyslechnu všechny možné názory a nad každým se pořádně zamyslím, než začnu vyvozovat závěry. To je možná jeden z důvodů, proč nejsem moc výbušný typ. Pokud někdo udělá něco špatného, nezačnu ho hned se vztekem odsuzovat. Zamyslím se na jeho možným motivem, co ho k tomu vedlo, jestli za to opravdu může. Toto jednání mi pomáhá na každou věc shlížet svrchu, s nadhledem. S mou flegmatickou povahou to znamená klid. Málokomu se tedy podaří mě skutečně naštvat. Ano, dokážu se hádat, ale jsem při tom v klidu a jen argumentuji. Nenechávám si zahalovat úsudek emocemi.

Problém byl nervozita. Ať je člověk klidnější, nevyhne se jí. Například když jsem skládal závěrečné zkoušky v autoškole, to bylo něco. Pomohlo mi ale pustit si klidně ironičtější, ale uklidňující hudbu a můj oblíbený citát "Není emocí, je jen mír". Ono to uklidní během pár sekund, vážně. :) Později u maturity mi pomohlo jen samotná úvaha, že pokud nebudu nervózní, zvládnu to v pohodě, pokud bude, bude to jen horší. Toto jednoduché tvrzení moje hlava vzala v potaz a řídila se jím. Samozřejmě, noc před zkouškou to nebylo tak barevné, ale obecně jsem moc nevyšiloval.

Nedávno se mi stala taková nezáviděníhodná věc. Dostal jsem se do nového prostředí, více stresových situací a moje nálady začaly oscilovat. Můžete si domyslet, že vzhledem k mé povaze se vždy nálada držela prakticky pořád na stejné úrovni. Psychika teď byla, a ještě možná trochu je, nevyrovnaná a musím ji zas nějak dostat pod kontrolu.

 

Ale co tedy ty emoce? Mluvil jsem o citátu "Není emocí, je jen mír". Je to překlad z kodexu Jediů, z části v originále "There is no emotion, there is peace". Někdo tomu může špatně porozumět a bude se snažit emoce za každou cenu potlačovat, postupně se jich zbavovat. To rozhodně není cílem. Emoce jsou potřeba, bez nich není člověk člověkem. Cílem tohoto citátu je mít nad svými emocemi kontrolu. Já osobně, pokud na mě jde vztek, se řídím většinou pravidlem podobným tomu druhému. Uvědomím si emoci, ale nenechám se jí ovládat. Uvědomuji si, co bych svým konáním zrovna teď mohl udělat, ale neudělám to. Zachovám klidné uvažování. Myslím dopředu. Nesnáším omlouvání, proto se jim snažím vyvarovat. Omluva je projev toho, že jste zklamal. Jsem na sebe docela přísný a nechci zklamávat. Proto se ani nechci dostávat do situací, kdy bych se omlouvat měl. Ponižuje to zaprvé mě, ale i toho druhého, protože nemůžete své konání odčinit pouhým slovem.

Tak jak se snažím žít v symbióze například s výše zmíněným smutkem a vidět v něm "přítele", se snažím takto brát i rušivé emoce. Jsou tu, vždycky budou, musíme je tedy mezi sebe přijmout.

 

Ale kruci, velmi mi dělá problém skamarádit se s žárlivostí, která mě odnedávna začala sledovat. :D