Zadání domácího úkolu

Poznejte lépe svou hůlku a dovíte se hodně o své syrové magii. Popište mi tedy svou hůlku, ale nejen její vzhled, materiály, ale hlavně pocit, který jste měli, když jste ji poprvé sevřeli v prstech. Co se vám vybaví, když se jí třeba letmo dotknete, když hmatáte po budíku na nočním stolku,... Jakou barvu cítíte v jejím středu atd.

Můžete využít formu i vyprávění, ale popis stačí.

Vypracování

Nepovinný DÚ:
Janel Weil - CKÚ
A jiného profesora jsem nenašla, možná jsem se u někoho překoukla. :/

Má hůlka je...
Nevím, co je má hůlka. Mudla by tvrdil, že se jedná o kus větvičky nebo klacíku, že je to obyčejná věc, a nebo možná trochu výjimečná. Ale já jsem si jistá, že má hůlka není věc. Věci jsou přece povětšinou obyčejné předměty, ty hmatatelné, které pro nás mohou mít význam a můžeme je mít neskutečně rádi, ale nemají vlastní náboj, vlastní život. To, co má vlastní život a jedinečný náboj, jsou přece živočichové.
Má hůlka není živá a není ani obyčejnou věcí, protože můj vztah k ní je úplně jiný než k jakékoliv jiné věc. Hůlka je... Parťák, kamarádka, a tahle slova vlastně vůbec nejsou postačující, protože hůlka je něco ještě úplně jiného. Součást člověka, ktečá vznikla mimo něj, možná ještě dříve, než se daný člověk narodil. A přece už bylo téměř předem dané, že patří ti dva k sobě. Hůlka a její pán, dvě části jednoho celku.
Má hůlka je vlastně prodloužení mé ruky. Představuji si, že kdybych měla ruku umělou, asi bych k ní měla podobný vztah, alespoň částečně.
Jedná se o jedenáct palců dlouhou a celkem pružnou hůlku z vrbového dřeva, jejím jádrem je žíně hipogryfa. Prý se jednalo o hipogryfí samici, matku rodu, která se přátelila s jistým výrobcem hůlek a několik dní předtím, než odešla stranou od všeho, aby mohla v klidu zemřít, mu několik svých žíní věnovala.
Hůlka je celkem poddajná, hlavně díky tomu, že bylo její jádro věnované dobrovolně. Není to s ní ale úplně snadné a neposlouchala by jen tak někoho. Je osobitá a podle mě se jedná o tu nejlepší hůlku ze všech. Ale to si o své hůlce myslí snad téměř každý.
Když jsem svoji hůlku našla, byl to nádherný pocit. Poprvé ji sevřít v prstech... Hned jsem poznala, že je to ta pravá. Cítila jsem lehké zabrnění, příjemné, jako by mě zdravila. A přímo jsem cítila, jak mě zalévá nádherný pocit, že mi konečně nic nechybí, protože ji konečně mám. Trochu mi to připomnělo pocit, když se v zimě vrátíte z velice chladného dne a napijete se teplého čaje. Hned je všechno krásnější a tělem se vám rozlévá krásný pocit, který říká, že je všechno v pořádku. Ale bližší je ještě pocit, když se setkáte s člověkem, kterého jste dlouho neviděli a jste neskutečně rádi, že jste zase v jeho blízkosti. Nadšení, radost, okouzlení, možná lehká ojíněnost, když nevěříte, že je to vážně pravda.
Tak jsme se spolu setkaly. Ne jako by to bylo poprvé, ale jako bychom se už někdy dříve viděly a jen jsme čekaly, až se zase setkáme.
Když se dotknu své hůlky, třeba jen namátkou, vždy mě tak nějak zahřeje u srdce. Je to uklidňující pocit, když vím, že tam stále někde je. Má společnice, má prostřednice a má ochrana před okolním světem.
Jakou barvu cítím z jejího středu? Většinou fialovou, která mi právě sedí k barvě klidu a potěšení. Někdy se to ale střídá podle toho, co zrovna u své hůlky hledám. Jestli útěchu a nebo společnici pro obranná kouzla, například.
Mám svoji hůlku neskutečně ráda. Asi jako každý jiný kouzelník.