Zadání domácího úkolu

Napište povídku minimálně na čtyři palce, kde se bude vyskytovat alespoň jedna bílá, černá a šedá postava. Zvláště na té třetí si dejte záležet.

PS: Opovažte se omlouvat za delší vypracování úkolu. Když si myslíte, že to bude lepší dlouhé, tak zkrátka pište dál a nějakou "babu s brejlema za katedrou" ignorujte. Pokud se nezamotáte do děje a nebudete mít milion osm chyb, můžete se těšit na zajímavý bonus.
PS: Ale jako zase víc jak 50 palců se mi číst nechce.

Vypracování

Dobrý den, madam,

 

trochu si napravím chuť po tom nepovedeném minulém úkolu. Tohle mě bavilo moc :)

 

Tři v rodině

Paní Laskavá vypadala jako babička z pohádkové knihy. Její tvář byla poskládaná jako scvrklé jablíčko, a ústa se neustále dobromyslně usmívala. Její zářivě bílé vlasy byly vždy pečlivě upraveny a staženy do copu, který si upevnila do uzlu jehlicí. Její menší postava a polštářovité rozložení tuku z ní už na pohled dělaly někoho, kdo dává ta nejlepší objetí. V její náruči člověk na všechny trable zapomenul.

I její oblečení bylo správně střídmé. Pevné ale pohodlné boty, které přežijí vše od nešťastného kopnutí rýčem po projití kaluží, protože paní Laskavá dbala na praktičnost. Přes černé šaty, tak oprané, že už se zdály spíše šedé, nosila zástěru. Člověk přece nikdy neví, kdy se od čeho umaže! Kolem krku nosívala jemnou šálu, jedinou známku marnivosti. Bohatě vyšívané hedvábí znázorňovalo myriády květin.

Takto ustrojenou jste mohli paní Laskavou často potkat na tržišti, když prodávala ty nejlepší koláčky široko daleko. Makové, tvarohové, povidlové, všechny vyložené mandlemi a velké jako kolo od vozu, se na nákupčí smály stejně přesvědčivě jako jejich pekařka.

Paní Laskavá bydlela v domku kousek za městečkem, kolem ní se vlnila maková pole. Chtěla mít prostor na svoje bylinky a zeleninu. Také měla za domkem velkou pec, kde jednou za čas, když ji popadla ta správná nálada, k radosti všech pekla ty nejlepší masové bochánky. Nyní však byla pec studená a paní Laskavá zrovna odložila lopatu. Věděla, že měla jámu na novou kadibudku nejspíš nechat vykopat Ládíka, ale už to bohužel nutně potřebovala. A kdo ví, kdy se Ládík zase staví na návštěvu? Omyla si ruce pod pumpou a vydala se zkontrolovat těsto, které jí zrovna kynulo za pecí.

Ládíkovi Laskavému táhlo na pětatřicátý rok, a ačkoliv jeho jméno mezi obyvateli městečka vzbuzovalo úsměv, ten úsměv bylo nejlépe schovat za dveře zavřené na petlici. Bezmála dvoumetrový hromotluk se dostal na pozici seržanta městské stráže nikoli díky svému pronikavému intelektu (ten se ostatně u stráží nejen nevyhledával, ale přímo nedoporučoval), ale díky svalům velikosti menších balvanů. Láďa se všeobecně považoval za jednomužnou zásahovou jednotku a místní opilci už dávno pochopili, že potyčky bylo nejlépe řešit tiše a rychle, protože Láďovy snahy deeskalovat násilí většinou způsobily mnohem horší následky. Často trvalé.

Všichni ovšem ochotně uznávali, že Láďa svou babičku upřímně miloval a ve dnech volna ji pravidelně navštěvoval. Nezřídka ho zahlédli, jak babičce pomáhá stěhovat těžké pytle s moukou, nebo štípe dříví.

Paní Laskavá měla ještě vnučku, ale o té se v městečku nemluvilo. Její jméno byla jedna z mála věcí, které paní Laskavé dokázaly smazat úsměv z tváře a rozmrzelá paní Laskavá předznamenávala náhlý nedostatek sladkých pekařských výrobků a následnou zdvořilostní návštěvu jejího vnuka.

Zmíněný vnuk se ale měl k babičce dostavit velmi brzy, doslechl se totiž na strážnici zprávy, které ho ani trochu nepotěšily. Vypadalo to totiž, že jeho nezdárná sestra se objevila ve městě.

Láďa si to rázoval do kopce k chaloupce a nevnímal, jak před ním lidé uskakují z cesty. V jednom místě se málem srazil s povozem a drožka jen tak tak zabránil srážce tím, že raději převrhl vůz na bok. Jak se následně shodli kolemjdoucí, kteří mu pomáhali vůz znovu dostat na kola, byl to ten nejlepší způsob, jak zabránit katastrofě.

Pole kolem cesty se vlnila červenými a bílými květy máku, ze kterého se za pár měsíců stane vynikající nádivka. Paní Laskavá totiž od sedláka Doubravy vždy dostala část sklizně za velmi výhodnou cenu. Ládík to ovšem nevnímal a soustředil se jen na to, jak babičce sdělí nepříjemnou novinu. Nerad jí nosil špatné zprávy, babičku to vždy tak rozrušilo.

U branky se zastavil, zhluboka se nadechl, a otevřel vrátka.

„Babičko,“ zvolal nesměle, „jsi doma?“

Dveře chaloupky se rozletěly a za paní Laskavou se vyvanulo lákavé aroma povidlových koláčků.

„Ládíčku!“ zašveholila. „Vždyť ještě ani není středa!“ jala se vnuka obejmout.

Vnuk jí trochu strnule objetí oplatil a nervózně přešlápl.

„Babi, něco jsem ti přišel říct.“

Paní Laskavá o krok ustoupila a pátravě si ho změřila pohledem.

„Nu tak pojď dovnitř.“ Vzala ho za loket a za chvilku za nimi zabouchly dveře.

 

Světnice paní Laskavé vypadala stejně přívětivě, jako ona sama. V oknech se třepotaly bílé záclonky a v truhlících kvetly muškáty. Dřevěná podlaha byla vydrhnutá tak do čista, že by se z ní dalo jíst. Na stole ležel bílý ubrus vyšitý drobnými kvítky a na posteli byly zakryty přehozem pruhované peřiny.

Jeden plech nakynutých koláčů čekal na svůj pobyt v troubě, dva už byly vytažené a chladly. Láďa se na ně raději ani nekoukal.

„Tak co je nového?“ paní Laskavá nalila vnukovi čaj a přisunula mu sušenku. „Snad ne nějaká nová známost?“ zachichotala se.

„Ne, babičko, víš, že ne.“ K babiččinu pobavení se nepřipojil. Napil se čaje, polknul sušenku, která mu projela krkem jako střep. „Kateřina je ve městě.“ Vyhrknul.

Úsměv paní Laskavé zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Její ruka našla tu Láďovu a vší silou ji stiskla.

„Ach ne!“

 

Kateřina Laskavá z městečka zmizela, když jí bylo čerstvých osmnáct let. Zanechala za sebou jen dopis, ať ji nehledají, že ji stejně nenajdou. Měla pravdu.

Kateřina byla pěkná dívka, ale scházela jí vřelost paní Laskavé. Žárlivě bránila mladšího bratra proti posměváčkům, ale sama se s nikým nepřátelila. Děti se s ní bavily jen proto, že se s nimi vždy podělila o všechny koláče, které od babičky dostala ke svačině. Často je s nimi měnila za jejich svačiny pro sebe a Láďu. Prý jich měli doma tolik, že jim nebyly vzácné.

Místní říkali, že paní Laskavé Kateřinin útěk zlomil srdce a Ladislav se od té doby zatvrdil. Nikdo také nechápal, proč to Kateřina vůbec udělala, a hlavně jak to mohla babičce provést. Vždyť se o ně oba tak obětavě starala od smrti jejich maminky. Jejich otec, syn paní Laskavé, zemřel již pár let předtím při nehodě na lovu.

Ladislavovi chodil každé narozeniny od Kateřiny dopis a dárek, které vždycky spálil dřív, než se o nich babička dozvěděla. Věděl, že by ji to jen rozrušilo.

Osoba, která si to ale ten večer rázovala kolem polí stejně důrazně jako o několik hodin dřív Láďa, ale nebyla Kateřina zas tak podobná. Místní by ji možná ani nepoznali, kdyby se jim sama nebyla představila.

Kateřina už měla dívčí léta dávno za sebou. Její tvář pozbyla mladistvou svěžest a vypadala stejně ošlehaně, jako ta bratrova. Pryč byla i bledost a její dětská hubenost. Paní Laskavá si kolikrát stýskala nad tím, že se jí nedaří obalit vnuččiny kosti tukem, Kateřině se ale očividně v tomto ohledu dařilo lépe. Její tvář byla zhnědlá od sluníčka a nos byl celý tečkovaný od pih. Její tvář se ale neusmívala. Vážně hleděla na okolí a úsměv by jeden nenašel ani lupou.

Její cestovní plášť vypadal ošuntěle a kožené vysoké boty už měly také něco za sebou. Dlouhé vlasy, místy protkané stejným stříbrem, které zdobilo její babičku, ale také držela jehlice ve způsobném drdůlku. Jen tu a tam se uvolnil nějaký pramínek, který ji šlehal do tváře.

Kateřina došla až k domku, který dvacet let neviděla, a jejího srdce se zmocnila černá nenávist. Tvář se zkroutila do úšklebku. Odplivla si, narovnala se, dostala obličej znovu pod kontrolu, a prošla brankou. Stačilo jediné klepnutí na dveře a už v nich stála paní Laskavá.

 

Ti tři teď seděli u stolu. Před Kateřinou stál plný hrnek čaje, kterého se ani nedotkla. Ve světnici stále voněly čerstvě koláče, i když už byly několik hodin uklizené ve spíži. Ládík vypadal, jako kdyby se chtěl na židli zmenšit.

„Narovnej se, Ládíčku.“ Řekla mu babička a posadila se naproti Kateřině. Láďa se vzpřímil tak rychle, až mu zapraštělo pár kloubů. „A ty si nabídni, ani ses nenapila.“ Pokynula Kateřině.

„Nemám zájem tu s tebou hrát tvoje hry, babi.“ Kateřina si se usmála, ale nebyl to vůbec přívětivý úsměv.

„Hry? Já žádné hry nehraju, holčičko. Mohla bys nám aspoň říct, kde jsi celé ty roky byla, když jsi nás tu nechala samotné?“

Ladislav mlčel a koukal na ubrus.

„Neboj se babi, nebyla jsem zase tak daleko, abych na vás dva nedávala pozor.“ Kateřina zakroužila lžičkou v šálku, ale nenapila se. „Nejdřív jsem jela do hlavního města, kde jsem potkala několik zajímavých lidí. Město sice není k samotným holkám příliš laskavé, ale já jsem měla štěstí na dobrého učitele.“ Štěstí znělo v jejím podání obzvlášť kysele.

„Podařilo se mi dostat se do takového speciálního výcviku pro stráže. Možná jsi o tom slyšela. Šedopláštníci.“

Ladislav polknul. Paní Laskavá se na vnučku upřeně zadívala.

„Netušila jsem, že Koruna je tak zoufalá, že verbuje osamělé malé holky.“

„Ne, babi, neverbuje. Já se přihlásila dobrovolně.“

„Děláš špinavou práci pro krále a tu jeho bandu chuligánů? Je mi z tebe stydno.“ Paní Laskavá si ukousla sušenku a upila čaje. Její ústa byla sevřená do úzké čárky. „Proč si se sem vůbec vracela? Je nám bez tebe dobře.“

Kateřina zavadila pohledem o bratrovu ruku, na které se vyjímalo několik kulatých modřin připomínající prsty.

„Oficiálně jsem tě přišla zatknout. Neoficiálně jsem přišla pro Láďu.“

Paní Laskavá se upřímně rozesmála a oběma sourozencům přeběhl po zádech mráz.

„Zatknout? Mě? A propáníčka za co? Za pečení příliš dobrých koláčů?“ Paní Laskavá si otírala slzy smíchu cípem zástěry.

„Za provozování obchodu s opiem, několik úkladných vražd, vydírání sedláka Doubravy, a trýznění dětí. Řekni mi, babičko, kdy jsi naposledy přesouvala kadibudku? A kdo v ní skončil?“

Kateřinu zachránily jen její reflex, jinak by jí jehlice z babiččina drdolu přišpendlila ruku ke stolu. Obě ženy se vymrštily od stolu.

„Co si to dovoluješ, ty zmije.“ Tvář paní Laskavé se proměnila. Její oči, na které se přes vějířky vrásek a dobromyslného úsměvu jen málokdo podíval, šlehaly nenávistí. „Ladislave, chyť ji.“

Hromotlukovy oči těkaly mezi oběma ženami. Sestrou, kterou dvacet let neviděl, a babičkou, které se dvacet let nezbavil. Pomalu se zvednul a napřáhl ruku ke Kateřině.

„Možná bys rád věděl, Laďku, co se stalo Verunce,“ pokračovala Kateřina nemilosrdně. „Moc mě to mrzí, že jsem tomu nestihla zabránit, ale byla příliš rychlá.“ Kývla hlavou k paní Laskavé.

„Nevěř jí ani slovo, Ládíčku. Ta malá fuchtle utekla s tím kupcem z Brodu, všichni to ve městě ví.“

Stará žena si odvazovala šátek z krku a nespouštěla oči z Kateřiny.

„Ne. Verunka se ti přišla představit jako Láďova nastávající a oba s kupcem skončili v peci. Tehdy jsi měla masový bochánky dva týdny.“

Ladislav zavyl. Se zlomeným srdcem tehdy k babičce přišel a masové bochánky vyzvracel až zpátky doma v kasárnách. „Mlč!“ Přiložil si ruce k uším, jako by mohl neslyšet ty všechny pochybnosti, které léta potlačoval.

Kateřina tasila dýku, ale stará žena vší silou vrazila do dubového stolu, který přeletěl naleštěnou podlahu a přimáčkl Kateřinu ke stěně. Než se stačila vzpamatovat, babička obtočila šálu kolem Láďova krku a začala utahovat. Měděná vlákna všitá do jejích okrajů se začala zařezávat vnukovi do krku.

„A teď mě dobře poslouchej, holčičko. Máš na výběr život tvůj nebo bratrův. Ale oba dva odsud dneska živí rozhodně neodejdete.“

Ladislavovy mohutné paže se snažily vyrvat šálu ženě z prstů, ale hedvábí klouzalo a když ho stařena kopla do kolene, vlastní vahou se málem podřezal.

„Ne, babi, dneska odtud neodejdeš ty.“ Kateřina sebrala ze stolu převržený šálek a vší silou ho po babičce hodila. Těsně jí proletěl kolem hlavy, ale Kateřina stačila využít momentálního rozptýlení na to, aby odstrčila stůl, přeskočila ho, a jediným švihem zabodla svou jehlici babičce do srdce.

Stará paní se i s vnukem sesunula na podlahu a Kateřina urychleně odmotala bratrovi šálu z krku.

Ladislav mohutně lapal po dechu a snažil se nedávit. Sestra ho hladila po zádech.

„Promiň, že mi to trvalo tak dlouho.“ Drmolila stále dokola.

Laděk dostal svoje dýchání pod kontrolu a po tvářích mu tekly slzy. „Já jí pomáhal.“

„Já vím.“

„Občas jsem jí dával tipy sám.“

„Já vím.“

„Proč ji zabila, Káčo?“ Otřásal se vzlyky.

„Chtěla tě mít jen pro sebe, Laďku.“ Objala ho.

Nejdřív ji sevřel tak silně, až se bála, že z ní vymáčkne dech. Po chvíli se jeho sevření zase uvolnilo.

„Co budeme dělat?“ zachraptěl.

„Ty se vrátíš do kasáren a já se o všechno postarám.“

Překročila mrtvou na podlaze, došla k truhle a chvíli se v ní hrabala. Po chvilce vytáhla šálu po otci a uvázala ji Laďkovi kolem krku. „Nesundávej ji.“

Políbila ho na tvář a Laďkovi se ulevilo. Jeho velká sestra se o něj postará. Do kasáren se vrátil duchem nepřítomný, maková pole se kolem něj vlnila ve větru.

 

Druhý den, někdy po poledni, se rozeznělo městečkem poplašné zvonění. Chalupa na kopci hořela jasným plamenem. Ladislav běžel do kopce tak rychle, že předehnal koně s požární stříkačkou a čtyři chlapi ho museli držet na místě, jak se snažil dostat dovnitř.

I přes veškerou snahu chalupa lehla popelem a místní truchlili ztrátu paní Laskavé a jejích koláčů. Sedláku Doubravovi se ulevilo. A Ladislav se brzy poté odstěhoval. Prý ho zahlédli s nějakou ženou, jak jdou směrem k hlavnímu městu. Kdo ví.