Zadání domácího úkolu

O karkulinkách jsme si toho dnes vlastně moc neřekli, takže vaším úkolem bude sepsat mi o nich minimálně čtyřpalcové pojednání. Jak přicházejí na svět, jak dlouho žijí, čím se živí, v jakých typech společenství tráví svůj život, co je na nich zajímavé, čím jsou nebezpečné, jakého druhu je jejich magie atd. Doufám, že mi podáte co nejširší výklad, odfláknuté práce nechci vidět!

Případně... kdyby někomu z vás trhalo žíly, že pořád jen píšete, jako mimořádný úkol zadávám opět kreslení. Máte tedy možnost odevzdat mi onen obrázek jako řádný úkol, pokud chcete – ale beru ho pouze jednou, takže pokud mi ho odevzdáte zde, mimořádný úkol již neodevzdávejte!

Vypracování

Karkulinka je drobný tvor podobný skřítkům, od pohledu ale nepůsobí tak rozkošně a mírně jako většina šotků, rarášků nebo trpaslíků. Na nich sice spatříme stopy škodolibého výrazu, ale je nám jasné, že jsou spíš hraví než nebezpečně zákeřní. U karkulinek se zdá, že ve svém vzezření a rysech tváře nesou stopy oné prolité krve na bojištích, nahromaděného hněvu a bolesti, strachu umírajících bojovníků… Od pohledu tedy chápeme, že karkulinka není žádný domácí mazlíček, ale divoký magický tvor. Běžná karkulinka v dospělosti dosáhne výšky v rozmezí tří až čtyř stop (90 až 120 cm), podle průzkumů se ale zdá, že evoluce karkulinek směřuje k menší výšce. V dnešní době není nic nezvyklého narazit na karkulinku vysokou třeba jen půl metru či méně. Hlava je úzká s ostrými rysy, na hlavě pak najdeme chumáčky oranžové až šarlatové kštice, rozčepýřené vlásky mají strukturu pokroucených drátků a nitek. Dominantou tváře karkulinek jsou červené oči. Někdy jsou spíše oranžově ohnivé (hlavně u mladých karkulinek), jindy spíše matně rudé (u těch starších), barva dle věku ovšem není potvrzeným pravidlem. Kůže karkulinek je mírně skvrnitá, tvoří ji zelenkavý podklad s drobnými flíčky hnědé či šedavé barvy. Proto ji někdy kouzelníci nebo mudlové označují za druh trpaslíkovité bytosti, prakticky má s trpaslíky podobné fyzické prvky a také částečně i způsob života. Oproti trpaslíkům se ale podobá duševně více svým skřítčím příbuzným, neboť umí myslet v souvislostech, v rámci určitých mezí.

Karkulinky žijí v děrách na starých bojištích, na místech, kde došlo k hrozným vraždám, kde byla prolita nějakým hrubým způsobem lidská krev, to je obecně známá věc. Mnohem méně často se ovšem zmiňuje to, že karkulinky se na takovém místě také rodí a potřebují ji k životu. Jak přicházejí karkulinky na svět, to bylo po dlouhé stovky let tajemstvím. Nejnovější průzkumy (jak zmínil pan Goblinsson) ukazují, že se karkulinky rodí ze syrové magie země samotné. Ta se zrozením karkulinky zbavuje určité míry do sebe nasáklé hrůzy a bolesti, kterou prožívali ti, kdo na takovém místě umírali a jejichž krev se vsákla do země. Zrozením karkulinky se země sama léčí ze vstřebaného traumatu. I proto je vzhled karkulinek takový, jaký je. Z krve umírajících červené oči a vlásky, z nově vzrostlé trávy zelenkavá kůže, z půdy hnědošedé flíčky. Jedna karkulinka žije v průměru asi tak pět let, kdy se její vnitřní zemitá magie vyčerpá. Důvodem, proč se dosud karkulinky rodí je, že za prvé vznikají nová místa vražd, hrůzného umírání atp., za druhé pak to, že se krev a negativní energie emocí uvolňuje ze země jen pozvolna v průběhu stovek let. Proto i na bojištích starých třeba dva tisíce let najdeme stále nově se rodící karkulinky, přičemž může nastat období i pár desítek let, kdy tam na žádnou karkulinku nenarazíme, protože ty starší už se vyčerpaly a zemřely a ty nové se zatím nenarodily.
Karkulinky ovšem prochází i vývojovými změnami v rámci evoluce, proto se v posledních staletích nezřídka stává, že se karkulinky stěhují z místa na místo, pryč ze svého rodného území. To se zřejmě stalo i té nemocné karkulince, kterou jsme našli v lese. Vypadá to, že se vydala odněkud někam, ale cestou se jí stalo něco špatného. Bylo to to uřknutí nebo bakteriální nemoc? Daří se jí už lépe? Tyto „nomádské“ karkulinky většinou cestují jako jedinci, nebylo dosud spatřeno, že by cestovalo víc karkulinek pospolu, i když podle stop se zdá, že dvě až tři jsou občasnou výjimkou z pravidel. Taková karkulinka samozřejmě potřebuje zvýšený přísun potravy (i energie násilí, kterou by se nasytila), proto slýcháme příběhy o tom, jak karkulinka napadla mudly nebo hloupé kouzelníky holí a namočila si v jejich krvi čapku nebo jinou část nakradeného oděvu. Ta jí pak dodává sílu dojít až na další místo vhodné k pobytu karkulinek. Sílu bojišť a krveprolitých oblastí cítí karkulinky až na vzdálenost sta kilometrů, projevuje se to spíš „nutkáním“ jít určitým směrem, než že by měly tak výborný čich. Kromě té silně specifické zemské energie také potřebují pevnou stravu, kterou si hledají zkrátka podle možností. Jsou to luční kobylky, brouci, hmyz a červi, nepohrdnou ani houbami, lesními plody a drobnými živočichy z řad ptáků, plazů nebo savců. Od nich si cení hlavně krve jako pití. Pijí ale i obyčejnou vodu. Přirozeně se pohybují neoděné v skřítčích či lidských šatech, pokud nemají to štěstí a někde si něco nenakradou, ať už od lesních elfů, ať už od lidí nebo ze skládek mudlovských odpadků. Ze svého místa totiž často konají drobné a krátké výpravy po okolí, tělo samo jim naznačí, kdy už je čas se vrátit.

Společenský život karkulinek je spíše omezený, neboť si rády žijí na vlastní noze, ve vlastní díře v zemi. Podle průzkumů nebývají díry propojené společnými chodbami, takže pokud ke kontaktu mezi karkulinkami dochází, děje se tak nad zemí. Mají pravděpodobně určitý druh posunkového jazyka, mluvit lidskou řečí ale nedokáží, pár zaznamenaných pokusů o artikulaci je roven výkonu horských trollů. Nicméně se však zdá, že společnost karkulinek vždy ve svém středu ctí tu nejstarší přítomnou, projevují jí jakousi úctu a nosí jí potravu až k díře. Kéž by se i kouzelníci tak chovali ke svým starým a pečovali o jejich pohodlí až do chvíle odchodu.

Karkulinky se sice rodí díky syrové magii, jsou však jakýmsi jejím výbojem, samy o sobě kouzla vědomě neovládají. Snad jen podvědomé nutkání jít někam a zdánlivě bezdůvodná vznětlivost při setkání s lidmi je svým způsobem projev magického nadání. Zdá se totiž, že klasická karkulinka se cítí jako bojovník ve smrtelném ohrožení, když spatří člověka. Proto ihned útočí a snaží se zabít tak rychle, jak to jen svede. Zřejmě si ve své paměti nese mlhavé střípky vzpomínek dávných bojovníků a obětí mordů, které se ubránit vstříc svým soupeřům a útočníkům nedokázaly.

Zdroje:
Doupňák Goblinsson: Zlovolní skřítci severských lesů, luk a mokřadů
Krutimíra Šarlatová: Šílenství krve a kouzel
Rudhelm Palcát: Tajemství starých bojišť