Zadání domácího úkolu
Zkuste na A4 popsat vlastními slovy Cestu Blázna, tedy každou z 22 karet VA tarotu - můžete buď formou příběhu nebo postačí, pokud u každé karty vypíchnete její nejdůležitější významy, co se má člověk naučit?
Hodně štěstí!
Vypracování
Zdravím.
Tady je moje cesta blázna. Trvala mi překvapivě dlouho, ani bych neřekla, kolik karet ta Velká arkána vlastně má :-)) Snad jsem vystihla ty hlavní významy. A opět se omlouvám za délku... Až někdy nebudete mít co dělat, přečtěte si moji pohádku ;-)
0
Možná přišla z daleka a má za sebou předlouhé náročné putování, možná je na cestě teprve chvíli, možná její cesta právě začíná. Možná je malým dítětem, které se teprve učí chodit, možná je starcem, co má život za sebou. To ale není důležité. Stojí na vrcholku hory, balancuje na špičkách, pod sebou jen nedozírnou propast. Ale nebojí se. Jistě ví jen to, že má skočit, vrhnout se po hlavě do té hlubiny dobrodružství. Nerozmýšlí se nad tím, co se stane potom. Vše co je důležité, je v tom jediném kroku. A pokud se přece jen ozvou pochybovačné hlasy ať se vrátí zpět, neslyší je. Snad je to tím větrem v uších...
I
Pozorně se soustředí. Když tohle zvládne, bude zas o krok dál, o kousek blíž úspěchu. Je zasvěcován do tajemných sil živlů, učí se ovládat energie, používat kouzla, tvořit z nich něco nového. Je jen na něm, jestli to bude pro dobrou věc, nebo na škodu někomu jinému... Ještě před chvílí měl před sebou prázdný prostor, a teď se v něm začíná rýsovat nové poznání. Tuší již, co chce, a ví i jak toho dosáhnout. Napře nyní všechnu svou sílu na uskutečnění svých přání. A opravdu - funguje to!
II
Prochází se přírodou, stejně čistou a plnou moudrosti, jako je ona sama. Široko daleko nikdo není, nikdo ji neruší, ale ani nerozesměje, ale jí její osamělý život nevadí. Ačkoliv ji někdy přepadá melancholie, nestěžuje si - stejně není nikdo, kdo by ji vyslechl. Nechává se unášet myšlenkami i jemným vánkem, který přínáší dávno zapomenutá tajemství. Rozumí jeho řeči, ale neodpovídá, pouze naslouchá, vnímá a po kapkách sbírá všudypřítomné vědění. Sleduje pohyb hvězd na nebi a Měsíc, který dorůstá a zase ubývá, jako symbol neustále plynoucího chodu světa.
III
Usměje se a s láskou něžně pohladí své zakulacené bříško. Nový život, který jí tam pod srdcem pulzuje, konečně dává všemu smysl. Život sám má najednou proč být, všechno je nové, radostné a barevnější. S úsměvem se rozhlédne po okolí. Pod jejím pohledem roztávají poslední zbytky sněhu a raší první květy. Celý svět se znovu rodí do zářivého dne, zvířata opouští své nory a vyvádí mladé na čerstvý vzduch. Matka se usměje, a slunce jako by svítilo jasněji a hřálo více. Láskyplně obejme všechny a celý svět se cítí milován.
IV
Pyšně se rozhlíží po svém světě. Podařilo se mu to. Všechno v jeho světě má pevný řád, všechno má on sám pevně v rukou. S láskou a hrdě se dívá na své děti, své ratolesti, za které považuje veškerá stvoření, jež má kolem sebe. Postupně je učí, jak to v životě chodí a jak svět funguje, vychovává je přísně, ale spravedlivě. Ví, jak to má na světě být, a také dělá všechno pro to, aby tomu tak opravdu bylo. Nyní je spokojen, především sám se sebou. Rozum mu ale nedovolí si příliš pochlebovat, však toho může ještě spoustu dokázat. Pokýve hlavou a spokojeně protáhne své svalnaté tělo. Čas na další činy. Jdeme na to.
V
Rozvážně pokývá hlavou. Ano, opravdu, zamyslí se nad slovy, která právě slyšel. Vysvětlí tazateli své stanovisko, vyloží možné varianty a poskytne vyžádanou radu. Tazatel poděkuje, s důvěrou se usměje, mírně se ukloní a odejde, cestou se zamýšlí nad starcovými slovy... Stařec si poposedne, uhladí si vousy a dumá nad odcházejícím stvořením. Řekl mu pravdu, pokáral ho ve správném okamžiku, když bylo potřeba jej naopak povzbudil a pochválil, poskytl duchovní útěchu. Vskutku nebylo snadné vybudovat si takovou autoritu u všech místních. Nyní již má jejich důvěru, nesmí ji zklamat. Naučí je, co je třeba, seznámí je s božím záměrem. Chvíli to potrvá, pomyslí si spokojeně, ale nakonec bude vše jak má být.
VI
Nepatrně nakloní hlavu na stranu a pozorně se na něho zadívá. Sedí na kameni a pozoruje ho, zatímco on se prochází mezi stromy. Aniž by to o druhém tušili, oba přemýšlí. Má to cenu? Mohl by to být vztah? Vztah. To vždy znamená volbu. Miluje ho celou svou duší, tím si je jistá. Ale opravdu mu chce obětovat celý život? Nebylo by snazší zůstat prostě volná, dělat si co chce? Nebýt závislá ne jedné jediné osobě? Snesl by jí modré z nebe, ale zvládne se zasvětit jedné ženě? Oba přebírají pro a proti, hodnotí a srovnávají. Tvoří spolu dokonalý pár, dva protiklady, které se vzájemně doplňují a přitahují. Budou si lásku navzájem dávat i přijímat. Přesto je celý jejich život naplněn pochybami o správnosti jejich volby. Nemělo to být jinak?
VII
Pevně stojí na stupínku vozataje, vlasy jí divoce vlají ve větru, který zmítá i celým vozem, ona ale pevně svírá otěže a ve svém postoji nezakolísá. Dva koně, kteří táhnou její vůz, ji poslouchají na slovo i na sebejemnější pokyn daný opratěmi. Překonali spolu již mnoho překážek, a jistě je ještě mnoho čeká, ale ona jako by si to neuvědomovala. Hledí upřeně k jakémusi bodu na obzoru, stále si je vědoma svého cíle. A její čtyřnozí druhové jí věří bez výhrad, jsou jí stoprocentně oddaní. Také mají proč - ještě nikdy je nezklamala. A ani nezklame.
VIII
Rukou hladí na pohled nezkrotnou hřívu. Sedící lev je naprosto klidný. Ona si uvědomuje tu obrovskou sílu, která jí pulzuje pod dlaní, skoro hmatatelně cítí proud energie, který dokázala zkrotit. Ví, že stačí jedna nepatrná chybička, jeden malý pohyb stranou, jediný o něco silnější tlak, a vše může být ztraceno. I lev si je vědom svého postavení. Dobrovolně se vydal do rukou člověku. Je mu jasné, že již není tak docela svým pánem, a ženě bezvýhradně věří. Ví ale, že jestli zklame jeho důvěru, nepustí ji bez trestu. Oba cítí, jak křehké pouto se mezi nimi vytvořilo. Ani jeden nechce zklamat toho druhého. Vědí, že k velké moci patří stejná míra odpovědnosti. Jak řekla jedna liška, máš vždy odpovědnost za to, cos k sobě připoutal...
IX
Sedí se zavřenýma očima v tureckém sedu. Sedí se mu pohodlně, ostatně takto sedává často. Každý den, když odejdou jeho žáci a přátelé a on zůstane zase v blahodárné samotě pouze s hvězdami nad hlavou. Sedne si, zavře oči, a znovu otevře ta těžké dveře labyrintu mysli. Putuje každým dnem o něco dál, a cesta je to namáhavá. Někdy strmá, jindy rovná, ale nikdy ne úplně stejná. Postupuje krok za krokem a pátrá. Hledá dávno ztracené nebo snad nikdy neobjevené pravdy - je to jedno, jsou to jedny a ty samé. Pomalou rozvážnou chůzí pokračuje ve svém hloubání. Čas od času něco objeví, nějaké staré vědění, ze kterého má radost. Další den o něm vypráví svým žákům a přátelům. Se zájmem poslouchají a odchází s mlhavou představou o něčem, co je jim ještě hodně vzdálené. Ale jednou, jednou si sednou a zavřou oči...
X
Stále se otáčí, pomyslí si při pohledu na obrovské kolo života, kolo štěstí, kolo osudu. Má mnoho jmen, podle toho, kde se dotyčný právě nachází. Jednou jsi dole, jednou nahoře, a není žádná cesta, jak se tomu koloběhu vyhnout. Síla osudu je nepřekonatelná a udeří přesně tehdy a tak, jak chce, nikdo tomu nezabrání. A vlastně to není tak špatné, proběhne jí hlavou. Vědět, že něčemu jsme zkrátka nemohli zamezit, ať bychom chtěli sebevíc. Nezbývá, než se smířit s osudem, a udělat to nejlepší s časem, jenž nám byl dán.
XI
Studem klopí hlavu. Ano, věděla, že to je jinak, že udělala chybu. Jen to nechtěla přiznat - ani jiným, ani sobě. A teď? Když všechno vyšlo na povrch? Co má dělat? Jak se má zachovat? Vysoká žena s vahami v rukou stojí před ní. Přestane se litovat a zaujatě poslouchá moudré rady. Ano, je ještě cesta ven. Teď půjde, převezme odpovědnost za své činy, a od teď bude jen upřímná. Protože pravda vždycky vyjde na povrch. Odhodlaně pohodí hlavou a děkovně kývně na moudrou ženu. Odteď se bude na vše dívat s nadhledem, nebude soudit nikoho, koho dobře nezná. Bude se na svět dívat jejíma očima. Těma správnýma.
XII
Je ticho, klid. Nic jej neruší, nic se nehýbe. Visí vzhůru nohama na posvátném stromě. Dobrovolně odevzdal sám sebe pro vyšší dobro. Věděl, že je třeba něco obětovat, aby mohl něco získat. Teď jen nehybně visí, vyčkává. Nechává čas volně plynout. Asi už to vážně ptořeboval - chvíli sám pro sebe. Nyní může roztřídit své myšlenky, vyčistit a zklidnit svou mysl, rozmyslet se, co dál. Teď už jen počkat na správnou chvíli. Nemůže tu přece viset věčně. V ten pravý moment ze stromu sleze a vstane jako nový člověk. Část sebe sama zanechá nahoře na větvi, aby mohl vykročit novým směrem, s novou vervou, za novým cílem.
XIII
Slzy jí stékají po tváři. Tak zoufale nešťastná jako teď se ještě necítila. Dívá se na milovaného fénixe. Umírá. A ona mu nemůže nijak pomoci. Byli nerozluční přátelé, ani netušila, jak moc jí přirostl k srdci. A teď, když ji opouští, ji bolí každičký kousek duše. Bolí ji místa, o kterých ani netušila, že je v sobě má. A připadá jí, že celý svět pláče s ní, že ani nemůže být nikdo šťastný. Loučí se se svým přítelem. Pomalu se smiřuje s tím, že odchází nadobro. Uvědomuje si, že jemu už je dobře, že jej nic netrápí. Fénixovo tělo vzplane. Hoří jasným plamenem, až z něj zbyde jen hromádka popela. Je jí smutno při tom pohledu. Ale ví, že musí něco skončit, aby mohlo začít něco nového. Z hromádky popela začne neohrabaně vylézat malý fénix. Dívá se na něj, okamžitě si ho zamiluje. Vypadá jinak než ten, který odešel. Ne hůř, ne líp, ale jinak. S láskou vzpomíná na svého starého přítele. A s láskou přijímá i malého fénixe. Kdo ví, třeba budou také tak dobří přátelé. Usměje se. Už se na to těší.
XIV
Zhluboka se nadechne a rozhlédne se. Cítí přítomnost všech čtyř živlů, jak se mísí v krajině, proplétají se, snad i trošku zápasí, boj je to ale vždy vyrovnaný. Zvolna si nalije sklenici vína. Usměje se. Zpola prázdná nebo zpola plná? Obojí. Vezme do ruky štětec, pečlivě umíchá přesný odstín a pomalými rozvážnými tahy dokončuje svůj další obraz. Zachytila na něm okolní přírodu, souboj i soulad živlů a energií. S posledním tahem odloží štětec. Oddechne si. To by pro dnešek stačilo. S úsměvem si prohlíží své dílo, upíjí ze sklenky a vychutnává si každý doušek. Ví, že všechno má svůj čas, a proto nespěchá. Zvolna uklidí náčiní na své místo. Ještě chvíli sedí, pozoruje západ slunce. S posledním paprskem se znovu zhluboka nadechne. Všechno má svůj čas.
XV
Je schoulená do klubíčka, rukama si objímá kolena, celá se třese. Má strach, bojí se, vlastně ani neví čeho, ale o to se nestará. Děs prostupuje celou její bytostí. Připadá si svázaná, uvězněná v kleci, zamčená na milion zámků. Nad ní se rozprostírá strašlivá temná postava, v očích se jí výhružně blýská. Neuvědomuje si, že tu klec tvoří její vlastní nitro, vlastní podvědomí, že zámky si vyrobila sama a klíče od nich skryla hluboko ve své duši. Je teď na ní, aby skrze své slzy děsu prohlédla, klíče našla, a zámky postupně odemkla. Když se jí to povede, zjistí, že temná postava nad ní je vlastně její vlastní stín, který na ni poťouchle pomrkává. Byla to vlastně jen zkouška. Vstane o něco moudřejší. Obstála.
XVI
S obrovským soustředěním položí na vrchol věže poslední dílek. Zatváří se vítězoslavně - hotovo. Vzpomene se, kolik času a usilí věnovala tomuto dílu, kolik námahy to všechno stálo. Znamená pro ni všechno, je to celý její život. Než se však stačí rozhlédnout, komu by svůj výtvor ukázala, zčistajasna se zvedne vichřice. Pocuchá jí vlasy, zmítá s celým světem, ze stavby nenechá kámen na kameni. Ona sama má co dělat, aby se udržela na místě, a tak jen bezmocně sleduje jak se její životní dílo hroutí a rozpadá. Když dopadne poslední kostka, zaduje vítr mocně ještě několikrát. Pak ustane. Zase je klid. Zděšeně se dívá na hromadu trosek, které bývaly jejím světem. Bezmoc, kterou cítí, je nezměrná. Nezmůže se na nic, jen zírá na zkázu, která přišla tak nenadále. Potrvá to, než se vzpamatuje z toho otřesu. Ale až se oklepe a vezme rozum do hrsti, začne krok za krokem stavět znovu. Od začátku. Třeba udělá lepší základy, třeba vymyslí stavbě jiný tvar. A třeba až to dodělá, přijde vichřice znovu. Ale s tím se počítá, pomyslí si a usměje se. Ale to přece není důvod přestat stavět.
XVII
Noc. Černočerná tma. Všechno je nějak černější než obvykle. Sedí, opřená o kámen, vzdychne a vzhlédne k obloze. Miliony světlých teček vykreslují na noční obloze roztodivné tvary, oblohou se táhne Mléčná dráha. Vida, tak přece něco vnáší světlo do temné noci. Najednou jakoby se jedna z teček uvolnila z nebeského závěsu a padá k zemi. Přes oblohu kreslí dlouhou čáru. Dívka pevně zavře oči. Rychle si něco přej... Když oči znovu otevře, usměje se. Po padající hvězdě nikde ani památky. A přesto tam někde je. Čeká na svou chvíli, aby mohla splnit přání. Vždycky tu je. Naděje.
XVIII
Matně rozeznává kmeny stromů, jen o něco tmavší než okolní šero. Klopýtá přes kořeny, které ač pevně drží v zemi, teď jakoby ji chytaly a omotávaly se kolem kotníků. Snaží se něčeho zachytit rukama, ale nachází jen ostnaté větve, které v šeru vypadaly celkem přívětivě. V tomhle mělkém měsíčním světle není nic jak se zdá. Z té vší světlé temnoty na ni padá tíseň. Vybavují se zlé vzpomínky, ještě překroucené zmatenou pamětí. Bojí se a přestává věřit, že někdy dojde na konec své cesty. Ale je to tak. Už svítá, tma se pomalu rozpouští, stíny nabývají ostrých tvarů a vše hned vypadá lépe. Zatřepe hlavou, vyžene z ní měsíční chmury a iluzorní svět a vykročí do světla.
XIX
Se zavřenýma očima obrací tvář ke slunci. Usmívá se. Je šťastná, všechno vychází jak má. Snad má trošku obavy, že všechno krásné jednou skončí, ale sluneční teplo všechny chmury odhání. Všechno je jak má být. Všechno je v pořádku. Někdo jednou řekl: když je ti smutno, otoč se tváří ke slunci. Všechny stíny budou za tebou. Usměje se do sluníčka. Měl pravdu, pomyslí si.
XX
Asi by měla mít strach a obavy, v očekávání rozsudku. Její tvář je ale klidná a vyrovnaná. Moc dobře ví, že pracovala těžce a tvrdě na svém úkolu. Ví, že udělala všechno proto, aby výsledek byl pozitivní. Proto se nyní nemusí bát nejvyššího soudce, který je moudrý a spravedlivý, hodnotí vše řádně a objektivně, podle pravdy. A opravdu. Dostane, čeho si po právu zasloužila. Při odchodu se ještě zastaví a ohledne se. Jak by to asi dopadlo, kdyby se nepřipravila? Kdyby úkolu nevěnovala tolik času, a všechno nechala jen na náhodě? Dopadlo by to stejně? Zachvěje se při tom pomyšlení. Kdepak. Každý dostane to, co si zaslouží.
XXI
Sedí na vrcholku hory, vysoko nad zemí. Rozhlíží se, pohodlně odsud vidí celý kraj. Usmívá se. Je to úsměv, který obsáhne všechno - ten úsměv, který nosí ti, co vědí. Sedí, usmívá se. Je na konci, teď už jen vzpomíná, rekapituluje. Smála se i plakala, křičela i šeptala, milovala i nenáviděla. Viděla vše, i byla zaslepená, spatřila mnoho událostí, lidí i věcí tohoto světa. Mnohé se naučila. A všechno to poznání, pocity a příběhy má teď v sobě. Není to ale chaos, naopak. Sedí, v duši se jí rozkládá klid a harmonie, cítí v sobě všechny ty útrapy i radosti, které ji na dlouhé cestě potkaly, cítí, jak se snoubí a proplétají, vytváří jeden veliký celek, celek života. Sedí, dívá se. Dívá se s nadhledem, protože chápe jak a proč se věci dějí, ví, že všechno má svůj důvod, svůj záměr a svůj cíl. Ve každá příčina má svůj následek a každý následek svoji příčinu. Ví, že je vše v pořádku. Sedí, usmívá se. Je na konci.
Pomalu se zvedne, stále se usmívá.
0
Stojí na vrcholku hory, balancuje na špičkách, pod sebou jen nedozírnou propast. Ale nebojí se. Jistě ví jen to, že má skočit, vrhnout se po hlavě do té hlubiny dobrodružství... A pokud se přece jen ozvou pochybovačné hlasy ať se vrátí zpět, neslyší je. Snad je to tím větrem v uších...
S přáním všeho nejlepšího
Helen Kukková
