Zadání domácího úkolu

Byl jednou jeden kouzelník. Jak se vlastně jmenoval? Měl rád svou práci, ale nějak mu nešla od ruky. Byl sám bez přátel, jak v zaměstnání, tak v soukromí. S milostným životem to také bylo na štíru, nebyl zkrátka moc průbojný, svou práci neuměl prodat, až jednou.

Chtěl začít zcela nový život. Začal tím, že se přestěhoval do honosné vily, bez nábytku a špetky fantazie, jak ji zařídit. Na staré půdě našel knihu opředenou pavučinami. Opatrně odkryl dílo pavouků a přečetl si název knihy Jak se stát oblíbený.

Co se dělo potom? Napište příběh, povídku o tomto kouzelníkovi. Začátek si klidně upravte po svém, pokud budete chtít. Měl by vám posloužit jako návod, o čem by měla závěrečná práce být. Jistě tušíte, co se všechno stalo, když se kouzelník do knihy začetl, jak se jeho život změnil.

Očekávám práce hodné svou délkou Závěrečnou ročníkovou práci, dle školního řádu, to znamená zhruba devět palců. Bonusovými body podle kvality rozhodně šetřit nebudu.

Vezměte svá brka a změňte život ubohého kouzelníka, vaše práce si rozhodně vychutnám!

Vypracování

Albrecht odemkl dveře svého nového domu a zamířil na pohovku. Rozplácnul se na ni jako palačinka a civěl do stropu.

"Zase den blbec. Kolikátý už? Přestal jsem to počítat..."

Otočil se na bok a dal si ruku pod hlavu. Vzdychnul a zavřel oči. Přemýšlel o spoustě věcech, ale jeho myslí se jen prohnaly. Ani nad jednou se nepozastavil. Za chvíli měl v hlavě takový guláš, že zabručel:

"Grrr, už zase! Dost!" Posadil se, svěsil hlavu do dlaní a v tu chvíli uslyšel zvláštní zvuk, který se nesl odněkud z podkroví.

"Klop, buch!"

"Co to?!" Nastražil ucho s pootevřenými ústy.

Zase se ozvalo: "Cvak, ding!"

Vyskočil na nohy a šel za zvláštním zvukem. Stoupal po schodišti, opatrně našlapoval, v rukou třímal hůlku připraven k útoku. Nahoře ale nic nenašel. Zvuky pokračovaly dál.

"Haló, je tam někdo? Mám hůlku a nebojím se jí použít!" Křikl do prostoru. Přitom stále stoupal, až se ocitl před starými dveřmi, o kterých se domníval, že je nikdy v novém domě neviděl. Ale byl nový, že jo...

Vzal opatrně za kliku a dveře se se skřípotem rozevřely. Přejížděl po půdě očima a hledal známky onoho zvláštního zvuku. Pod nohama mu vrzaly hlasitě prkna, ale to byl jediný zvuk, který momentálně slyšel. Pomalu opatrně procházel místností, kterou halilo šero, okna byla zaprášená, že by přes ně neviděl ani Bystrozraký. Po místnosti se válely samé cetky. Tu stará kolébka, hned vedle rozbitá skříňka, uprostřed místnosti gramofon pokrytý snad stoletou pavučinou a v rohu jedna velká nevzhledná truhla s masitým kovovým zámkem. Albrecht přelétl celou místnost, a když nenašel původ hluku, otočil se ke dveřím. V tom se ozvalo hlasité: "Buch!" A Albrecht vyjekl:

"Kristapána!" Otočil se a zahleděl na ošuntělou truhlu v nejtmavším koutě místnosti.

Hned na to: "Cvak."

A v tom si všiml, že zámek povolil a truhla chce, aby ji otevřel. Šel pomalu blíž, hůlku stále před sebou a připraven k boji. Přikrčil se, sundal opatrně zámek a otevřel ji. Uvnitř spatřil knihu, která už něco pamatovala, soudě podle obalu. Vzal ji neohrabaně do ruky a ofoukl. V tom se na něj zatřpytila písmena pracně vyryta na obalu, Jak se oblíbeným státi.

Kroutil nevěřícně hlavou: "No to jsem z toho blázen!" A sám mluvil jako blázen přímo ke knize a hned zas k truhle: "Jak můžeš vědět, co zrovna já potřebuju? Jsi snad vědma, nebo co?! To je určitě nějakej vtípek. Rudegard to sem nastražil a někde v koutě číhá, aby se mi vysmál!"

V tom hlasitě kýchnul z toho všeho prachu.

"No neříkal jsem to snad? Ještě si to odsouhlasím sám." Rozhlédnul se po místnosti, ale nikoho jiného nespatřil. Zastrčil hůlku do klopy, pokrčil rameny a knihu uložil pod ruku.

"Nic. Tak se podíváme, co píšeš uvnitř."

Zabouchl dveře a sešel na svůj milovaný gauč, jediný kus nábytku, který široko daleko trůnil uprostřed velké místnosti. Rozplácl se na něj, jak bylo u něho zvykem, posadil si knihu na břicho a prohlédl si mlčky obal.

Bez rozmýšlení ji rozevřel a začetl se.

Obrátil opatrně list, nevědíc, co se dozví.

Usmál se, naslinil si prst a otočil.

Přihlížel s pusou pootevřenou, že kdyby kolem letěla moucha, určitě by tam zabloudila.

Rozbušilo se mu srdce nad slovy, které viděl a četl. Vždyť to přece všechno zná, je to tak jasné...Zase ponořil hlavu do knihy a hltal až k samému konci.

Horlivě obrátil na další stranu, div ji nevytrhl z vazby...

"Poslední lekce? Proč jich je tak málo?" Stěžoval si. "Já bych potřeboval návod na celý svůj život..." Posteskl si. Viděl, že mu zbývá poslední list, a tak smířlivě a váhavě otočil.

Usmál se, zaklapl knihu a položil ji před sebe. Byl nabitý novou silou, vírou a poznáním. I když všechno znal, bylo důležité, aby to viděl a uvědomil si i ty nejobyčejnější střípky, ze kterých je svět kolem sestaven.

 

O pár let později...

 

Albrecht políbil svou ženu Mirandu na tvář a pohladil ji po vlasech.

"Víš, že jsi úžasná! Co bych si bez tebe počal."

Z chodby se ozval křik a radostné povykování. To zrovna do kuchyně vběhly jeho dvě překrásné děti. Vrhly se na tátu a ten se s nima zatočil. Miranda z povzdálí pozorovala dění, vařila oběd a usmívala se. Albrecht se smál a vyváděl s dětmi, nevědomky se přemístili na zahradu, kde začala nová bitva u bazénu. Po pár minutách vzhlédl ke své půdě, kde ležela v truhle bezpečně skryta jeho síla, poznání a víra a tiše zašeptal:

"Děkuji!"

 

A já děkuji za úplně nejúžasnější rok a doufám, že si mou esej užijete stejně tak, jako já! :D

 

S pozdravem

 

Jess Brownová