Zadání domácího úkolu

Vypracování

Dobrý den,

posílám Vám svůj příběh o Artušovi, Merlinovi, tajemném Lese jednorožců a kouzelné Měsíční květině.

Kéž se Vám zalíbí stejně jako mně Vaše hodiny.

S pozdravem

H. Centaurix

Měsíční květina

Vznešený Camelot se hrdě vypínal k nebesům a jeho pevné hradby zaručovaly lidem v širokém okolí bezpečí a mír. Merlin se posledním pohledem rozloučil s jeho silnými zdmi a raději obrátil svou pozornost k cestě, která je čekala, a ke svému neklidu, který se ho náhle zmocnil. Morgause, Artušova sestra, povila synka, a tak nebylo divu, že se královský pár ihned, jakmile se k nim ta veselá novina donesla, vydal na její sídlo, aby oslavil Gawainův příchod na svět. K nim se samozřejmě připojila i druhá Artušova sestra, Morgana, doprovázená nejlepším z rytířů Kulatého stolu. Merlin chvíli zvažoval možnost, zda jeho nepokoj nepramení právě z Lancelotovy přítomnosti ve skupince a jeho pohledů, kterými oddaně sledoval každé Guineveřino gesto. Proč si jen Morgana vybrala právě jej? Vždyť na Kamelotu se muži téměř stavěli do řady, jen aby mohli krásné čarodějce složit poklonu. Merlin smutně potřásl hlavou, ale zároveň si uvědomoval, že pocit ohrožení tentokrát se vztahem, který se rozvíjel mezi královnou a prvním rytířem, nesouvisí. Pozorně se rozhlédl kolem, zda se snad nebezpečí neskrývá v temnějších zákoutích lesa, sluneční paprsky však vesele pronikaly skrz listy stromů a ve větvích bezstarostně štěbatali ptáčci zpěváčci, člověk by si nedokázal představit mírumilovnější scenérii. Smutně se pro sebe pousmál, možná už zkrátka začíná stárnout a raději by svůj čas strávil ve svých komnatách na hradě než v sedle.

Neklid Merlina neopustil ani druhého dne, jakkoli cesta probíhala bez nejmenších komplikací a zdálo se, že příští večer už by je mohl uvítat Morgausin hrad. V poledne se zastavili na břehu jezera, aby si odpočinuli, poobědvali a pokochali se okolní krásou. Zatímco se pánové starali o koně, přichystaly dámy na paloučku piknik. Morgana šla nabrat třpytivou vodu, jež slibovala příjemně chladivé osvěžení, a Guinever se rozhodla uvít si z nádherných květů kolem sebe věneček do vlasů. Sotva se však sklonila k první květině, bolestně vykřikla a ucukla rukou zpět, na bělostném zápěstí se jí perlila jediná krůpěj červené krve. Než k ní ostatní stačili doběhnout, ztrácela už královna pomalu vědomí, Artuš ji tak tak stačil zachytit a podepřít, pak ji vzal do náruče a na prostřenou látku, kde na ně čekalo lákavé jídlo, v tuto chvíli zcela zapomenuté, už pokládal téměř bezvládnou. Lancelot s Morganou zatím rychle pátrali po zdroji hrozby. Merlin se sklonil k maličké rance na královnině zápěstí a pečlivě ji zkoumal. Nevypadala na kousnutí ani uštknutí, spíš jako bodnutí…

„Merline? Myslím, že tohle bys měl vidět,“ ozval se náhle za jeho zády napjatý Morganin hlas. Čaroděj se ohlédl a viděl, že Morgana uvěznila v karafě, s níž šla dřív pro vodu, podivného modrozeleného tvorečka, který na ně přes sklo výhružně cenil své zoubky, zlobně prskal, vztekle se oháněl ocáskem, zakončeným několika trny.

„Pravděpodobně se to ovíjelo kolem stonku květiny, kterou si chtěla Guinever utrhnout. Je to velice mrštné a velmi odolné proti mým kouzlům... pokoušelo se to zmizet, chtěla jsem se to znehynit, ale podařilo se mi to jen trochu zpomalit. Už ses s něčím podobným setkal?“

Merlin pomalu zakroutil hlavou. „Připomíná to draka, je to ale příliš malé i na dračí mládě… Prosím, buď nanejvýš opatrná, zdá se, že královnin stav způsobil právě jeden z jeho ocasních trnů.“

Morgana se krátce zadívala na královninu tvář, která již téměř ztratila všechnu svou barvu, a překvapeně zalapala po dechu: „Tak silný jed v tak maličkém tvorečku? Co budeme dělat? Vždyť o něm nic nevíme, vytvořit účinný protijed by mohlo trvat celé týdny! Tolik času Guinever nemá.“

„Ne, to nemá,“ musel jí dát Merlin za pravdu a pokoušel se nevnímat Artušovo a Lancelotovo zděšení, které po těch slovech ještě vzrostlo. Teď potřeboval chladnou mysl, jinak Guinever zemře. Sledoval tvorečka v karafě a rychle procházel všechny léky a protijedy, o kterých kdy slyšel. „Pravděpodobně bys neměla bezoár, že ne?“ zeptal se pak, aniž by příliš věřil v kladnou odpověď, svůj poslední kámen rozdrtil před pár měsíci, když si dítě hradní kuchařky v lese spletlo borůvky s vraním okem, a od té doby na žádný další nenarazil.

Morgana se bezděčně dotkla svého nahého hrdla, načež se rozběhla zpět ke svému koni a začala se horečně přehrabovat ve své sedlové brašně. Po chvíli byla zpět a netrpělivě rozbalovala dárek, který vezla malému Gawainovi, dokud z něj nevypadl řetízek s malým přívěškem. Tváří tvář nechápavým pohledům svých společníků se jen drobounko usmála: „Měl to být svého druhu ochranný amulet, říkala jsem si, že takový dárek by se mu mohl později hodit.“ V příštím okamžiku tichým slovem ze zdobného kování osvobodila kamínek a vložila jej Guineveře do úst.

„Musíš to polknout, snaž se,“ nařídila královně a silou svého hlasu jí pomohla překonat její rostoucí slabost. Netrvalo dlouho a královně se vrátilo trochu barvy do tváře, přesto však nadále zůstávala velmi bledá a slabá. Morgana požádala Artuše o vodu z jeho putaly a pro čerstvou poslala Lancelota k jezeru, zatímco sama vstala a poodešla i s ustaraným Merlinem o pár kroků dál.

Nemuseli mluvit, aby věděli, co si ten druhý myslel. Bezoár účinkoval jen částečně, možná ho bylo příliš málo a možná by na jed onoho podivného tvorečka nestačil ani ve větší dávce, možná měl bezoár v tomto případě stejně malou moc jako Morganino znehybňující kouzlo. Na tom ale v tomto okamžiku příliš nezáleželo, královnin život visel v každém případě i nadále na vlásku. Dokázali jí jen získat čas.

Morgana nešťastně vzhlédla ke svému společníkovi: „Co teď, Merline? Smrtící síle toho jedu se může postavit jen životní energie jiného magického tvora. Napadají mě snad jen fénixovy slzy, ale nezaslechla jsem jedinou zvěst, která by naznačovala, že by se třebas jen jediný z těchto ptáků nějak dostal do Anglie. A i kdybychom se za ním vypravili do Egypta, nevíme, kde přesně hledat ani jak ho získat.“

Merlin si jen povzdechl, smutně pokýval hlavou a dlouho mlčel, přemýšlel. „Kolik toho víš o Lese jednorožců?“

Morgana celá strnula: „Chceš jí dát napít jeho krve? Merline, takový lék by ji docela zničil! Prokletí z prolití krve nevinného by přešlo na ni – sice by dál dýchala, mluvila, chodila, ale jídlo by pro ni ztratilo chuť a život veškeré potěšení, jen by se trápila a celý Camelot s ní.“

„Ale já nemluvím o krvi jednorožců, ale o místě, kde žijí. Prý tam za úplňku rozkvétá měsíční květina.“

„Říká se, že z ní vychází stříbrná záře a pouhá její vůně dokáže zbavit člověka jakéhokoli trápení. Cesta k ní se ale rovná sebevraždě a každý, kdo při jejím hledání zemře, se připojí k družině duchů, kteří ji stráží. Ani všechna Tvá magie by Tě před nimi nemusela ochránit!“

„Ne,“ souhlasil pomalu čaroděj, „dokázal bych si poradit s jedním duchem, možná i s dvěma, ale ne s celou skupinou. Excalibur by však mohl.“

Oči obou se zadívali na Artušův kouzelný meč. „Zemře dřív, než se k duchům vůbec přiblíží. V tom lese žije mnoho nebezpečných tvorů, jediné z nich by nesměl ani zranit. Kdyby v lese prolil jedinou kapku krve, květina by v okamžiku, kdy by se jí dotkl, uvadla a s ní by zmizela i její léčivá moc.“

„S vlky a jinou divou zvěří si dokážu poradit stejně jako s bludičkami, on mi zase pomůže překonat neschůdný terén. Společně máme šanci. S Tvou pomocí by se ale výrazně zvětšila, paní Avalonu.“

„Paní Avalonu… to je snad poprvé, co jsi mě tak nazval. Ano, mohu vám dvěma pomoci na ostrov i ukázat cestu k Lesu, ale musím Tě varovat, nežijí tam jen vlci a bludičky, sama nevím, čemu všemu budete muset čelit.“ Mocná čarodějka se odmlčela, jen nerada přiznávala, že sama nikdy nezašla do tajemného Lesa hlouběji než k paloučku, na kterém se pásli jednorožci.

Merlin však jen zavrtěl hlavou: „Nemůžeš jít s námi, Morgano, někdo musí zůstat s Guineverou a hlídat ji. Neznám lepšího léčitele, než jsi Ty. Kdyby se jí přitížilo, dokážeš utlumit jednotlivé příznaky, i když příčina zůstane nedotčena. Guinever je příliš slabá, abychom ji mohli vzít s sebou a postarat se o ni na místě. Potřebuji ale kouzlo, které mě dostane přes mlhy halící ostrov a snad i přes hranice Lesa. Dokážeš to?“

Paní Avalonu zaváhala, ale nakonec pomalu přikývla. Stáhla si z prstu nenápadný kroužek a položila si jej do dlaně levé ruky. Poté vzala ozdobnou jehlici ze svého účesu, bodla se jí do prstu a prsten namočila v kapce své krve, zatímco tiše pronášela složité zaklínadlo, jímž část sebe samé vdechla onomu nenápadnému kroužku, který se však při jejím zpěvavém hlase rozzářil barvami duhy. Nakonec prsten, na pohled znovu obyčejnější než jakýkoli jiný, podala Merlinovi: „Mlhy Avalonu se před ním rozestoupí stejně jako křoví a skaliska chránící vchod do Lesa. Pak už si ale budete muset pomoci sami. Nezapomeň, nesmíte v Lese ublížit jedinému tvoru!“

Starý čaroděj se s úctou poklonil krásné Paní Avalonu. Nemusela po něm žádat, aby na prsten dával pozor a nezapomněl jí ho vrátit, i bez toho si plně uvědomoval jeho hodnotu a ona to věděla.

O pár minut už s Artušem rychle ujížděl lesem vstříc Ostrovu jablek, bez jediného ohlédnutí na stan, který právě Morgana s Lancelotem vztyčili kolem ubohé královny. Artuš sice jen nerad opouštěl nemocnou Guineveru, plně se ovšem spoléhal na schopnosti svého nejlepšího přítele, věřil, že ji zanechal v těch nejlepších rukou, když s ní nemohl zůstat sám.

Po zemi se hnali jako s větrem o závod, téměř uštvali koně. Když vstoupili na loďku, chopil se Artuš vesel, zatímco Merlin vdechl plachtám příznivý vítr. V mlze, která je brzy obklopila, se náhle prsten, kterého si Artuš nikdy dříve u svého starého přítele nevšiml, rozzářil. Chtěl se ho na něj zeptat, ale čaroděj jen odmítavě zavrtěl hlavou. Artuš se smutně pousmál, zatímco dál usilovně vesloval, už dávno věděl, že mnohé záležitosti zůstávají utajeny i králi. Znovu mu hlavou probleskla vzpomínka na Lancelota a Guineveru a zabolelo ho u srdce. Není ale neměl čas zabývat se svými nebo jejich city, život jeho ženy byl mnohem důležitější než žárlivost.

Na ostrově jim cestu dál ukazoval tajemný prsten, zdálo se, že září víc, když se natočí určitým směrem, a oni s důvěrou následovali jeho světlo. Artuš měl chvílemi dojem, jako by se před nimi rozestupovala křoviska, ale byla už tma, a tak dokázal přesvědčit sám sebe, že se mu to asi jen zdálo. Pak se však Merlin dotkl skalní stěny, před kterou zdánlivě cesta bez cíle končila, zamumlal nějaká slova a stěna se před nimi otevřela. V dálce uslyšel hrozivé vlčí vytí, při kterém mu tuhla krev v žilách, a instinktivně tasil meč. Čaroděj se k němu však zamračeně obrátil a jediným pohledem ho přiměl jej zase vrátit zpět do pochvy, nemusel říct ani slovo, aby mu připomněl, že cestou nesmí zranit jediného tvora, jinak lék pro královnu nezískají. Plán zněl tak jednoduše, když jej u jezera sestavovali, teď teprve si uvědomoval, do jak nebezpečného podniku se to vlastně pustil. Zachytil Merlinův tázavý pohled a přikývl v odpověď na nevyslovenou otázku, ano, pravidla si pamatuje, žádné zbraně a bez mluvení, mohou pokračovat v cestě.

V jeskyni, která se skrývala za tajemnou stěnou, rozdělali oheň, do kterého Merlin vhodil několik bylinek, po vůni z nich Artuš poznal jedinou, dobromysl. Poté čaroděj utrhl větvičku černého bezu, který rostl u vchodu do jeskyně a provoněný kouř z ohně tou větvičkou nahnal na jejich postavy, až je zcela zahalil. Když na druhé straně jeskyně vstoupili do lesa, napínal Artuš oči, aby zahlédl podivné tvory, kteří se pohybovali v jejich blízkosti, avšak často si přál, aby je raději neviděl a nevěděl o nich. Snažili se postupovat co možná nejtiššeji, a přitom rychle, aby moc kouře, který je činil pro lesní bytosti neviditelnými, nevyprchala před koncem cesty. Stále ještě je vedl kouzelný prsten, i když jeho zář postupně slábla, a když přešli přes prázdný palouček, který jako by zněl ozvěnou koňských kopyt, zhasla docela.

Cestou museli překonat most, který jim zmizel před očima, jakmile k němu došli. Naštěstí pod nohama jim zůstal, jakkoli měl Artuš pocit, že se musel zbláznit, když následoval Merlina do prázdna. Špičatým skaliskům pod sebou raději nevěnoval ani pohled, raději se zavřenými očima kladl opatrně nohu před nohu, dokud na druhé straně neucítil přítelovu ruku na svém rameni. O kus dál zase přeskakovali z kamene na kámen v prudce proudící řece, až si připadal jako kamzík – i za jasného dne by si dvakrát rozmyslel, než by se tudy pustil, a nyní měli k dispozici jen bledý svit měsíce, v němž se jim kameny téměř ztrácely před očima. Hned na začátku se Merlin pokusil opřít svou hůl, kterou zabodl do dna řeky, ale proud ji málem strhl i s ním. Vybírali si tedy kameny, které k sobě měly nejblíž, i když se tím délka trasy téměř zdvojnásobila, a Artuš pomáhal starému muži udržovat rovnováhu, jak se jen dalo.

Další dobrodružství nebezpečné cesty mu brzy splývala v jedno velké uhýbání a skrývání se před něčím, co ani pořádně neviděl, a překračování krkolomných překážek… až nakonec stanuli pod nevelkým kopcem, z jehož vrcholku byl ozářen lehkým stříbřitým svitem.

Tehdy se na ně ale – kouř nekouř – vrhly děsivé přízraky a duchové, a jakkoli byli nehmotní, způsobovali jim ošklivé rány, kdekoli jimi prolétli. Tehdy Artuš vytáhl svůj meč a vztyčil ho nad hlavou. Duchové okamžitě přestali útočit, nechali je projít svým středem, a když se naše dvojice škrábala na kopec, sledovali je jen zpovzdálí. Nahoře se Artuš poprvé volněji nadechl a najednou se mu zachtělo samou radostí zpívat. Nijak ho netrápila tajemství, která jej obklopovala a do nichž se mu nedařilo proniknout, rány způsobené duchy a těžkým výstupem se zázračně zacelily, měl pocit, jako by snad mohl i vzlétnout. Rozhlédl se kolem sebe na světélkující palouk a všiml si, že pokryt drobnými stříbrnými kvítky. S úžasem si uvědomil, jak velmi se měsíční květina liší od všeho, co očekával. Kdyby nezářila, snadno by si ji spletl se sedmikráskou. Čaroděj mezitím jednu rostlinku starostlivě vydloubl i s kořínky a půdou ze země a jemně ji vložil do připravené lahvičky. Pak spokojeně přikývl, chytil Artuše za paži a pošeptal cosi svému tajemnému prstenu. V příštím momentě stáli zpět u ohně, který rozdělali na začátku v jeskyni. Ten nyní pečlivě uhasili a vydali se co nejrychleji na zpáteční cestu.

Když druhý den dorazili zpět ke královně, viděli, že Morgana usilovně bojuje o každý její dech, zatímco Lancelot plní její pokyny dřív, než je stačí doříct – očividně tak pracovali už nějakou dobu, až vytvořili skvěle sehraný tým. Artuš vmžiku seskočil z okně, rychle vzal si od Merlina flakonek s měsíční květinou a přidržel jej Guineveře u nosu. Hned při prvním nádechu se jí znatelně ulevilo, při dalším se jí vrátila barva do tváří a při třetím konečně otevřela oči a jasným pohledem se udiveně rozhlédla kolem sebe.

Nikdy víc pak Artuš tajemný prsten ani měsíční květinu neviděl, přesto na její jemnou vůni nezapomněl, jako by se mu vracela vždy, když se cítil ztracený a bez naděje. A podivný dráček? Zmizel. Někdo nešťastnou náhodou převrhl sklenici, ve které byl uzavřen, nebo ji možná shodil na zem sám, zatímco mu nikdo nevěnoval pozornost, a než si toho kdokoli všiml, utekl neznámo kam. Merlin a Morgana ještě dlouho poté litovali, že neměli možnost pořádně si jej prohlédnout a prostudovat, ale ve skutečnosti byli oba rádi, že je zpět na svobodě, a jen doufali, že se bude držet dál od lidí.