Zadání domácího úkolu

Napište povídku, kde si dáte záležet především na dialozích mezi postavami. 5 - 10 palců.

Vypracování

 

Zdravím slečno, posílám svou povídku a děkuji za zajímavou hodinu, plnou nových informací. 

 

Tento příběh se stal, když jsem ještě byla malá holka. Blížily se Vánoce a to byl čas, kdy můj táta netrpělivě čekal na zazvonění telefonu. Na druhé straně se ozvala jeho švagrová a začal výčet druhů a především počet kil. Tedy, abyste správně rozuměli, ti dva spolu už několik let soupeřili nejen o zvládnutí předepsaných šesti druhů vánočního cukroví, ale i o co nejvíce kil jednotlivých cukrátek. Ale především o to, kdo zvítězí v onom roce novým, netradičním a originálním druhem vánoční pochoutky. Moje babička kdysi sbírala recepty na pečení, ale protože šlo o dvě rodiny, tedy tu naší a zároveň rodinu mamčiného bratra, nepadalo v úvahu použít některý z oněch spisů. Ty strážil můj strýc, jako ostříž a nedal nic na žadonění své sestry, ani na výhružky své manželky. 

Až jednou, na konci listopadu, když se začínal souboj obou rodinných příslušníků, ozval se u nás doma telefon a na jeho konci nebyla švagrová, která by zahájila klání, ale strýc osobně.

„Netuším, co vy dva máte letos za lubem," spustil zhurta. „ale jestli to vyústí opět vaší předvánoční hádkou, tak končíte s celým tím slavným pečením! Je to jasné? Žádné podfuky, já babiččiny spisy důkladně ukryl mimo domov, aby bylo všem jasno!"

Taťka chvilku provinile mlčel, protože ty loňské Vánoce opravdu skončily neslavně a usmíření nastalo až po Novém roce. Ale pak přikývnul a rychle dodal: „Já si dám pozor, abych zbytečně nevyvolával konflikt, slibuju. Ale ty loňské vanilkové rohlíčky nebyly u vás jeden jako druhý. To musíš uznat sám." 

„Vladimíre?!" Zadunělo ze sluchátka.

„To byla legrace, copak jsi to nepoznal?!" Dodal hned taťka smířlivě.

A tak tedy začalo tradiční vánočení. Taťka, jako šéf kuchyně, zavelel: „Týme, jste připraveni letos poctivě a naprosto s přehledem zvítězit?" Sborově se ozvalo: „To tedy jsme!" 

A začalo to. Taťka se u předepsaných druhů, držel osvědčených receptů, ale...o tom později. Když bylo téměř napečeno a zbývaly už jen vanilkové rohlíčky, taťka svolal rodinnou radu a tajnůstkářsky dodal: „Protistrana se zatím nenahlásila, že by měla splněný úkol. Navrhuji tedy, abychom dopekli ke každému druhu ještě po kile, než se pustíme do rohlíčků. Ty jsou jistota, na ty naše, oni nemají. To kilo navíc, bude takový náš tajný žolík, při konečném bodování."

Mamka nesouhlasila.

„Ale to by znamenalo, že nám budou chybět suroviny na ostatní druhy do soutěže. A netuším, kde chceš nakoupit tolik věcí teď, když už je pečení v plném proudu, ve všech domácnostech a obchod bude mít vyprodáno?"

Připomínám, že tenhle příběh se stal už před hodně lety a v té době se zboží kupovalo na kusy a bylo ho v regálech málo.

Taťka se ale nedal. „To nech na mě. V centru mají malé pekařství, o kterém ví jen málo lidí. Zítra tam zajedu a nakoupím všechno, aby to stačilo na veškeré pečení. Letos prostě musíme zvítězit!"

 

Na druhý den se začalo dopékat to, co už mělo být uzavřené v papírových krabicích na balkóně, aby vlhkost dodala cukroví křehkost. Jakmile bylo ke každému dováženo po jednom kilogramu, začaly se rychle dodělávat vanilkové rohlíčky. Co taťka slíbil, to dodržel. Na rohlíčky byla čerstvá várka mouky, másla, oříšků...zkrátka všech ingrediencí. Vanilkové rohlíčky byly odjakživa taťkovou chloubou a vždy nás vyhnal z kuchyně, aby se mu dílo nepokazilo. A tak tam kraloval sám. Ale najednou se z kuchyně začalo ozývat: „No, doprčic! Co to je?! To jsem blázen!" Asi po hodině už slova začala nabírat na intenzitě a mamka nás poslala spát. 

To, co se tam tehdy dělo, se asi přesně nedozvíme, ale mamka to okomentovala asi takhle:

„Holky, za žádnou cenu se tatínka neptejte, jak dopadly jeho rohlíčky. Něco se nepovedlo a tatínek to zkoušel znovu a znovu."

„Co se nepovedlo?" Zeptala jsem se a mamka jen zavrtěla hlavou:

„To netuším a nechci se tatínka raději ptát. Pekl celou noc a těsto se drolilo. Tak z rohlíčků musel udělat kuličky, aby to drželo pohromadě." 

A tak jsme v tichosti chodívali kolem kuchyně, odkud se večer, co večer ozývaly nejrůznější nadávky, klení a bouchání dvířek od trouby. Ten rok jsme prohráli. Ale měli jsme napečeno 16 kilo vanilkových kuliček!

A co se stalo?! Celá várka mouky, kterou taťka dokoupil, byla špatná. Po Vánocích mu to nedalo, koupil mouku už v našem obchodě a měli jsme rohlíčky!

 

Sára Wolf