Zadání soutěže
Kolikrát to tu už bylo -– zadám vám obrázek a vy podle něj napíšete povídku.
Ale tentokrát to bude příběh maximálně na 9 palců! Jelikož si místo kvantity cením spíše kvalitu a u literárních děl razím pravidlo: seškrtávat, seškrtávat, seškrtávat.
Tady máte obrázek a s chutí do toho :)
Vypracování
Krásný den, madam Lafayette,
nejsem zrovna pisatel, ale obrázek se mi moc zalíbil a myšlenka se dostavila, tak jsem zkusila něco sepsat...
Úsvit zatmění
Stoupání jim šlo zpočátku překvapivě hladce. Vítr ševelil kolem, cuchal jí vlasy a jemu hřívu, až místy nešlo rozeznat, kde jedno začíná a druhé končí. Ale nebylo to jenom tím. Působili jako jedno tělo, jedna duše.
Lyuen byla od malička veselé děvčátko. Milovala život, milovala vše živé, milovala smích. Nejvíce však vždy milovala Neaha. Byli jako nerozlučná dvojka. Dost tomu nahrával i fakt, že jejich maminky byly nejlepší přítelkyně a tak se každý den navštěvovaly. Lyuen a Neah by se ale navštěvovali jistě i tak. Den bez druhého by zkrátka nebyl den. Žádná lumpárna jim nebyla cizí, přesto ale měli zlatá srdce. Nikdy se neostýchali pomoci druhým a se vždy měli jen ty nejčistší úmysly.
Vyrůstali spolu od malička, společně pokořili první stupně ve škole, společně dospívali. Pevné přátelství se brzy začalo rodit v nezlomnou lásku. Měli oči jen jeden pro druhého.
Lyuen se při vzpomínce na Neaha bezděčně usmála a ještě teď se jí zarděly tváře. Vzápětí se však její obličej proměnil a bolestná kapka stříbrné slzy ukápla do hřívy jejího oře, kterou láskyplně stiskla. Jako by ještě teď živě cítila vše z toho dne, kdy Neaha navždy ztratila.
Kráčeli ruku v ruce slunným lesíkem. Oči měli jen jeden pro druhého, takže příliš nesledovali kudy jdou. Však na tom také nezáleželo. Moc rádi jen tak bezcílně bloudili po lesích. Díky tomu nejhlouběji vnímali jeden druhého, protože nic jiného neexistovalo.
Nemuseli se bát, že se ztratí, neboť Neah oplýval výjimečným smyslem pro orientaci, a tak mu vždy stačilo se jen na chvilku začít soustředit na cestu a brzy je vyvedl opět ven do města.
Tentokrát ale bylo něco jinak. Kráčeli a smáli se, hřály je sluneční paprsky, které si razily cestu mezi větvemi stromů, když v tom se najednou prudce setmělo. Lekli se, rozhlédli se kolem sebe, ale ani jeden neměl sebemenší ponětí o tom, kde jsou. Ze dne byla noc a kolem nich se krčily v děsivých tvarech jako pahýly větve okolních stromů.
Prudce se zvedl vítr a kolem nich se zhmotnil slabý větrný vír. Vypadal spíše jako kouř a byl temně modré barvy. Síla větru jim rozpojila ruce. Začali šmátrat kolem sebe ve snaze najít toho druhého, ale to se jim nepovedlo. A když vše skončilo, nebe se rozjasnilo a vše opět vypadalo jako dřív, Neah už tam nebyl.
Vzpomínky blednou, říká se, ale Lyuen by neosuhlasila. Alespoň ne v tomto případě. Spíš naopak. Tato vzpomínka ji bolela čím dál víc a vždy ji při ní silněji a silněji píchalo u srdce.
Znovu prohrábla hřívu svého koně. Vítr kolem nich sílil, že brzy už nešlo slyšet zpět ptáků, kteří je jako by byli staří přátelé doprovázeli na jejich cestě.
Začalo svítat. Lyuen se ohlédla a spatřila první sluneční paprsky.
„Ne, to ne! Musíme pospíšit,“ zvolala a pobídla koně k rychlejšímu klusu.
Ten jako by snad ani pobízet nepotřeboval. Přidával na rychlosti a únava na něm nebyla znát.
Lyuen byla stále nervóznější. Má k tomu pouze jeden jediný pokus. Jinak bude vše navždy ztraceno. Úsvit úplného zatmění Slunce již ve svém životě neměla víckrát zažít.
Celí zadýchaní doběhli až na posvátnou Stolcovou horu. Lyuen rychle seskočila a upřela svůj zrak k východnímu obzoru. Sluneční kotouč již byl plně nad horizontem, avšak zatím stále celý. Výborně! Stihla to.
Pohlédla svému koni do očí a v tom začalo slunečního světla zase ubývat. Zatmění Slunce započalo. Pomalu, avšak vlastně poměrně rychle předstupoval Měsíc před Slunce a čím dál více jej zakrýval. Až v jeden okamžik nastala úplná tma.
Lyuen nespouštěla zrak z hlubokých koňských očí, i když v momentě zatmění je nemohla vidět. A když se Měsíc přehoupl a začal Slunce opět odkrývat, ty oči, do kterých hleděla, byly ještě hlubší než před zatměním. Byly totiž Neahovy.
Tak snad se Vám to bude aspoň trošku líbit O:)
Děkuji za soutěž a mějte se krásně!
Enola Gatito
