Zadání domácího úkolu

Během školního roku jsme se zabývali duší z mnoha úhlů pohledu. A já bych po vás chtěla, abyste v závěrečné eseji sepsali práci, která bude pojednávat o vámi vytvořené civilizaci, v níž se klade důraz na duši - jakým způsobem, to už je plně na vás. 

Vypracování

Vymyslela jsem civilizaci, která věří, že duše jsou jako květiny. A co víc, možná jsou, byly a jednou zase budou přímo květinami.

 

Těžko říct, jak to všechno začalo, neboť je to civilizace velmi stará a písemné zmínky z dob jejích počátků se nedochovaly. Zdá se však, že místní lidé, stejně jako mnohé jiné národy, prostě jednoho dne začali přemýšlet nad různými věcmi.

"Kdo jsme? Kam kráčíme? Proč děláme věci tak, jak je děláme, a co nás k tomu vede? Co dělá člověka člověkem?"

Takové a další otázky si pokládali a pravděpodobně někdo dříve či později formuloval koncept nějaké vnitřní substance, říkejme ji pro jednoduchost naším slovem, tedy duše. Snažili se duši popsat a pochopit, v průběhu věků se jim to dařilo někdy lépe, někdy hůře. A pak si jednou někdo, snad to byl mudrc, ale možná také malé dítě, všiml podobnosti s květinami. Zdálo se jim, že to do sebe krásně zapadá.

Duše, podobně jako květina, má svůj počátek v malém poupěti. To je zelené a zatím o budoucím květu mnoho nevypovídá. Později se rozvíjí a může kvést různými barvami, stejně tak jsou odlišní lidé. Může být krásná, vonět a těšit oko kolemjdoucího, může mít ale také trny. Někdy voní příliš omamně a způsobuje bolest hlavy. Květina, stejně jako lidská duše, může vlivem nepříznivých podmínek chřadnout a uvadat, až nakonec, až nakonec zahyne. Někdy pak rostlina dál žije a mohou na ní vyrůst další květy, jindy žalem zajde také. Z takových podobenství tito lidé poznali, že duše je křehká a je nutné o ni pečovat, jedině tak může přinést kýžené plody.

 

Po celé zemi vznikaly květinové zahrady, protože se věřilo, že působí blahodárně nejen na lidské oko, ale také na jeho duši. Posezení v lůně přírody uklidňuje, přináší odpočinek a radost. Už v tomto období vznikalo mnoho květinových slavností a rituálů, i když hlavní rozvoj této oblasti nastal až později. Lidé totiž začali věřit, že ona podobnost není čistě náhodná, ale že existuje jakési převtělování mezi lidmi a rostlinami.

Vznikl tak tento koloběh: na počátku je jakási líheň duší, kde tyto vznikají a poté oživují rostliny. Dávají jim kvést, vonět a rodit plody. Po několika reinkarnacích se pak stávají duší lidskou. Pokud přinese během jednoho života dostatečný užitek, pokračuje duše dál, v opačném případě se znovu rodí s jiným člověkem. Reinkarnací může být teoreticky nekonečně mnoho.

Místem, kde duše nakonec spočine, je - dalo by se říci - rajská zahrada. Tam zurčí prameny lahodné vody, zpívají slavíci a slunce svítí vždy tak akorát. Není tam již žádné pozemské starosti a žádná květina nikdy neuvadne.

 

Zajímavé je, že tento národ nemá žádného boha. Alespoň ne takového, jakého známe třeba z křesťanství či antiky. Věří, že tento koloběh je přirozený a děje se sám od sebe, protože je to správné, má to tak být a jinak by to nefungovalo, Je třeba uctívat pouze květiny, pro štěstí svoje, ale hlavně ještě nenarozených dětí.

 

A teď už něco málo k současným tradicím a zvyklostem.

 

Osobní květina

Když se narodí dítě, dostane první jméno od svých rodičů. Později, jakmile dokáže samo chodit, následuje rituál výběru rostliny. Dítě je "vypuštěno" ven, volně prochází přírodou a dříve či později u nějaké rostliny setrvá. Může si přivonět k růži a následně se šťastně rozesmát či spočinout ve stínu staré jabloně. Takto malé dítě ještě není ničím ovlivnitelné a řídí se pouze intuicí. Říká se, rostlina si vybírá člověka, stejně jako si hůlka vybírá kouzelníka.

Mladá rostlinka stejného druhu je pak zasazena na čestné místo zahrady u domku, kde človíček bydlí, a on se o ni od dětství stará. Dostane podle jejího názvu také své druhé jméno. Říká se, že stav rostliny pak odráží zdraví člověka.

Jedná se o velkou událost v životě jedince, často se sejde nejenom rodina, ale třeba i celá vesnice. Večer pak následují bujaré oslavy.

 

Květinový karneval

Slaví se v den druhého úplňku po jarní rovnodennosti a je to jedna z nejdůležitějších a největších oslav během roku. Lidí tančí, zpívají a hodují v maskách inspirovaných přírodou, aby potěšili květiny. Druhého dne za úsvitu je pak zasazena nová rostlina za každého obyvatele vesnice.

 

Rituál očisty duše

Jestliže má člověk nějaké závážné trápení či pocit, že je něco jiného v nepořádku s jeho duší, může přikročit k tomuto rituálu. Existuje ve dvou podobách:

1) osobní rituál, který může provést člověk sám a prakticky kdykoliv, měl by si na něj však vyhradit jeden celý den. Začíná za úsvitu studenou bylinnou koupelí. Studená voda probudí tělo i smysly, vonné byliny pak mají za úkol započít odstraňování negativních vlivů. Používá se máta, meduňka, šalvěj, ale i konvalinky a mnohé další.

Pozn.: Každá roslina má trochu jiné účinky a existují učené knihy, kde jsou všechny znalosti sepsány a každý se podle nich může řídit. Většinou je ve vesnici několik kopií, které si mohou obyvatelé půjčovat.

Po koupeli pak člověk stráví zbytek dne v zahradě, postí se a medituje. Na závěr provede děkovný tanec.

Zdá se to jednoduché a nepříliš účinné, většina lidí však tvrdí, že je rituál naprosto dostatečný. Pokud opravdu chtějí a věří, dokáží otevřít mysl a v meditaci často přijdou na zdroj problému či je napadne možné řešení.

2) mocnější varianta rituálu, trvá tři dny a "postiženému" pomáhá několik učenců. Začátek je stejný, tedy bylinná koupel. Potom se skupina odebere na nejvyšší kopec v okolí (takové místo bývá dějištěm více rituálů). První den se všichni společně postí a meditují, během dne by nemělo být proneseno žádné slovo. Po setmění člověk pokračuje pokračuje v rozjímání sám, ostatní odcházejí spát do stanů připravených právě pro tuto příležitost. Ráno přinesou ženy z vesnice množství osobních květin člověka, který rituálem prochází. Všichni se oblečou do bílých rouch a několik hodin tančí a zpívají v kruhu kolem "postiženého". O půlnoci se zapálí kadidlo a jiné vonné směsi, člověk je uložen na speciální lůžko a zatímco moudří pronáší prosby o pomoc a uzdravení, upadá on do transu. Pokud byl rituál úspěšný, měly by být problémy ve snu alespoň částečně rozřešeny. Je nutné, aby si člověk opravdu chtěl pomoci, nesmí se ve vlastním smutku utápět a chtít být litován. Třetího dne již může lehce jíst, odpočívá v přírodě (opět mlčky) a nechává doznívat půsbení tranzu.

 

Pohřební rituál

Jelikož tato civilizace věří v reinkarnaci a pomíjivost tělesné schránky, nemumifikují těla ani nic podobného. Truchlení také není nikterak přehnané, protože doufají, že duše už je na lepším místě. Mrtvý je spálen na květinové hranici, následuje hostina. Opět se zpívá a tančí a pronáší se speciální rituální "modlitby" za duši, aby mohla vstoupit do věčné zahrady a nemusela již znovu na svět.