Zadání domácího úkolu

V hodině jsme si poslechli několik veselých bajek i nebajek. Zamyslete se a libovolnou textovou formou mi osvětlete, jak nějaké vámi zvolené zvíře získalo svoji charakteristickou součást těla či způsob chování. Stvořte takovou svoji „bajku nebajku“. (minimálně 3 palce textu nebo 20 veršů)

Vypracování

Krásný den, madam Ghostfieldová,

 

bajku jsem ještě nikdy nepsala, tak proč to nezkusit :)

 

Výr a motýlek

 

Kdysi dávno žili dva zvířecí kamarádi. Velký a majestátní výr a pestrobarevný a veselý motýlek. I přes odlišné způsoby života si však vždy našli způsob, jak se sejít a popovídat si. Občas zůstal chvilku déle vzhůru motýlek a občas si přivstala sova. Vždy si vyprávěli, co zajímavého zažili a bylo jim spolu fajn. Marnivý motýlek ale občas překvapoval výra svými ztřeštěnými nápady. Jednou třeba pronesl:

„Výre, měl bys změnit svou část dne, kdy jsi vzhůru. Takhle přicházíš o všechnu tu nádheru! Nevidíš sluneční paprsky tříštící se ve vodní hladině potůčku, nevidíš ty krásné barvy všech květin, neslyšíš bzučení včeliček, které pilně kolem květů pracují, nevidíš nádherná nadýchaná oblaka na modré obloze. A nikdy neuvidíš duhu!“

Výr se hluboce zamyslel. To všechno, co motýlek popisoval znělo tak lákavě! Ale se svou moudrostí věděl, že to prostě nejde. Že jeho oči nejsou přizpůsobené dennímu světlu, a že by přišel o svou výhodu nenápadnosti při obstarávání potravy. A zase na druhou stranu bylo tolik krás, které nikdy neuvidí motýlek žijící ve dne. Ten zas nikdy neuvidí nádherný měsíční kotouč, když se dokonale kulatý vydá noční oblohou. Nikdy neuvidí roj světlušek pobleskující temnotou mezi tmavými kmeny stromů. Nikdy neuvidí polární záři, když si běhá po hvězdné obloze... Nene, výr cítil, že je vše tak, jak má být. Jenže než se ze svého zamyšlení vzpamatoval, byla temná noc a motýlek byl tentam.

Jindy zase motýlek přišel s nápadem:

„Výre, měl bys začít pít nektar z květin. To je taková lahoda, že se toho nemůžu nabažit. Nechápu, když existuje taková dobrota, jak můžeš lovit zvířata a jíst maso. To je ohavné.“
Výr se nad tím zase zamyslel. Říkal si, že jeho nějaký nektar přece neuživí. Že nejde porovnávat éterického a ladného motýlka s mohutným tělem velké sovy. A že takto svět nastavený prostě není. On k životu potřebuje zkrátka více než jen nektar, a navíc by těch květin musel spořádat tolik, že by dost možná brzy na světě žádné nezůstaly. A motýlci by umřeli hlady.

Zakroutil hlavou nad tou představou a otočil se na motýlka, aby mu to vysvětlil, ale ten už byl zas pryč. Musel jít spát.

A tak se stalo, že jednoho dne přiletěl motýlek za výrem a rozkřikl se na něj: „ty jeden starý mezuláne! Já jsem na to přišel! Ty jsi hluchý! Vždyť nemáš žádné uši! Já jsem se tuhle potkal s netopýrem a ten má ušiska, to jsem koukal. A jak jsme si hezky popovídali. Ty uši nemáš, jsi hluchý a proto mi neodpovídáš na mé nápady! Vždy jen tupě zíráš před sebe a mluvíš jen, když máš co vyprávět. To od tebe není fér, takový podfuk na chudáka motýla!“ Snažil se při tom všem dělat velké grimasy, aby hluchý výr pochopil, co mu říká.

Výr z toho byl v šoku. Než však stačil cokoliv říct, naštvaný motýlek odletěl pryč. Takhle to ale nemohl nechat. Letěl k tůňce, shýbl se nad ní, aby se v ní viděl a drápy si začal čechrat peříčka na hlavě a tvarovat je do podoby uší. O něm přece nějaký zabedněný motýl nebude říkat, že je hluchý jenom proto, že nejsou vidět sovám uši!

A od té doby mají výři chomáčky peří připomínající vzhledově ouška, i když to žádné uši vlastně nejsou.

 

 

Moc děkuji za další velmi zajímavou hodinu! :)

Mějte se přenádherně!

Enola Gatito