Soutěže 1882
Výuka 2155
Semináře 736
Mrzimor

Autor: Ben Gobha
Práce odevzdána: 5. 1. 2024 22:38
Předmět: Psychologie, 3. A
Termín: 9. termín

Zadání domácího úkolu

Alespoň na sedm palců napište příběh o člověku, který má některou z fobií či úzkostných poruch, o kterých jsme letos mluvili. Chci, abyste vystihli pocity, myšlenky a chování toho člověka.




Vypracování

Hezký den, posílám vypracování závěrečné eseje. Vzhledem k tomu že jsem právě doposlechl audioknížku HP a tajemná komnata. Napadlo mě použít Rona a jeho fobii z pavouků. Použiji to jen jako inspiraci, tak prosím nekamenovat, nezavírat do sklepení a neupalovat za nepřesnosti proti knihám a filmům.
 
Když Hagrid řekl následuj pavouky, tušil jsem, že to přijde. Už v tu chvíli se mě ve mě probudil ten strach a odpor. Proč pavouky? Proč musím následovat něco, čeho se tak bojím? Ty kulovité příšery s hromadou očí, obřími kusadly a strašidelnýma slaboučkýma zlomenýma nožkama, mé příšery z nočních můr! Věděl jsem, že se Harry nezastaví jen, protože se jich bojím, musíme přece zjistit, co se dá a zachránit Hermionu. Proč ale pavouci?! To to nemohli být motýlci!
 
A teď tu stojíme s Harrym a sledujeme ty malé cupitající příšery, jak odchází z hradu směrem někam k Zapovězenému lesu, velkému, tmavému, strašidelnému, vražednému, příšerplnému, drtícímu lesu. Jasně kam jinam by taky ta malá monstra měla jít.
 
Harry řekl “Pojď, Rone.” Já tu ale jen stojím, zkoprnělý, nemůžu se hnout. Přesně vím, proč je nemám rád, proč je nenávidím, proč se mi z nich krátí dech. Vrací se mi ta vzpomínka, ta noční můra…
 
Byl to obyčejný teplý slunečný den, byli mi tehdy tři roky. Po obědě jsem byl ve svém pokoji, hrál jsem si před postelí se svými oblíbenými plyšáky a hlavně s plyšovou sovou Bonifácem. Byl to takový ten plyšák, bez kterého jsem nikdy neusnul, co musel být pořád semnou a rozhodně se nesměl nikdy ztratit. Měl jsem ho, co jsem si pamatoval, až do toho osudného dne.
Přesně už nevím, jak se to stalo, ale do pokoje přišli mí starší bráchové, dvojčata Fred a George. Oni byli vždy takoví šprýmaři, záškodníci, a ze mě si vždy utahovali, tedy ne jen ze mě, vlastně ze všeho a ze všech. Už si nepamatuji, jak k tomu vlastně došlo, ale začali si ze mě utahovat, že bez své malé sovičky se ani nehnu a bůhví co ještě. Chtěli, ať jim ji půjčím. Pevně jsem ji objal a chvilku jsme se o ni přetahovali. Byli sice dva a silnější, ale já ji bránil, co to šlo. Kousal jsem, škrábal a to je vážně naštvalo. Ani nevím, jak se to stalo, náhle mě nechali a začali se smát. Netušil jsem proč, dokud jsem se nepodíval do svých rukou.
S mojí sovičkou se něco dělo, původně šedá, byla najednou docela černá, zvětšovala se a ze stran jí vylézaly nějaké výrůstky. S leknutím jsem ji upustil a začal jsem rychle couvat, až sem narazil do stěny. Nevěřícně jsem sledoval, co se přede mnou dělo. Černé cosi dopadlo na zem uprostřed pokoje a měnilo svůj tvar, rostlo to. Ze stran vyrazilo 8 tyček, rostly vzhůru, pak se zlomily a mířily zas dolů! Vzadu vyrostl obrovský vak, a co bylo nejhorší, vepředu další dvě tyčky, jaká si kusadla a nad ní dvě černé kuličky, počkat ne čtyři, šest… To už jsem nevydržel a zavřel oči a začal jsem křičet. “Mamíííííí.” Chtěl jsem utéct, ale nedokázal jsem se ani hnout.
Pak jsem otevřel oči a bylo to ještě horší. To stvoření mi bylo do pasu, pozorovalo mě a blížilo se ke mně! Už jsem nemohl ani křičet. Už je u mě, tohle je určitě můj konec, teď mě sežere. Jediný pohyb, co jsem dokázal bylo se sesunout k zemi, nebo spíše sesypat.
V tom přišla záchrana! Máma přiběhla do pokoje a se slovy “Proč křičíš? Proboha! Co je to tu za potvoru!” namířila hůlku na pavouka… a to je vše co si pamatuji. Pak jsem se probral až v posteli. Prý pak utekl oknem. Dva týdny ze mě nedostali ani slovo a měsíc jsem prý koktal. A od té doby se pavouků děsím a vídám je v nočních můrách….
 
“Roneeee!” křičel Harry a pozoroval mě se zvláštním výrazem.
“Víš, Harry, já se pavouků bojím,” řekl jsem a pokusil se usmát. Myslím, že z toho byl hodně strašidelný škleb.
“Zvládneš to?” zeptal se Harry.
“Musím,” řekl jsem, ovšem tak, že to napůl vyznělo, jako otázka, ne odpověď.
Zavřel jsem oči a hluboce se nadechl. “To dám,” řekl jsem si v duchu. “To dám!” řekl jsem nahlas. Přece jsou to jen malí pavoučci a budeme je jen sledovat z dálky ne? Co se může stát. Pohnul jsem jednou nohou, druhou a už jsme šli k lesu po stopách těch malých monster….
 
Tak a dál to známe všichni. Chudák Ron! Hrdina, který zvládl překonat svůj strach a udělal, co bylo třeba.
 
Ben Gobha