Zadání domácího úkolu

Během svého prvního ročníku jste se setkali s mnoha přísadami do lektvarů. Jistě máte i nějaké doma. Najděte (=vyrobte) si proto tři přísady, které mi doma s cedulkou se svým kouzelnickým jménem a aktuálním datem vyfotíte a přiložíte pomocí školní galerie do eseje. (pokud někdo nemůže z nějakého důvodu fotografovat, ať se mi ozve sovou. Sovy dotírající poslední týden výuky budu aktivně ignorovat.).

Dále v délce na 5 palců (minimálně) sepíšete pojednání na téma „Já a lektvary“. Jak esej pojmete je na vás, ale byla bych ráda, kdybyste to přežili!

Přeji hodně štěstí!

Vypracování

Dobrý den, madam Barb,

 

Praktická část

Našla jsem tři suroviny ve své skříni. Uvařená a oloupaná běhničí vajíčka, sliz z jednoho slimáka, a lichokořen, který jsem nastrouhala pro další použití.

Omlouvám se o sníženou kvalitu cedulky u lichokořene, démonek mi odmítal ostřit a všimla jsem si toho až odpoledne na obrazovce.

 

Já a lektvary

Vidím to jako dnes. Laboratoř s podlahou z tak starých dubových prken, že je roky používání, nehod, katastrof, rozlitých lektvarů i rozsypaných ingrediencí zabarvily do černa a zpevnily jako železo.

Kolem kamenných zdí se táhly police s lahvičkami, více i méně vzácné suroviny roztříděné, označené jménem i datem spotřeby.

Zamčená prosklená skříň s hotovými lektvary slitými do tmavého skla s podobným označením. Všechno psané psacím písmem a perem, protože brka se měla tendenci v teple a vlhku občas kroutit.

Ohniště na kotlík obeskládané mohutnými kameny, ošlehanými od plamenů. Zídka zrovna tak vysoká, aby zvídavé děti nepřepadly do kotlíku, ale zároveň chránící plameny před průvanem a stabilizující teplotu.

Sady nožů, stříbrných, skleněných, železných. Hmoždíře různých velikostí, dřevěné naběračky a kvedlačky. Velká prkna ke krájení, struhadla na strouhání.

A uprostřed toho všeho ve svém židlu kmital dědeček Ellesméry. Byl už starý, z uší mu trčely bílé chlupy, a ruce se mu třásly jen do té doby, než bylo třeba něco odměřit. To je pak soustředěním zklidnil, navážil si přesně to, co potřeboval, přidal do kotlíku, a třes byl zpátky.

Nikdy nenosil hábity. Tvrdil, že ten, kdo vaří v hábitu si říká a popáleniny a hořící rukáv. Přes tričko a kalhoty nosil velkou koženou zástěru, jakou mívají v mudlovských pohádkách kováři.

Nevonělo to tam. Dřez, často přeplněný špinavými kotlíky, byl ideálním trestem pro neposlušná vnoučata. Jediné okno bylo často dokořán kvůli výparům, ale kouř se líně válel u stropu a nechtělo se mu ven.

Bavilo mě zametat podlahu. Dostala jsem koště a vymetala uklízela i ty nejmenší mezery mezi prkny. Dědeček odmítal v laboratoři kouzlit k jiným účelům, než alchymistickým. Prý by stačilo jedno nepovedené kouzlo, aby zničilo jeho dílo. Když jsem všechno vymetla, mohla jsem se koukat, jak dědeček vaří. Když jsem byla pryč, prý mě volával, když podlaha potřebovala zamést.

Postupoval systematicky. Ingredience si třídil do misek a připravoval tak, aby se pak mohl soustředit na míchání. Občas něco i přes svůj systém hledal dlouho, a to jsem pak dostala za úkol koukat do těch nejnižších polic, aby se nemusel ohýbat.

Byliny do lektvarů mu rostly na zahradě a s babičkou sváděli neúprosné boje s trpaslíky, kteří jim chodili krást janovec. Odtrpaslíkovávání se pak stávalo rodinným svátkem, kdy se protentokrát v kuchyni navařil kotel punče a ten, kdo zvládl nejvíce trpaslíků, dostal nějaký lektvar. V pubertě mezi všemi vnoučaty probíhala vyhrocená soutěž o dědečkova mazání na akné.

Dědeček nedal dopustit na svoje pracovní rukavice a každý rok dostával k Vánocům alespoň jedny nové. Zvládal je pravidelně ztrácet, založit, proříznout a občas i propálit.

Když jsem mu pomáhala s čištěním muchomůrek, zpíval mi čínské verze svých oblíbených písniček. S čínštinou sice neměly nic společného, ale válela jsem se u toho smíchy.

Byl zvědavý a rád se učil. Jeho láska k lektvarům a k životu byla nezměrná. Když se řeknou lektvary, vidím jeho jak stojí u kotlíku, hvízdá si mezerou mezi vypadnutými zuby, a jakmile mě zmerčí, tak se usměje a řekne jenom: "Eilonko!"