Zadání domácího úkolu

Napište povídku, ve které bude mít jedna z postav některou z poruch osobnosti nebo duševních poruch, co jsme letos probírali. Alespoň 7 palců.

Vypracování

Tento příběh začíná být zajímavým od momentu, kdy do školy přijmou nového učitele, který začal suplovat za učitelku, která má neschopenku z důvodu pooperační rekonvalescence. Jako první si totiž začínal všímat žáka, kterému nikdo nevěnoval moc pozornosti.

„Vy jste ten nový na Literaturu, že ano?“

„Ano, Antonín Trámek“

„Libuše Studničková, těší mě. Já tu učím Přírodopis.“

„Těší mě.“

„Tak vás tu vítám, jak si tu zvykáte.“

„Je to opravdu pěkná škola, a pravda některé třídy učit je …“

„Rozumím, obzvláště šestou B nechcete.“

„Ano, avšak rád bych se zeptal? Učíte i pátou A?“

„Ano, to jsou zlatíčka.“

„To jistě, je to jedna z nejklidnějších tříd, ale chtěl jsem se konkrétně zeptat na Adriana Šepovského.“

„Ano? Co je s ním?“

„Nepřipadá vám na něm něco divného.“

„No ano, myslím, že se ve třídě s nikým nebaví a odmítá se lidem dívat do očí. Ale to protože má přísné rodiče. Bojí se autorit.“

„No, to jsem si myslel také, ale víte, on se vlastně lidem dívá do očí, jen často uskakuje pohledem do strany. A většinou vždy na stejnou stranu.“

„Ahá, no vidíte. Toho jsem si nevšimla. Asi má nějaký tik.“

„No, možná, ale on se občas z ničeho nic zasměje a třeba řekne něco úplně mimo mísu.“

„No, ano trochu trpí samomluvou. Taky si myslím, že by mu prospělo si ve třídě najít kamarády.“

„ Jistě, ale víte, mě třeba přišlo divné… Já když rozdávám papíry na testy…“

„Ano občas se zeptá na druhý papír.“

„Ano, ale ať už druhý papír dostane nebo ne, položí ho na druhou stranu lavice.“

„Počkat, jak to myslíte? Ano, chce dva papíry a pak stejně odevzdá oba. Přičemž na tom druhém není ani čárka.“

„Přesně. Takže to víte?“

„Nooo, jooo asi jooo, já…“

„No právě to nejzajímavější se stane, když mu druhý papír nedáte. Vůbec jej nepotřebuje a nežádá o něj dvakrát. A teď mi to nebudete věřit, ale on se tváří, jako by dva papíry dostal. Udělá ten pohyb prsty, jako by se rozděloval a položí druhý papír na druhou stranu lavice. V levé ruce přitom žádný papír nedrží.“

„No, pane kolego, co mi to tvrdíte.“

„Zkuste to. Vážně to zkuste, když nevěříte. Nedejte mu ten druhý papír.“

V ten moment zazvonilo.  Učitelé, se rozloučili, opustili svůj kabinet a rozešli se do tříd. Další den se učitelé znovu potkali v kabinetu.

„No, pane Trámku, já nevím, co na to říct.“

„Všimla jste si toho?“

„Ano, já mu ten papír nedala a on vůbec nic neřekl. A co víc, celou dobu při testu koukal jedním okem na druhou stranu lavice a na mě.“

„Aáá, úžasné, že. Měla jste mu dát víc prostoru, to byste teprve viděla.“

„Co viděla?“

„On, když vypadáte, že jej nepozorujete, tak na tu lavici kouká častěji a nápadněji. Prostě na ni civí.“

„No, počkat, ale to je opravdu zvláštní zlozvyk.“

„No a to je právě to. Já si nemyslím, že to jen zlozvyk. On pouze opisuje.

„Opisuje? A od koho jako?“

„Pozoru ji ho už celý měsíc a mám důvodné podezření, že má rozvinutou schizofrenii, nebo mnohočetnou osobnost? Teď nevím. Jak se nazývá porucha jedince, který má vymyšleného kamaráda?“

„Vymyšleného kamaráda?

„Ano, dalo by se totiž říct, že je to druhá osobnost, kterou sice pozorujete, ale vlastně je to ve vaší hlavě. Tedy v jeho hlavě.“

„Teda pane kolego…“

„Jen si vzpomeňte, co jste viděla. Možná, že jste to musela pozorovat i jindy.“

„No já vám nevím.“

„Co třeba někde na výletě? Jak se chová? S kým se baví?“

„No Nijak. S nikým. Vždycky chodí sám. Třída má lichý počet a on vždycky chodí sám.“

„Přesto víte, že údajně trpí samomluvou. Víte už je sice v pátém ročníku, ale vsadil bych se s vámi, že kdyby třída měla skupinově přecházet silnici a držet se za ruce, bude se držet toho imaginárního kamaráda.“

„No, ale. No to. Propána Jána, když byl mladší…“

„Ano?“

„No, je to už dávno, že jsem na to zapomněla. Vždycky měl napřaženou ruku, a když jsem jej chtěla vzít za ruku tak ucuknul. Já tomu nevěnovala pozornost, prostě jsem jo čapla a on pak držel napřaženou i druhou ruku.“

„Tak vidíte.“

„Ale, co s tím budeme. My na škole psychologického poradce nemáme.“

„Klid, paní Studničková. Já vás nechtěl vystresovat. Říkám vám to proto, že jste jeho třídní učitelka. Vlastně bych rád nejprve mluvil jeho s rodiči.“

„Ale já, vy to říkáte, jako normální věc.“

„Já jsem si pouze vzal delší čas, než jsem to vstřebal, abych o tom mohl mluvit. A vám radím totéž. Zkuste to teď nechat být, popřemýšlet o tom doma a dejte mi vědět. Ano?“

Zaznělo zvonění a učitelé se opět rozdělili svou cestou.