Zadání domácího úkolu

Napište pohádku minimálně na stránku a pokud můžete, přečtěte ji nějakému škvrněti. Jeho reakci mi sem pak napište. Pokud před vámi raději všechna škvrňata utekla, zkuste se vrátit do dětských let a napsat vaši reakci, kdyby vám někdo dal přečíst takovou pohádku. Mnoho štěstí.

Vypracování

Dobrý den,

 

hned na úvod se musím přiznat, že se mi žádné dítko ulovit nepodařilo (a jako ano, teoreticky bych to mohla vyzkoušet formou absolutní tyranie na ty svěřené třeťáky, ale tak trochu se bojím, aby to neskončilo první defenestrací na naší škole). Zkusím se tedy zaměřit na to, jak by reagovala malá Oliva – a protože není čas ztrácet čas, doufám, že Vám nebude vadit, když to s tou mojí menší variantou zkusíme  formou živého přenosu. :)

 

Stará Oliva si sedne na kraj postele malé Olivy a začne dramaticky předčítat: „Bylo nebylo, za devatero horami a desatero lesy, žilo bylo jedno království,“ načeš cítí zatahání malé ruky za rukáv. Přestane tedy v přednesu, zadívá se na dítě a povytáhne obočí. Vyčkává otázku. „A jak my to víme, jak daleko to království bylo? On ty lesy a řeky někdo počítat?“

Staré Olivě se lehce orosí čelo. „No, asi musel, když to tady píšou, jinak by to tam určitě napsané nebylo,“ snaží se. „Hm. A když je to to spočítané, tak je to někde na mapě, ne?“ zkouší to malá dál.

„Olivko, je to pohádka,“ zkouší stará nový přístup. „Nikdo neví, jestli se to doopravdy stalo, a to království už dávno nemusí být, i kdyby jednou bylo.“ Dítě přikývne, to dává smysl, a čeká, co se bude dít dál.

„No a v tom království žil jeden už celkem starý král a jedna krásná princezna, jmenovala se Justýnka. A protože král cítil, že už na kralování nestačí, naléhal na princeznu, aby si vybrala ženicha, a on mohl předat korunu novému králi,“ pokračuje stará Oliva, když tu zachytí nesouhlasný pohled malé. Boj je prohrán. Přestane číst a vyčkává, co přijde.

„Já to nechápu. Proč tu korunu prostě nedal té princezně, aby byla královna?“ ptá se malá feministka. „No, tak se to v té době dělalo,“ odpovídá stará Oliva. „Byl na to takový zákon, víš,“ snaží se tuto nebezpečnou debatu uzavřít, ovšem neúspěšně.

„Tak ale když byl král a ona princezna, tak si snad mohli změnit zákon, jak chtěli, ne? Od čeho je král, když si ani nemůže říct, kdo bude král po něm? To je kralování pěkně na prdlačky potom,“ rozohňuje se děvče. Stará Oliva ji zpraží pohledem a upozorní na to, že ano, můžeme věci prožívat, ale děti by si měly hlídat slovník.

„No, prostě královna bez manžela být nemohla. Asi to prostě nebyl moc dobrý král, který to nechtěl změnit a bylo mu líto, že nemá syna,“ uzavírá to stará Oliva a už ví, že tohohle krále si můžou odnést klidně tři draci najednou a mláděti tady to bude úplně jedno, ještě se bude tak maximálně pochechtávat.

„No a té princezně nevadilo, že by se měla vdávat, ale chtěla se moc a moc vdát za někoho, kdo ji bude mít skutečně rád pro to, jaká je, a nejen proto, že to z něho udělá krále,“ pokračuje stará v pohádce. Malá jenom souhlasně pokyvuje hlavou.

„Rozhodla se proto, že se vydá k staré čarodějnici do černého lesa, aby jí s jejím trápením pomohla,“ dočítá dospělá Oliva.

„Oliv, a proč jsou všechny čarodějnice staré?“ zazní vtíravá otázka.

„No, protože mladé jsou to teprve čarodějky, a ty nikoho tolik neděsí. Na stáří ale chtějí mít klid a nechtějí se jim pořád odstraňovat vlastní bradavice, tak zalezou do hlubokých lesů, aby měly pokoj od všech a od všeho. No a vidíš, stejně jim tam furt někdo leze!“ ztratí stará už trpělivost a rozhodne se prezentovat vlastní pohádkové teorie. Odpovědí je jí jenom souhlasné pokývání hlavou. Nadechne se tedy a pokračuje: „No tak ta princezna Justýnka přijde k té strašidelné ježibabě a chce po ní, aby jí poradila nějaké kouzlo, které by jí pomohlo poznat, kdo ji má opravdu rád a kdo má rád naopak jenom představu svého zadečku na královském trůně,“ přednes přeruší lehce pohoršené dětské pochichtávání: „Chechecheche, zadečku,“ směje se dítě.

„Ano, Oliv, zadečku. Na zadečcích ostatně není vůbec nic vtipného,“ praví přísným hlasem ta stará, protože odtud by to k dobrému konci dočtení pohádky nevedlo. Dítě sice ještě občas prská smíchy, ale už zase poslouchá.

„No a ta stará čarodějnice se na tu naši princeznu podívá, jak kdyby spadla z višně a říká jí: „Vy mladí byste pořád na všechno tahali čáry! I tam, kde na to stačí selský rozum! U hrbatého Merlina, co budeš dělat, až budeš královna? Na každý soud si budeš volat starou chudáka čarodějnici, aby poradila, kdo lže a kdo je upřímný?! A hybaj odtát! Pěkně zpátky domů a zapoj vlastní hlavu!“ No, Justýnka byla na hradě, co jí nohy stačily, protože z čarodějčiny chaloupky ji vyhnal párek pěkně naštvaných netopýrů. A ne, nebudeme diskutovat o tom, jak se pozná naštvaný netopýr!“ ukončuje stará Oliva odstavec.

Malá Oliva vypadá, že pečlivě přemýšlí, pak říká: „No, ale vždyť ta čarodějnice měla přece pravdu. Vždyť jí bohatě stačí, ale se převlékla za služku nebo za komornou nebo za kuchařku, a hned zjistí, komu se líbí ona a komu by se líbila jenom jako princezna. Vždyť tak to je skoro v každé pohádce,“ pokrčí rameny.

Stará Oliva si jen povzdychne a zavírá knížku. „Jo, máš pravdu. Přesně tak to končí. Vezme si prince, který se do mí zamiluje a požádá jí o ruku, když se vydává za zahradnici. A žijí spolu šťastně až do smrti a mají dvě krásné holčičky princezny,“ ukončuje pohádku stará Oliva. Na to malá Oliva ožije, cítí svou chvíli: „A ti dva konečně změní ten hloupý zákon, že holky nemůžou vládnout, a ty princezny mají pokoj od vymýšlení s ženichama, že jo?“ řekne s nadějí.

„Ale to víš, že jo. Od té doby se vdávají jenom ty, co na to zrovna mají chuť“, uzavírá celou otázku genderové vyrovnanosti stará Oliva a unaveně se odebírá z pokoje. Usne snad ještě dřív než její mladší já.

 

Děkuji za příjemnou pohádkovou hodinu a přeji krásný den.

S pozdravem

Olivia Wines