Zadání domácího úkolu

DÚ: Na výběr máte ze tří možností zpracování:

1) Starou britskou rodinou otřásla tragédie. Všemi oblíbeného sira Apletona, majitele burzovní společnosti, našli viset na stromě. K tomuto činu není zdánlivě žádný motiv … A proto je na místo povolán Hercul Poirot/Sherlock Holmes/Šéfinspektor Barnaby/Poručík Colombo/…, aby věc vyšetřil …

2) Nikdo neví, kde se vzal. Nikdo nezná jeho jméno. Tam, kde se zjeví, nechává za sebou jen závan smrti … Scotland Yard si neví rady. Jen jeden muž/jedna žena se může postavit brutálnímu zabijákovi …

3) Vaše vlastní téma.

 

Ať už si vyberete cokoliv, všechno, prosím, zpracujte formou povídek. Rozsah nechám na vás, ale pod čtyři palce to za jedna nebude …

Vypracování

Dobrý den,

 

na úvod úkolu bych chtěla říct, že Arthur Doyle vtisknul život mé oblíbené postavě, a to Sherlocku Holmesovi.

 

 

Rodinná nevěra

1.2.2015 vložila "detektivka Čapková"

Mnoho příběhů o nevěře vám sem na blog nedávám a to i přesto, že to je častý případ, pro který ke mně klienti přichází. Nepíšu je, protože mě moc nebaví je řešit a také protože málokterý klient či klientka mi dá povolení sdílet. Tento byl v něčem úplně obyčejný a v něčem se mě hluboko dotknul, a tak jsem ráda, že vám ho mohu vyprávět. 

Začalo to jako obvykle. Paní V. přišla na domluvenou schůzku do mé kanceláře. Byla trochu nesmělá, a tak chvíli trvalo, než jsem z ní její příběh dostala. Ve zkratce shrnuto, měli s manželem náročný minulý rok. Poslední dítě vyletělo z hnízda, manželovi zemřela maminka a paní V. v práci opakovaně naznačovali, že je stará a měla by uvolnit místo mladším. Ve snaze jim to vyvrátit a vyrovnat se mladším kolegům tam trávila víc a víc času. Pak byl shon s Vánocemi, děti doma i s drahými polovičkami, prostě frmol. Po novém roce si najednou všimla, že je manžel nějaký jiný, trávil víc času mimo domov, často někomu psal na telefonu a když se ho zeptala komu, tak odvedl řeč jinam. Zpětně si uvědomila, že už delší dobu se občas chová trochu divně. Do toho na sobě začala pozorovat projevy menopauzy a když si jednou před manželem povzdychla na své tělo, místo toho, aby ji hned ujistil, že ji miluje takovou, jaká je, což prý celých dvaadvacet let manželství vždycky v takovou chvíli udělal, ani ji pořádně neposlouchal a jen zas něco psal do telefonu. Nevydržela to a tajně mu prohledala telefon. Konverzace s jakousi Eliškou ji vyrazila dech. Nejen, že se hemžila zprávami od manžela s časy schůzek, omluvami, že se lehce zdržel, jedním na její vkus až moc vřelým přáním k narozeninám dotyčné, ale také tam byli zprávy jako "Mám tě rád." "Jsem rád, že spolu trávíme čas." či "Už se těším, až mi povíš, jaký jsi měla den." Části konverzace mi přinesla vyfocené a musím říct, že na první pohled mi ji bylo fakt líto. Bylo jasné, že její manžel, kterého pořád vroucně milovala, byl touhle Eliškou naprosto poblázněný. Mírně mě zarazilo, jak strohé a málo četné byly zprávy od ní. Už jsem se ale s podobným případem setkala, tenkrát se jiný muž také bláznivě zamiloval, milenka však věděla, že je ženatý, a tak mu dlouho odolávala a snad i z jisté provinilosti omezovala psanou komunikaci na minimum.

Paní V. mě ujistila, že normálně není žárlivá a s manželem mají pěkný vztah a že pořád nemůže uvěřit tomu, že by měl milenku. Nerada by ho obvinila, kdyby to nebyla pravda a jelikož ráda čte můj blog, tak ji napadlo využít moje služby.

Neměla jsem zrovna nic rozdělaného, a tak jsem na případ kývla, i když jsem měla chuť ji říct, ať jde prostě domů a manžela se na rovinu zeptá.

Prvních pár dní bylo vyloženě nudných. Pan V. ráno vyrazil do práce, na oběd šel s kolegy do stejné restaurace, odpoledne dojel domů a večer trávil s paní V. Ve středu však nasedl po práci na jiný autobus, dojel na druhou stranu města, vešel do obytného domu a když o hodinu a půl vycházel ven, smál se od ucha k uchu a nesl se, jako kdyby mu bylo o deset let méně. Když jsem to přes okraj knížky z lavičky naproti domu pozorovala, bylo mi paní V. líto.

Při první obhlídce domu jsem křestní jméno podezřelé na schránkách ani na dveřích žádného z bytů nenašla. Ani při prozkoumání registru nemovitostí jsem v daném domě jako vlastníka bytu žádnou Elišku nenašla, a tak mi nezbylo nic jiného, než se při další návštěvě pověsit panu V. přímo na paty. Šel do třetího patra a dveře mu otevřela usměvavá energická tmavovlasá žena, které mohlo být okolo čtyřiceti. Co mě ale překvapilo bylo, že ze vnitřku bytu byly slyšet další hlasy a smích. Nenápadně jsem pokračovala v cestě do dalšího patra a až když se za nimi zavřeli dveře dovolila jsem si sejít zpět a podívat se na dveře bytu. Na zvonku bylo napsáno "Slunečný byt." V přízemí jsem pak nalezla i patřičnou schránku.

Vyšla jsem ven, posadila se na lavičku poblíž východu a rozhodla se, že vyzkouším název bytu proklepnout na internetu. K mému překvapení jsem hned, jakmile jsem zadala heslo do vyhledávače a připojila k němu adresu, našla stránky neziskové organizace podporující dospělé lidi s Downovým syndromem. Ukázalo se, že Slunečný byt je jedním z několika chráněných bytů, které organizace provozuje. V bytech spolu bydlí vždy několik dospělých klientů a zaměstnanci organizace za nimi dochází a pomáhají jim. Při procházení stránek jsem také zjistila, že ta, která otevírala dveře, je ředitelka této neziskovky. Musím se vám přiznat, že mě v tu chvíli napadlo několik opravdu nechutných vysvětlení aktivit pana V. Pravidelní čtenáři mě jistě pochopí, že v linii mé práce musí být člověk připraven na ledasco. Přitom jsem dál proklikávala sekci aktuality. Tu na mě vyskočila fotka jedné klientky, která se nápadně podobala panu V. a pod ní popisek Eliška V. na každoročním vyrábění adventních věnců. Hlasitě jsem se rozesmála, a i když jsem neznala ještě všechny podrobnosti, zavolala jsem paní V. a sdělila jí na, co jsem objevila.

Druhý den se za mnou paní V. zastavila do kanceláře.

"Zachránila jste mi manželství!" nadšeně prohlásila hned po pozdravu.

Paní V. nelenila a hned ten večer, co jsem jí volala manžela konfrontovala. A ukázalo se, že ta záhadná Eliška je manželova mladší sestra, která byla dlouhé roky na popud manželovy matky rodinným kostlivcem ve skříni. Žila po ústavech, rodina úzkostlivě tajila její existenci, protože "co by lidi řekli?". Pan V., když byl mladší, měl se sestrou hezký vztah, pak ale neunesl matčin přístup, ani v dospělosti se nedokázal matce vzepřít a pro zachování svoji příčetnosti radši Elišku téměř nenavštěvoval.

Po matčině smrti mu při vyřizování pozůstalosti došlo, že se nyní o svoji sestru musí postarat on, jelikož otec zemřel již před několika lety a nikdo jiný o ní nic nevěděl. Když znovu navázali vztah, teprve si naplno uvědomil, jak byl přístup jeho matky zvrácený, kolik času potřebuje se sestrou dohnat a že vlastně neví, jak to své rodině sdělit, aniž by v jejich očích selhal.

"Mně tak spadl kámen ze srdce, že si nenašel žádnou milenku a že mě má pořád rád, že jsem ho samou radostí objala a to, že bych se mohla cítit ublíženě, že mi něco celý život tajil, mě ani nenapadlo!" zakončila vyprávění paní V. a pak se rychle zvedla, že už musí běžet, protože se dnes jde se svojí švagrovou seznámit.

Mě projednou zahřálo rozuzlení u srdce a zbytek dne jsem strávila myšlenkovým cvičením o tom, co vše by bylo nutné dělat, aby člověk schoval před světem svoje dítě.

Co vy, milí čtenáři, dokázali byste schovat před sousedy vašeho příbuzného? Jak byste to provedli vy?

 

S pozdravem

Mara F.