Zadání domácího úkolu

DÚ: Na výběr máte ze tří možností zpracování:

1) Starou britskou rodinou otřásla tragédie. Všemi oblíbeného sira Apletona, majitele burzovní společnosti, našli viset na stromě. K tomuto činu není zdánlivě žádný motiv … A proto je na místo povolán Hercul Poirot/Sherlock Holmes/Šéfinspektor Barnaby/Poručík Colombo/…, aby věc vyšetřil …

2) Nikdo neví, kde se vzal. Nikdo nezná jeho jméno. Tam, kde se zjeví, nechává za sebou jen závan smrti … Scotland Yard si neví rady. Jen jeden muž/jedna žena se může postavit brutálnímu zabijákovi …

3) Vaše vlastní téma.

 

Ať už si vyberete cokoliv, všechno, prosím, zpracujte formou povídek. Rozsah nechám na vás, ale pod čtyři palce to za jedna nebude …

Vypracování

Dobrý den,

 

posílám svůj pokus o detektivní povídku:

 

Kryštof si protřel unavené oči a s povzdychem upřel pohled do malé, umazané, ale o to vzdornější dětské tváře.

„Tak ještě jednou, mladá dámo,“ řekl hlasem tak unaveným, že pokud by měl vlastní hlasovací právo, jistě by to tady už dávno zamkl, zakódoval a šel domů. „Co přesně, že jste to dělali v domě pana Kováře?“

Odpovědí mu bylo pouze sveřepé ticho.

„No tak, Terezko. Tak to tady panu inspektorovi vysvětli, no. Byla to určitě nehoda, že ano. Já už vím! Určitě jste si tam zakopli míč, že ano?!“ pomáhala stále mlčící holčičce její maminka, která by mohla ztělesňovat známé úsloví „tonoucí se stébla chytá“

Terezka ale jenom protočila oči a mlčela dál.

„Podívej se, dítě, buď rozumná. Já vím, že vás tam bylo víc. Přece nechceš, abys to celé odnesla sama, jenom proto, že tě tam nechali? Vloupání se k někomu domů je vážná věc, to přece víš. To není žádná kluko…,“ zkusil to inspektor přísněji, ale zarazil se. Holčičce ošklivě cukly koutky.

„Chtěl jste říct klukovina, že jo?! Protože když něco dělají kluci, tak je to v pohodě, co? Já jsem holka, tak nic nesmím, že jo? Mám podle vás sedět doma a česat panenky, že jo?“ promluvila dívčina jízlivě a na to, v jakém byla postavení, překvapivě útočně. Kryštof toho měl dost. Chtěl jít domů.

„Tak co si budeme, kdybys byla doma a česala panenky, tak tu neřešíme, že jsi spáchala zločin, že jo,“ utrhne se na to dvanáctileté dítě, načež sklopí zrak před matčiným káravým pohledem. „Panebože,“ pomyslel si, „já mít takovouhle mámu, tak se snad taky raději někam vloupám.“ Jeho myšlenku ale přerušil uražený dívčí hlas.

„Tak abyste věděl, panenky se stejně česat nedají. Akorát se jim vlasy zničí a musí se pak ostříhat,“ dodal ten hlas poučně.

„Tak, nemusí se ostříhat, ale hlava panenky se musí naložit do lázně s aviváží, alespoň na pár hodin, a pak opatrně upravit,“ opravila holčičku maminka.

Kryštof nevěřícně hleděl na ty dvě u výslechu. Nechtěl si skoro o půlnoci povídat o tom, jak se zachraňují špatně učesané panenky. Chtěl jít domů a dát si panáka. A pokud by nemohl jít domů a dát si panáka, tak by chtěl alespoň vědět, proč se tohle dvanáctileté pískle vloupalo do domu toho blba Kováře, co nemůže poslat děcko domů s výhružkou, ale musí volat policajty na malé děti, co ke všemu ani nic neukradly ani nerozbily. Prostě… proč.

„Terezko. Tak ještě jednou. Kdo tam byl s tebou a proč jste tam šli?“ zkusil to, protože opakování je matka moudrosti. „Podívej se, všude po vás zbyly otisky prstů, je jenom otázkou času, než na to přijdeme a pak to bude ještě horší, když se nepřiznáte,“ pokračoval odhodlaně.

„No to teda nejsou! Bára nám donesla rukavice!“ bránilo se děvče urputně.

„Bára?“ vítězně nazdvihl obočí Kryštof.

„…,“ odpovědí mu bylo dlouhé ticho a maminky šokovaný pohled.

„…to je naše pošťačka, já si rukavice objednala, protože mi byla zima, a paní pošťačky mi donesla ten objednaný balíček?“ zkusilo děvče zoufale.

Kryštof nešťastně složil hlavu do dlaní a zaúpěl: „Vždyť je červen!“

„No, já ve zprávách slyšela, že je výjimečně chladný červen. Nejstudenější za mnoho a mnoho let,“ zapojila se do diskuse matka holčičky.

„Takže, Terezo. Co jste s Bárou a rukavicemi hledaly u pana Kováře doma?“ pokračoval inspektor, jako by poznámku dospělé ženy ani neslyšel.

Na dívce bylo vidět, že je v pasti. Pomalinku začala natahovat. Když si vybíral kariéru detektiva, poslední, s čím se chtěl zabývat, byl dětský pláč. A do toho ten káravý pohled!

Napětí protnulo rázné zaklepání na dveře. Očividně to ale klepající bral pouze jako formalitu, protože bez počkání na vyzvání vrazil dovnitř a hned spustil:

„Hej Krysťo, to bys nevěřil, co jsme u toho vola Kováře našli! Představ si to, že ten blázen má ve sklepě hotovou množírnu na značkové kočky. Jsme mysleli, že nás ty zvířata normálně sežerou, jen jsme tam vlezli. Taky nás tam ten mamlas vůbec nechtěl pustit, ale může si za to sám – musíme přece prohledat místo činu vloupání, že jo,“ dokončil halasně chlap jako hora.

„A jejej. Já jdu nevhod, co?“ zarazil se, když se konečně rozhlédl po místnosti a všiml si natahující dívčiny s její maminkou.

„Poněkud,“ procedil mezi zuby Kryštof.

„Když on byl na ta zvířata hrozně zlej“ utrousila do ticha holčička. „My jsme jim chtěli jenom pomoct,“ přiznala, když viděla, že už je všechno stejně venku.

Konečně do sebe všechno zapadlo. Kryštof se podíval na kolegu Vaška, který mu podával fotky pořízené v nelegální množírně. Beze slova si je vzal a pomalu prohlédl jednu po druhé. Poté snímky tiše odložil.

„Takže jste si na zahradu odkopli míč, jsi říkala, že jo, Terezko,“ řekl s potutelným úsměvem, zatímco na malou kriminálnici mrkl.

„Přece jenom, občas, ale jenom občas, si může člověk vybrat, jestli bude jednat podle zákona, nebo zda bude jenom spravedlivý,“ pomyslel si nakonec.

 

Děkuji a přeji hezký den.

 

S pozdravem

Olivia Wines