Zadání domácího úkolu

Dnešní úkol zasvětíme inspiraci. Napíšete, jak si ji představujete a zda-li ji lze nějak podplatit. Kdo chce, může pojmout i jako povídku. 3 – 5 palců, kdo chce, může delší.

Vypracování

Dobrý den,

 

posílám domácí úkol.

 

Na úvod podotýkám, že mi zadání tohoto úkolu sedlo jak poklička na hrnec. Prvně jsem si totiž otevřela zadání NKÚ z tohoto předmětu a když jsem si ho přečetla, tak jsem usoudila, že jsem ztracená, protože mě na první přečtení absolutně k ničemu neinspirovalo. A tak jsem si začala lámat hlavu, kde tu inspiraci k němu najít. A ještě tolik inspirace, aby to bylo na 26 palců? Ztrápená jsem dorazila na další hodinu a ejhle! Rady jak na to.

Musím tedy říct, že antropomorfní metody mi nic neříkají. Přijde mi, že mě akorát blokují. Když si představím inspiraci jako osobu, rázem mám pocit, že ta osoba začíná hodnotit můj výkon, kritizovat ho, upozorňovat na nedostatek originality, či prostě radit něco, co vlastně nechci. Také mi nejde moc do hlavy vkládat svůj osud (a osud domácího úkolu či zkoušky) do ruky nějakému božstvu. Přece po tom osudu kráčím já, a tak mi stačí jen důvěra v můj daný směr.

Podobně jsem zahodila několik dalších představ. Nakonec jsem skončila u toho, že inspirace jsou pro mě brýle. Ne ledajaké brýle, ale takové které mi dovolí pozorovat svět nějakým novým způsobem. Snažím se takové brýle shromažďovat, abych při záseku mohla prostě jedny z nich nandat a zase se odseknout.

Aby to bylo zřejmější, jak to myslím popíšu tyto Brýle inspirace na konkrétním příkladu.

Mám před sebou prázdný papír a zadání napsat noční můru. Najdu tedy ve své taštičce nějaké z děsivých brýlí. Pravděpodobně budou mít tlustá zaprášená skla a masivní tmavé obroučky. Nandám si je a začnu popisovat, co vidím. Všechno kolem vypadá najednou děsivěji, papír není papír ale hustá bílá mlha, zvuky aut najednou nejsou zvuky aut ale mráz po zádech nahánějící skřípění kol. Kolem sebe začnu cítit zatuchlinu, najednou pozoruji, že někam spěchám. Minuta a už mám začátek příběhu. Dál se už jen vezu a s nadšením koukám, kam mě příběh dovede. Občas brýle sundám, abych se ohlédla a podívala se na napsané neovlivněným okem, občas nandám nějaké jiné Brýle.

Na závěr tohoto úkolu bych se ještě měla vypořádat s otázkou, zdali lze inspiraci nějak podplatit. Moje Brýle inspirace podplatit nelze, nebo si nedokážu představit jak by to probíhalo, ani jakým způsobem by mohli klasický úplatek přijmout. Možná by se za úplatek dalo považovat pečovaní o ně. V takovém případě je uplácím dost. Hezky se o ně starám. Někdy si je nasazuji jen tak cvičně, aby mohly nachytat co nejvíc vnějšího světla. Občas sbírám nové. Někdy by se skoro dalo říct, že je i kradu. Vidím třeba člověka, který se na svět kouká úplně jinak a tak pořádně prozkoumám ten jeho pohled a pak si ho uložím do nových brýlí.

Teď když jsem si tu svoji původně nejasnou představu inspirace tak pěkně ozřejmila, se s vámi musím rozloučit. Jdu hledat nové brýle do své sbírky, s jejichž pomocí se mi podaří napsat vámi zadané NKÚ.

 

S pozdravem,

Mara F.