Zadání domácího úkolu

Napiště povídku na minimálně pět palců, kde využijete průvodce (viz výklad).

Kdo mi bude psát o průvodci jako průvodci, toho kousnu.

Vypracování

Stál jsem tam a hleděl do propasti před sebou. Mnohokrát slyšíte - je to pět metrů, dvacet metrů, sto metrů, ale díra v zemi přede mnou byla sotva dva metry hluboká, a přesto mi připadala jako bezedná.

Černé kombi, v pohřební úpravě se zvolna přibližovalo po blízké cestě, následované smutečním průvodem. Čas se nechýlil k tomu se rozloučit. Říct jí poslední sbohem. Pohlédl jsem na dřevěný kříž s cedulkou nesoucí její jméno, a sotva v sobě držel slzy, když jsem ustoupil dva kroky zpět od hrobu.

Černé pohřební vozidlo zastavilo a pozůstalí se shromáždili. Čtveřice vojáků ve vycházkových uniformách otevřela páté dveře a otočila se hrobu vstříc. Vysunuli rakev obalenou do vlajky, předávali si jí z ruky do ruky, než dosáhla dvojice vpředu. Jako jeden muž si jí ta čveřice pozvedla na své ramena, a vykročila vpřed pochodovým krokem, než dosáhli svého cíle. Položili rakev na stojánek nad hrobem, a každý jeden z nich vytáhl jeden cíp vlajky zpoza rakve. Společně ji složili do úhledného čtverce, který převzal jeden z nich, štábní seržant čestné gardy, který vykročil k rodičům zesnulé. Matka převzala vlajku, tvář měla vážnou, slzy na krajíčku. Věděla že se nemůže rozplakat, musela být silná, pro svou rodinu i dceru, která padla pro lepší svět. Pohlédl jsem na Amandina mladšího bratra. Bylo mu setva šest, možná sedm. Hrůzný věk proto ztratit svou oblíbenou velkou sestru. Litoval jsem jej, ale nevěl, jak mu jej pomoci.

Seržant odstoupil od rodiny a navrátil se k rakvi, aby jí spustili do chladné, osamělé propasti hrobu. Hrály píšťaly k tomu, a zazněly salvy, když ji spustěli níž. Kněz udělal kříž nad jejím tělem, začly dudy hrát tesknou píseň.

Její matka vypadala, že se zdroutí a její manžel ji držel, aby se nevrhla do té temné díry za svou dcerou. Vojáci odsoupili od hrobu a pozůstalí začali přistupovat blíž, házet růže do propasti a kondolovat rodině. I já jsem přihodil svou růži, ale nedokázal jsem se podívat do očí její matky, otce a bratra. Vím, že to nebyla má chyba, že já sám byl raněn, když jsem se ji pokusil zachránit život.

Ale slíbil jsem jí to. Slíbil jsem to jejím vyděšeným očím, ze kterých pomalu unikal život. Že to bude dobré. Že přežije. Že se vrátí domů...

Je to už osmnáct let, co si nás opustila, Amando. Bylo ti jednadvacet. Dnes bys měla svou rodinu, a my bychom se asi už nikdy nesetkali. Přesto já jsem tu, nad tvým náhrobkem, zatímco ty ty jsi tam dole, stále jednadvacetiletá...