Zadání domácího úkolu

Za domácí úkol napište povídku s názvem: Noční můra. Rozsah nebude kratší než pět palců (za předpokladu, že chcete V).

Vypracování

Noční můra

 

Neli se ploužila ulicí a celou svou vůlí se snažila udržet slzy, než dojde domů. Svou práci, kde strávila už skoro celé dva roky, měla moc ráda. Dělala to, co ji bavilo, v kanceláři s ní byli skvělí lidé, neměla to daleko, měla volnou pracovní dobu a byla za to dobře placená. Tedy tak skvělé to bylo až donedávna. Byly to tři týdny, co se změnilo vedení a z postarších kolegyň, které Neli nikdy moc nemusela, ale zdvořile spolu vycházely, se staly její nové šéfky. Nikdy by nevěřila, že je možné, aby se pohádková práce změnila v noční můru tak důkladně.

Ty dvě ze dne na den odložily veškerou zdvořilost a z milých dam se staly saně. Všechno, co Neli udělala, bylo najednou špatně. Vadilo jim opravdu všechno, její oblékání, boty, parfém, make-up, kdy chodí do práce a kdy ji opouští – ačkoliv ničím neporušovala firemní stanovy. Začaly po ní kontrolovat všechno, co v práci dělala a ke všemu měly řadu poznámek. Neli to snášela hodně těžce, protože věděla, že svou práci dělala celou dobu pečlivě a zodpovědně. Ne, že by o sobě měla přehnané mínění, měla z oddělení nejvyšší hodnocení prakticky od nástupu, plnila zadané úkoly rychleji než ostatní, efektivněji a s nejmenším procentem chyb. Dělala práci, u které se tohle dalo snadno měřit a předchozí vedení kladlo velký důraz na transparentnost.

Neli si proto uvědomovala, že problém není v její práci. Den co den musela snášet vlny neoprávněné kritiky proto, že ji ty dvě neměly rády. Když nad tím uvažovala, celá atmosféra v kanceláři se měnila. Čím víc se do ní nové šéfové pouštěly, tím zřetelněji se od ní ostatní odtahovali. Její pokusy o nápravu zatím troskotaly a Neli se tak vracela domů stále vyčerpanější a stále častěji se slzami na krajíčku, právě jako dnes.

Když Nela chodila na základní školu, šikanovala ji dívka z vyššího ročníku, protože shodou náhod měly stejné příjmení a podobný odstín vlasů, takže se jich vyučující často ptali, zda jsou sestry. Nela by se tomu smála a vlastně jí to i lichotilo, ale té starší dívce to milé nepřišlo ani trochu. Velmi brzy dala Nele pocítit, jak moc se jí nelíbí, že ji s ní někdo srovnává. Teď měla kolem žaludku nepříjemný pocit, že se minulost podivně opakuje a právě to jí vhánělo slzy do očí.

Byla do těchto myšlenek tak pohroužená, že si snad jen zázrakem všimla, že po druh straně ulice kráčí jedna z její známá. Tahle paní nebyla dle Nelina názoru jakkoliv zlá, ale patřila k lidem, kteří jak se ujmou slova, už se ho nepustí a většinu času si stěžují. Nel byla z rozhovoru s ní vždycky skleslá a unavená, jak na ni ta paní hrnula jednu negativní myšlenku za druhou a byla si jistá, že právě teď by takový rozhovor byl nad její síly. Byla by ochotná se zbaběle schovat do nejbližšího obchodu, ale tady byly jen obytné domy a Nel si uvědomila, že tahle ulice je velice úzká a dalších lidí je tu jen pár, takže si jí známá dozajista všimne. Rychle se rozhlédla v zoufalé snaze najít nějakou skrýš nebo cokoliv, když ji pohled padl na krabici plnou knih s cedulkou „Daruji!“ a bez váhání se k ní vrhla předstíraje zájem o knihy, které je někomu líto vyhodit.

Neli se cítila velmi trapně, když se tak probírala odloženými knihami. Napůl si znovu přišla jako jedenáctiletá dívenka, která se ve škole schovávala před svou tyrankou a současně si velmi jasně uvědomovala, že je dospělá a tohle je dětinské. Byla si ale jistá, že rozhovor, kterému se teď snaží uniknout, by byl ještě horší. Podívala se na knihy, které měla v rukou, aby se přiměla myslet na něco jiného.

V jedné ruce držela dva romány z červené knihovny, z obálek na ni hleděly ženy v rozevlátých šatech a obě byly objímány polonahým krasavcem. Neli si matně vybavila, že podobné měla v knihovně její babička. Ve druhé ruce držela knihu s názvem Noční můra. Byla… jiná. Na obálce, která měnila barvu, když jí Neli naklonila, byla jen ta dvě slova vyvedená zdobně pokrouceným písmem. Chvíli nakláněla knihu ze strany an stranu a sledovala, jak se barvy proměňují, zdálo se, že se mění i písmena, jako kdyby byla pokroucená a propletená trochu jinak podle toho, z jakého úhlu se na ně dívala.

Kniha Neli zaujala natolik, že skutečně přestala vnímat své rozpaky i známou na protějším chodníku. Bezmyšlenkovitě vrátila harlekýnky do krabice a vydala se k domovu, Nočnímu můru stále obracela v ruce a prohlížela si proměnlivou obálku. Byla jí okouzlená natolik, že skutečně neslyšela, když na ni druhá žena zavolala a měla nejspíš štěstí, že to už domů neměla daleko a nemusela přecházet žádnou křižovatku, protože když se zastavila před domovními dveřmi a začala v kabelce poslepu hledat klíče, uvědomila si, že si vůbec nevzpomíná, jak sem došla.

Původně měla v úmyslu po příchodu domů rovnou zamířit do koupelny, aby se ve sprše poddala pláči. Pod proudem vody, díky kterému slzy nebyly vidět, jí pláč nikdy nevadil. Teď ale místo toho šla do obýváku, kde se usadila do křesla a pustila se do čtení, aby zjistila, o čem Noční můra vlastně je. Obálka ji sice hypnotizovala, ale nic jí o knize neprozradila a Neli nemohla odolat zvědavosti.

Příběh ji zcela pohltil už během čtení první stránky. Neli nebyla vášnivá čtenářka, která by mohla počítat, kolik knih přečte za měsíc, ale když byla kupříkladu nachlazená, ráda si k posteli přinesla konvici čaje a něco ke čtení. Tohle pohlcení příběhem tak pro ni bylo jistým způsobem nové a byla by odpřisáhla, že nikdy nečetla nic ani zdaleka tak dobrého. Příběh se před ní odvíjel, jako by byla jeho součástí a spolu s hlavním hrdinou kráčela chodbami opuštěného hradu. Téměř cítila, jak jí pod podrážkou skřípe prach a štěrk, který na kamenné dlaždice napadal ze spár, v nose jí skoro lechtal suchý vzduch s nádechem zatuchliny a o tvář jako by se jí jen tak tak neotřela pavučina.

Knihu odložila, až když si uvědomila, že se už setmělo natolik, že na čtení doslova nevidí. Cítila se trochu omámená, ale bylo jí dobře. Poprvé po dlouhé době úplně zapomněla na práci a problémy, se kterými se tam musela potýkat. Chtěla pokračovat ve čtení, ale musela toho doma ještě dost udělat a tak pokračování nechala na zítřek.

Následující den se Neli přistihla, jak v kanceláři jedním okem stále sleduje hodiny v rohu obrazovky a mimoděk počítá, kdy už bude moci jít domů. Cestou se stavila v obchodě, kde si koupila své oblíbené mandlové sušenky, aby měla u čtení co chroupat a i tak se jí podařilo být doma téměř v rekordním čase. Spokojeně se uvelebila v křesle a otevřela Noční můru.

Nebyla si jistá, kde přesně včera skončila, ale zdálo se jí, jako by začala číst jiný příběh. Matně si vybavovala, jak včera s hrdinou sestoupila do prastarých krypt pod hradem a co v jedné spatřili. Bylo to oděné do trouchnivějícího rubáše a Neli při té vzpomínce v nose zalechtal pach rozkladu. Ale teď dělala společnost ženě, po jejímž boku balancovala na větvi obrovského stromu. Cesta po ní jí připomínala překonávání horské stezky. Ve vlasech ji lechtala vpletená papouščí pírka a bosá chodidla se ohmatané kůry stromu dotýkala tak lehce… Na konci odstavce už jí bylo jedno, že se příběh změnil, protože tohle bylo dech beroucí čtení a Neli prostě musela vědět, co se bude dít dál.

Když se konečně donutila knihu odložit, byla hluboká noc a měla nejvyšší čas jít spát, aby se ráno bez obtíží probudila. Sušenky zůstaly netknuté na stolku a tupá bolest ve svalech napovídala, že během čtení ani neměnila pozici těla. Ale Neli myslela jen a jen na to, jak s hrdinkou našly ve větvích hnízdo zelených draků a začala se tak nejdivočejší honička jejího života.

Neli se od Noční můry nemohla odtrhnout ani v nadcházejících dnech. Pokaždé, když vzala proměnlivou knihu do ruky a začala číst, odehrával se před ní jiný příběh a Neli jím byla vždy okamžitě pohlcena. Stála na palubě létající plachetnice po boku lovců blesků. Vydala se do bažin lovit deset metrů dlouhé krokodýly, aby mohla pomáhat s jejich krocením a výcvikem, aby se pak v sedle jednoho z nich vydala do hlubin jezera prozkoumat potopený chrám. Plavila se na purpurovém oceánu hledaje bájnou loď duchů, která rok co rok připlouvala pro nové duše. Provázela lvici, která se ztratila v písečné bouři a teď hledala cestu z pouště. Víc příběhů, než si Neli dovedla představit, jeden strhující více než druhý a pokaždé musela knihu odložit dřív, než se dostala ke konci. Pokaždé také trvalo déle, než se k odložení Noční můry odhodlala.

Problémy v práci jako by najednou přestaly existovat. Ty dvě kdysi milé starší dámy se do ní navážely pořád a přitvrzovaly, protože jim Neli začínala dávat záminky. Začínala do práce chodit později, byla roztržitá, zpracovávání úkolů jí zabíralo víc a víc času a začala dělat chyby. Začínalo se jí vkrádat do mysli nutkání vypařit se z kanceláře dřív a matně si uvědomovala, že to dříve či později udělá, protože kniha doma byla prostě příliš lákavá. Před nedávnem by ji takové pomyšlení zhrozilo, jako se člověk zhrozí nad představou spáchání zločinu, teď tomu ale nevěnovala pozornost. Stejně tak nevěnovala pozornost připomínkám nadřízených nebo tomu, že už se s ní kolegové nebaví. I když tady by asi bylo vhodné podotknout, že ona je ignorovala, pokud se na ni snažili mluvit, myšlenkami byla pořád u Noční můry. Jednou ji napadlo, že by si ji přinesla do práce a četla si potají i tam, ale to rychle zavrhla, protože se neodvážila riskovat, že by jí jeji knihu mohl někdo sebrat.

Jednou v pátek se cestou z práce, z níž už pravidelně klusala, aby se domů dostala co nejrychleji, donutila jít do obchodu, aby si koupila několik lahví energetického nápoje. Neli si nemohla přestat olizovat suché rty a drbat se ve vlasech. Chvílemi ji polévalo horko, potom zase zima, jak se nepříjemně se v obchodě cítila. Každý se na ni díval, úplně jejich pohledy cítila na kůži a dalo jí opravdu zabrat, aby zhluboka dýchala a zachovala klid. Tak moc toužila být doma a otevřít svou knihu, až jí bylo opravdu fyzicky zle jen z toho, že se z příchodem opozdí. Ale stálo to za to, protože energetický nápoj jí pomohl zůstat vzhůru až do pondělního rána. Noční můra se nezdála tak tlustá, aby vystačila na tak dlouho, ale stránky jako by neubývaly, a když Neli probral pondělní ranní budík, pořád ještě nebyla u konce. Vůbec netušila, kam se celý víkend poděl.

Neli brzy ocenila, že má ve skříni tolikery šaty. Ty na ní sice povlávaly, ale na rozdíl od kalhot jí neměly snahu padat. Už to bylo dlouho, co myslela na jídlo a nebyla si jistá, jestli naposledy jedla před tím nebo až po tom, co na jídlo myslela. Mandlové sušenky byly pořád nerozbalené na stolku, krabici pokrývala lehká vrstva prachu. Bylo jí jedno, jak ztrácí na váze nebo že vypadá stále zpustleji, stejně jako jí bylo jedno, že příběhy v knize byly stále temnější a děsivější.

Stále častěji ji Noční můra vedla s hrdinou někam, odkud už nebylo návratu. Někdy byl hrdina zraněn pádem z výšky, jindy ho napadlo nějaké zvíře, občas měla zcela obyčejnou nehodu, k jakým může dojít každý den, v jiném případě byl poraněn něčím nadpřirozeným. Obvykle ale zůstal kvůli svému zranění uvězněný někde, odkud se nebylo v jeho silách dostat a Neli spolu s ním čekala na smrt. Někdy to byly jen hodiny, během kterých si uvědomovala ztrátu krve, někdy i bolest, která mohla pocházet jen od vnitřních zranění, nebo postup jedu ve svých žilách. Někdy to byly dny, během kterých ji dehydratace pomalu připravovala o síly. V těch nejhorších příbězích zůstali uvěznění někde, kde měli zdroj vody a něco, obvykle živého, co se dalo sníst, takže smrti trvalo i týdny, než si je vzala a celou tu dobu je trýznila naděje, že je někdo najde.

Čas Neli začal mizet pravidelně. Když přišla domů, vzala si Noční můru a najednou bylo ráno a musela jít do práce. V práci nějak existovala až do konce pracovní doby a klusala domů. Víkendy a dny volna přestaly existovat úplně, bylo jen prožívání jednoho úžasného příběhu za druhým. Už na ně nemyslela jako na čtení, ona je žila. Ani v nejmenším ji proto nepřekvapilo, když si na své ruce všimla mnoha drobných kousanců, které se tam objevily po tom, co ji Noční můra zavedla do příběhu, ve kterém figurovaly piraně.

Brzy po tom, co se jí na těle objevilo nové zranění po každém ponoření se do příběhů, nyní už jen temných a plných hrůz, přestala Neli chodit do práce. Opustit byt a jít na celých osm hodin do kanceláře už na ni bylo prostě příliš, a tak vypnula telefon a zůstala doma. Už nějakou dobu tam chodila jen proto, že si částečně uvědomovala, že když jí nebude přicházet výplata, nebude brzy mít z čeho platit nájem a v bytě se jí čte lépe než venku, zvlášť v noci. Ale priority se Neli zvolna měnily. Bude trvat pár měsíců, než jí dojdou úspory a kdo ví, jak rychle bude reagovat majitel bytu, než ji nechá vystěhovat a skutečně jí otevřou dveře lidé odhodlaní vynést ji ven. To bylo víc než dost času na Noční můru. Neli si říkala, že když se jí některý příběh povede dočíst až do konce, bude moci knihu zase odložit, kdy se jí zachce.

Ale bylo to jen šeptání vzadu v hlavě o něčem, co není doopravdy důležité. Stejně tak v minulosti Neli občas uvažovala, jestli bude o víkendu slunečno nebo zaprší, nebo zda se jí večer bude chtít jít zaběhat si. Myšlenky stejně nicotné jako bzučení komára. Skutečně důležitá byla jenom Noční můra.

Ztrácela přehled o tom, co jsou příběhy z knihy a co jsou sny, které se jí zdály. Když už přestala vycházet z bytu, čas zmizel a Neli buď četla, nebo ji únava přemohla a ona upadla do neklidného spánku. Zdály se jí už jen zlé sny, noční můry dalo by se také říci, takže se pro Neli hranice mezi vědomím a spánkem stírala. Jediný rozdíl byl, že když o těch hrůzách pouze snila, neprojevovalo se to na ní fyzicky.

S každým dnem se jí na těle objevovaly nové a nové rány. Neli si nikdy nepamatovala, jak k nim došlo. Věděla, jak k nim přišel hrdina příběhu, který v Noční můře četla, ale nevybavovala si, jak se to zranění přihodilo jí. Ale nebylo to pro ni tak důležité, aby se nad tím pozastavila. Když pak skoro až náhodou zjistila, že jí chybí tři prsty na levé noze, zdálo se to jako něco nevyhnutelného, co dříve či později nastat prostě muselo. Za nějakou dobu – nedokázala by říct, za jak dlouho – už pro ni bylo důležité jen to, aby jí zůstalo alespoň jedno oko, a aby měla něco, čím půjde obracet stránky. Noční můra si vybírala svou daň, ale příběhy, které v sobě ukrývala, za to stály. Byly kruté, temné a děsivé, ale tak skvělé, že se od nich prostě nešlo odtrhnout, ani když to znamenalo přijít o další kousek těla.

A pak byla Neli pryč. V bytě, kde bydlela, už po ní nezůstalo ani stopy. Před domem se ovšem objevila krabice s nápisem „Daruji“ a v ní několik ohmataných knih. Jedna z nich se měnila, když se na ni podíval z jiného úhlu. Na obálce byla jen slova „Noční můra“ a svazek byl o něco silnější, než když se na ulici ocitl naposledy.

 

 

S pozdravem,

Vilja C. Dechant

Havraspár