Zadání domácího úkolu

Nemyslím si, že byste měli z časovými a dějovými liniemi nějaké potíže. Přesto si je ale můžete procvičit. Napište povídku na vlastní téma, kde si zejména dáte pozor na čas a děj. Hodně štěstí.
Upozorňuji, že za nějaké lovosice vás asi vytahám za uši.

Vypracování

Dobrý den,

 

posílám vypracovaný domácí úkol:

 

Vzpomínky

Markéta si ztěžka povzdychla, zase na ni vyšla tahle nevděčná noční služba na prokletém třetím patře. Neměla to tady ráda, a už vůbec ne v noci, kdy se stavy pacientů často horšily a byla tady na ně skoro sama. Nejhorší byl pokoj č. 307. Nesnášela ho, i tu starou bábu, co tam byla. Teda, ona stará Straka asi nebyla špatná, ale byla absolutně mimo, nedalo se s ní domluvit. Pořád něco žvatlala, sápala se po jiných lidech, dožadovala se dávno zapomenutých ukolébavek. Nejhorší ale bylo, že občas tímhle zmatkem projel zachvět současného vědomí, ostrého jako břitva – jenom proto, aby se hned ztratilo ve studnici vzpomínek.

Markéta potřásla hlavou. Nebyl čas ztrácet čas. I stará Straka potřebovala svou večeři. Vzala tedy tác s rychle chladnoucí kaší a vydala se do pokoje č. 307.

…

Jsou mi tři, venku je teplo, ale prší. Strašně se tomu směju. Je to vyloženě průtrž mračen, na vyschlé a tvrdé zemi se rychle tvoří kaluže. Rozběhnu se a skočím do ní. Voda se rozstříkne na všechny strany. Tohle je štěstí. Slyším, jak mě někdo volá.

…

„Paní Straková, nesu vám večeři. Dneska máte krupičnou kaši,“ řekne mile Markéta, zatímco si sedá k ležící paní. Ví, že ji bude muset nakrmit.

…

Je mi sedm a jsou to mé první letní prázdniny. Jsem u babičky na vesnici. Pomáhám jí starat se o slepice a převracet seno. Většinu času ale běhám venku s ostatními dětmi. Slunce je vysoko, nebe modré a zdá se, že léto nikdy neskončí.

…

„No tak, paní Straková. Jíst musíte. Otevřete přece pusu!“ zvýšila hlas Markéta, když se na ní stará paní jenom bezzubě usmála, nereagujíc na žádné pokyny k jídlu.

…

Je mi deset. Sedím se školní jídelně a nešťastně dloubu lžičkou do krupičné kaše. Nenávidím kaši. Je mi z ní zle. Zvednu se a chci kaši odnést. Nestihnu to, a vidí mě učitelka. Přísně mě pošle zpátky ke stolu. Chce se mi brečet, ale začnu kaši jíst. Udělá se mi špatně. K záchodu už to nestihnu. Vzpomínám si, že od té doby jsem už nikdy nemusela jíst krupicovou kaši.

…

„Ale už toho mám dost, paní Straková! Já vím, že mě slyšíte! Otevřete pusu, no tak!“ rozčiluje se už Markéta.

…

Je mi deset. Sedím se školní jídelně a učitelka na mě křičí, že tu kaši dojím. Jsem v pasti. Nevím, co mám dělat. Bojím se. Je mi špatně. Nakonec otvírám pusu a jím kaši lžičku po lžičce.

…

„Ježismaria Straková! To nemůžete říct, že se vám chce zvracet?“ vyjekne Markéta. Je znechucená, ale rychle odkládá talíř pryč a čistí starou paní od zvratků.

---

Je mi pět. Jsem nemocná, je mi špatně. Maminka se o mě stará. Och, to teplo, co znamenalo bezpečí. Proč už necítím to teplo?

 

Děkuji za milou hodinu a přeji hezký den.

 

S pozdravem

Olivia Wines