Zadání domácího úkolu

Můžete si vybrat, co chcete psát za domácí úkol:

 

1) Novela.

2) Romantická novela.

3) Detektivní novela.

4) Hororová novela.

5) Telenovela.

 

Rozsah jako vždy, ovšem nejvíce 50 palců.

Ve vaší práci se musí objevit: kokosový ořech NEBO ohryzané jablko.

Vypracování

Možnost 4) Hororová novela

 

Návštěva u babičky

 

Lena se dívala, jak se maminka dohaduje s prodavačem a přála si, aby mohla zavřít oči a až je otevře, byla zase doma. Maminka byla celá rozlícená, že v obchodě neměli jediný slušný kokosový ořech a Lena ji takhle naštvanou viděla nerada. Maminka byla hodná, na lidi se usmívala, naštvat ji nebo rozzlobit bylo těžké a pak si vůbec nebyla podobná. Jako teď. Navíc Lena věděla, že až ten kokosový ořech, ať je to, co je to, maminka koupí, půjdou za babičkou.

Lena věděla, že ta stará paní je maminka její maminky, ale současně tomu nevěřila. Maminka o ní vyprávěla často a ráda, ale v těch příbězích byla její maminka dítě. Což si Lena nedokázala představit, a ta stará paní byla… živá. Lena to neuměla popsat lépe. Její babička byla takříkajíc ležák, většinu času jen spala a starala se o ní paní pečovatelka. Maminka i tety tak mohly chodit do práce a pravidelně chodily babičku navštěvovat. Když babička nespala, obvykle nemluvila, jen na ně zírala zpoza kyslíkové masky. Lena se jí bála a mrzelo ji, že ji maminka nutí, aby na návštěvy k babičce chodila s ní. Ale už jí bylo šest a maminka jí nejednou vysvětlovala, že tohle rodina dělá, rodina se navštěvuje a drží spolu, i když je některý člen rodiny nemocný nebo už je starý a nemohoucí.

Podle všeho měla před touto návštěvou babička světlou chvilku a požádala maminku, aby přinesla kokos. Ne strouhaný, čerstvý, ten má nejraději. Ať koupí celý ořech, oloupe ho a mohou si ho nakrájet. Maminka neváhala splnit babičce její přání, vždyť molo být jedno z posledních, pokud ne vůbec to poslední, a teď byla rozpálená vzteky, že už ve třetím obchodě nepochodila. Lena doufala, že by se maminka mohla naštvat natolik, že pojedou rovnou domů, ale něco jí říkalo, že to se nestane.

Když byla Lena menší, babička chodila pomocí takového velkého chodítka a Leně připomínala ledoborec. To slovo neznala, ale znala velké lodě, které v zimě nekompromisně rozrážely led na řece a právě ty jí babička připomínala, když se odhodlaně sunula pokojem. Vždycky se sunula za ní, za Lenou, chtěla ji chovat a objímat. Lena byla zvyklá, že se tak k ní lidé chovali, jenže babička byla něčím jiná. Byla hrubá, její sevření Lenu často bolelo, občas, když ji chtěla pohladit, ji škrábla tvrdým nehtem. Také byla tak podivně tvrdo-měkká, jako by vůbec neměla svaly. Její tělo bylo celé měkké, až moc, ale pod tím byly cítit tvrdé kosti. Leně to bylo nepříjemné a to už vůbec nemluvíme o pachu, který se z babičky linul, nebo o tom, jak strašidelně vypadala její skoro bezzubá ústa. Co babička přestala chodit, Lena se jí bála víc než dřív.

Prodavač nasupeně odešel někam pryč, maminka si založila ruce na prsou a upřeně se za ním dívala. Nezdálo se, že by se mínila hnout, tak ji Lena opatrně zatahala za rukáv kabátu.

„Nech toho!“ napomenula ji maminka. „Až tohle vyřídím, jdeme k babičce. Jestli máš žízeň nebo se ti chce na záchod, tak to těch pár minut vydržíš. Už nejsi malá, Leno.“

Dívka ruku zase stáhla a smutně se rozhlédla kolem. Regály s ovocem a zeleninou, kam až její oko dohlédlo a mezi nimi pár nakupujících, kteří si jich nevšímali. Je pravda, že už nebyla malá a obávala se, že se podle toho musí chovat. Musí to tu vydržet a musí vydržet návštěvu u babičky.

Prodavač se vrátil zpátky s docela urostlým kokosovým ořechem, který měl opravdu daleko do těch vystavených v prodejně, a maminku mu za něj překvapivě mile poděkovala. Tedy Lena se nedivila, ona věděla, že je maminka malá, ale prodavač to po předchozí hádce nejspíš nečekal. Brzy na to už odcházely od pokladny a mířily k jejich autu na parkovišti. Leně připadalo, že se jí auto posmívá, protože ví, kam pojedou a ono bude moci zůstat venku, ona ale ne.

Lena si celou cestu, která trvala asi 12 minut, představovala, co všechno se může stát. Nejvíc se bála toho, že babička bude vzhůru a bude komunikovat. To by se ji totiž nejspíš zase snažila obejmout a maminka by ji k babičce ještě postrkovala. Lena se bála, že až by se kolem ní ty velké, těstovité paže sevřely, babička by mohla zase usnout a ona by zůstala v jejím sevření uvězněná. Musela by poslouchat, jak strašidelně babička chrápe – tatínek chrápal, ale to se vůbec nedalo srovnávat s těmi strašidelnými zvuky, co vydávala spící babička. Tiskla by se k ní vlhce teplá kyslíková maska, co měla babička na obličeji, a mohly by na ni zpod té masky stékat sliny. Lenu děsilo, že by na ni maminka mohla zapomenout a nechat ji tam takhle třeba celou noc. Rodiče Lenu nikdy nikde nezapomněli, ale ona si byla jistá, že kdyby se to někdy stalo, bylo by to právě s babičkou.

Maminka otevřela těžké vchodové dveře a společně vešly do domu, kde byla podivná zima i uprostřed léta. Lena neochotně následovala maminku po schodech do prvního patra, kde byl babiččin byt. Každý krok byl těžší, jako by děvčátku s každým schodem těžkly nohy, ale přesto se dveře babiččina bytu blížily.

Paní pečovatelka na ně už čekala a tiše s maminkou ve vstupních dveřích rozmlouvala, zatím co Lena stála na chodbě a rozhlížela se. Znala to tu, ale vždy jako by na ni zdi dýchaly pochmurnost. Byl to starý dům, dobře udržovaný a čistý, ale to kroucené zábradlí, ty vzory na tapetách, prázdné tmavé vázy na podstavcích v rozích. Kdysi to asi bylo elegantní, dnes z toho děvčete běhal mráz po zádech. A pak padla slova rozloučení, paní pečovatelka se vydala po schodech dolů a maminka vešla do bytu, netrpělivě se podívala na Lenu, aby ji následovala a mohla za ní zavřít dveře. Když se ozvalo jejich těžké, duté bouchnutí, Lena by se nejraději rozplakala.

Babička nespala a co hůř, opravdu měla to, čemu maminka říkala světlá chvilka. Mluvila, hýbala se a reagovala na to, co jí kdo říkal. Lena tak nějak chápala, proč z toho má maminka radost, ale ona její nadšení sdílet prostě nedokázala. Zvlášť, když k ní babička z postele natáhla své dlouhé, bledé paže. Lena ucouvla, i když byla bezpečně mimo jejich dosah, a maminka ji postrčila kupředu, rovnou k babičce.

„Tak se hezky přivítejte a já jdu do kuchyně připravit ten kokos, jak jsi chtěla, mami,“ zašveholila maminka a už odcházela z ložnice. Za malý okamžik už bylo slyšet, jak se hrabe v šuplících s nádobí a hledá paličku na maso, aby mohla kokosový ořech rozbít. Budou tu samy celé minuty.

„Ahoj Leno,“ řekla babička tiše, když dostala dívenku do rukou. „Copak, snad se mě nebojíš? Pojď se s babičkou hezky přivítat.“

Lena slyšela z kuchyně pravidelné úderky paličky do skořápky kokosu, soustředila se na rytmus těch ran a nechala se babičkou přivinout blíž. Zavřela oči a doufala, že díky tomu tentokrát neucítí ten podivný, nepříjemný pach, který měly do značné míry na svědomí léky.

„Ty jsi nám vyrostla, co jsme se neviděly,“ pokračovala babička, jak k sobě Lenu tiskla. Říkala ty samé věci, co říkala vždycky. Tedy alespoň z počátku.

„Myslím, že už jsi dost velká, nebudeme to dál odkládat. Je na čase užít si zase trochu mládí,“ babička se skřehotavě zasmála. Z kuchyně se stále ozývaly rány do kokosové skořápky. „Tak rychle, než ten zatracený ořech rozbije a vrátí se,“ zabručela babička a přitáhla si překvapenou Lenu blíž, aby ji mohla políbit. Nebyla z těch babiček, které by vnoučata líbaly, a když už, tak na čelo, ale tentokrát měla Lena dostat polibek na ústa.

Dívenka se začala bránit, ale paže staré ženy byly silnější než ty její. Sotva se k ní stařeniny rty přisály, začalo se dít něco, co zkrátka nebylo správné. Lena cítila, jak ji něco vytahuje ven z jejího těla a táhne ji do těla babičky. Ta jako by ji neviditelnýma rukama vystrkovala ven, aby mohla zaujmout její místo v těle dítěte. Když se z kuchyně ozvalo duté křupnutí oznamující, že kokosová skořápka povolila, spojení mezi dítětem a střenou v ložnici povolilo.

Lena se s hrůzou dívala na svůj obličej, který byl na dosah ruky od ní. Pokusila se ruku zvednout, ale šlo to ztěžka, a když se na ni podívala, byla to bledá ruka s povislou kůží, spoustou stařecký skvrn a tvrdými, zažloutlými nehty. Zkusila vykřiknout, ale v hrdle jí jen zachraptělo.

„Tohle ti pomůže,“ pronesla Lenina babička Leninými ústy a stáhla staré ženě přes nos a ústa kyslíkovou masku. „Nebudeš moci mluvit, ale bude se ti lépe dýchat. Uvidíš, že to není tak zlé. Když tě nadopují všemi těmi léky, nebudeš vůbec vědět o světě.“

Bouchání s kuchyni ustalo. Nebylo pochyb, že maminka loupe kokosový ořech a za chvíli ho nakrájený přinese.

„Není to nic osobního, Leno,“ řekla babička a pohladila stařenu po tváři. „Já jsem jen s tímhle světem ještě neskončila. Mám tu nějakou práci a bohužel, jiné děti žádná z mých tří dcer neporodila, nezbylo mi, než si vyměnit místo s tebou. Ale ber to tak, že teď tvé tělo patří jedné z nejmocnějších čarodějnic, jaká se kdy narodila a budu mít celý tvůj dlouhý život na to, abych se stala ještě mocnější. Tvoje máma se nic z toho nedozví.“

Ozvaly se blížící se kroky a dívenka od postele se starou ženou poodstoupila.

„Nese se čerstvý kokos, kdopak na něj má chuť?“ zeptala se maminka vesele, když vešla do pokoje.

„Já si dám moc ráda!“ vyhrkla holčička. „Ale babičce se asi zase přitížilo. Poprosila mě o masku, ta už asi s námi jíst nebude. Stejně by ten kokos mohla jen tak cumlat.“

Maminka se starostlivě podívala na postel. Viděla svou starou matku, jak bojuje o každý nádech z kyslíkové masky a bezmocně se k ní pokouší natáhnout ruce. Bolelo ji vidět ji, jak trpí. „Neboj se,“ usmála se na ni a snažila se, aby ta bolest nebyla vidět ani slyšet s jejím hlase. „Počkáme tu s tebou, než se pečovatelka vrátí.“

Lena si uvědomila, že až se ta pečovatelka vrátí, maminka ji tu skutečně nechá, protože neví, co se stalo. Neví, že Lena je v těle babičky. Neví… Pokusila se zakřičet, ale znovu se ozvalo jen tiché zachroptění.

 

 

S pozdravem,

Vilja C. Dechant

Havraspár