Zadání domácího úkolu
Zadání závěrečné eseje zní: Příběh knihy. Jak téma pojmete a zpracujete, nechávám na vás.
Pokud budete psát, měla by vaše esej vyjít min. na 9 palců, u kreativnějších vypracování (obsahujících obrázky, básně, fotografie, fiktivní podcasty, …) může být textu méně. Důležité je to, aby svým rozsahem i kvalitou bylo vaše vypracování hodné označení "závěrečná práce".
Vypracování
Dobrý den madam,
Téma jsem pojal možná více doslova, než by bylo zdrávo. Ale tam, kde chybí myšlenka, musí přijít doslovnost.
Zrodila jsem se jako myšlenka v něčí hlavě. Pak přibyla další myšlenka. A další. Začala jsem se formovat do něčeho jiného, většího. Z čistého souboru myšlenek se začal stávat nápad. Ten dal vzniknout dalším myšlenkám, které se přidali k původnímu nápadu nebo se vydali po vlastní cestě. Aby se posléze mohli přidat v nějaké formě ke mně. Každá další idea prohlubovala mou podstatu a s tím přicházela odpověď na hlavní otázky. Co? Jak? Kdo? S kým? Kde? Kdy? Proč? Ale také komplikovala vše již zmíněné. Až se přiblížila k hranici, kdy jen jako myšlenka jsem nemohla fungovat. Protože s takovým množstvím informací, které hlava na mě vyčlenila se vyhraněná kapacita mozku nebezpečně blížila k plné naplněnosti. Nakonec nezbylo osobě, která mě stvořila než mě někam přenést. Ale kam? Vyslovit mě? S takovou spletitostí, do které jsem se dostala? Osoba se začala obávat, že kdyby mě pouze předala dále v ústní formě, mohla bych se zkroutit, přetvořit se, začít se rozpadat, zaniknout nebo být něčím, co on nezamýšlel. Přesto věděl, že mi musí dát nějakou formu. Pokud nemůže být pouze orální, musel přejít k druhé, tedy mne dát do úschovy v psané formě.
Připravil si papír a pero. Moderní technologii sice věřil, ale něco mu říkalo, že by měl zvolit spíše tradiční formu. Začal pokládat písmeno za písmenem, slabiku za slabikou, slovo za slovem. Věty přicházeli a odcházeli jako příliv a odliv, ale jejich vlnění nikdy úplně neutichlo. Hodiny připomínali minuty a minuty se měnili na eony ve víru inkoustu a papíru. S každým dalším znakem na papíře se utvářel můj život, sny a naděje. Můj svět a příběh. Až došlo k mému druhému zrození. Ano, tu a tam něco sházelo, jinde přebývalo nebo bylo úplně jinak, než jak si to pamatuji. Ale to vím jen já a možná můj tvůrce. Když byl se mnou hotov, dostala jsem své označení, svorku a místo v jeho příbytku.
Už nevím, jak dlouho jsem tam byla, než si na mě vzpomněl. Chvíli se mnou pročítal, dělal si poznámky stranou, než zjistil, že pouhé poznámky mu stačit nebudou. A tak jsem dostala svou novou podobu, která byla o něco robustnější. Což nebyla jediná novinka. Někomu mě předal, aby si mě přečetl. Nevím, kdo to byl, ale musel být pro mého tvůrce velmi důležitý. Netuším, jaký názor ten další na mě měl, ale pravděpodobně byl pozitivní. Neboť si mě tvůrce začal daleko více všímat než jiné v jeho příbytku. Dokonce se to dostalo tak daleko, že přidal další části, poznámky a poznatky. Které nakonec přepsal do elektronické formy a více stylizovaného a přiznejme si to čitelnější podoby. V ní jsem se dostal mezi více lidí.
Jedním z nich byl i někdo, komu tvůrce říkal editor. Strávil nade mnou delší chvíli. Musela jsem ho něčím zaujmout, protože delší dobu komunikoval s ním zpět. Stejně jako on si dělal poznámky a připomínky, které mě dále v rukách mého tvůrce tvarovali. Od té doby jsem se dostala mezi více lidí. Četli mne, bavili se se mnou, smáli se, plakali, smutnili až do mého konce. Každý jinak, a přesto stejně projevovali emoce a v jejich očích byly vidět jiskřičky dalších myšlenek. To probíhalo několik týdnů, možná i měsíců. Než mě editor ukázal jiné osobě, které říkal vydavatel. Společně s mým tvůrcem, kterého obě postavy začali označovat jako autora. Nového autora čekala ještě cesta, jak mne podle rad ostatních upravit. Ale ne tolik, abych nepřišla o svojí původní myšlenku. A tak jsem se zrodila potřetí, má finální podoba. Tedy to, co jsem obsahovala uvnitř. Ještě mne čekala stezka mé podoby zvenku. S tou mělo, co dočinění místo zvané tiskárna.
Od té doby se s prací na mně vystřídalo mnoho osob. Další, co mě četli, výtvarníci, korektoři, ilustrátoři, editoři a jiní pracovníci tiskárny. Všichni se museli shodnout na mé velikosti, barvě obálky, druhu a velikosti písma, do jaké vazby budu vsazená, budu nebo nebudu mít všitou záložku. Mnoho různých detailů i důležitých rozhodnutí. Než dal vydavatel s editorem poslední slovo a mohla se začít má velkovýroba. Začalo se tisknout, řezat, lepit a skládat všechny mé sestry a bratry na palety, které se dále obalovali a odváželi do skladu. Všude voněl inkoust, papír a různé chemikálie. Vše se najednou zastavilo a potemnělo. Dlouhé nadechnutí před velkým skokem na prodejní pulty knihkupectví.
Tam společně s ostatními knihami jsem se dostala na polici. Kolem mne jich bylo stovky podobných. Přesto každá jiná s jinou myšlenkou, ale celkově se stejným účelem. Obohatit život dalších. A tak jsem čekala, než si mě někdo najde, nebo ho zaujmu a vezme si mě domů. A to se stalo.
Cizinec si mne odnesl, ale já se nebála. Vypadal jako někdo, kdo bude k podobným jako jsem já slušný. Když jsem se dostala za práh jeho domu se mé podezření potvrdilo, nebyla jsem jediná. Vlastně nás bylo mnoho. Všude na dohled byla alespoň jedna z nás. Chvíli trvalo, než jsme našli svou společný moment, ale stál za to. Podobně jako mnoho jiných před ním si užíval každou sekundu, kterou využil k mému čtení. V jeho očích bylo jiskření, které jsem poznávala u svého autora, když mne psal. Ten svit vědění. V ten moment jsem byla ráda za svého majitele a to, že mě po mém přečtení umístil na důležité místo ve své knihovně. Tu a tam se ke mně vrátil. Něco si ze mne přečetl a uložil zpět. Nebo mě půjčil někomu z kruhu osob kolem něj. Ale vždy jsem se ocitla zpět tam, kam jsem nyní patřila.
S pozdravem,
Theodor Mudd
