Zadání domácího úkolu
Představte si sami sebe za rok. Kde budete? Kam dojdete? Kdo se z vás stane?
Tyto otázky zpracujte formou povídky. Ráda bych, abyste použili reálného života. Minimálně 8, maximálně 25 palců.
Vypracování
Dobrý den, slečno Ansí,
dále uvádím vypracování eseje z předmětu "Literární seminář".
Povídka
Kde bude reálná Bibi Anne za rok?
Je ráno. Probouzím se obvyklým rušivým zvukem. Mám ještě oči zavřené, ale podle zvuku přesně rozeznám, co dělá. Nádech, a po chvíli silné fouknutí do nosu. Zní to jako tlumené zaštěkání. A znovu. Tentokrát silněji. Na místě si protřepne nožičky, takže zapraskají parkety. Začíná lehce povrčávat, ale ještě jednou ten budící zvuk zkusí.
Já se usměju a ještě se zavřenýma očima zamávám jejím směrem. To ignoruje. Nejde jí o mávání, ale o to, abych vstala a šla za ní na druhou stranu bytu. Tam si v obýváku lehne na koberec a převalí se na záda. Rozkošnicky se nechá drbat na bříšku a nastavuje mi krček.
"Ty potvoro, to se dělá?" pokládám spíše řečnickou otázku, protože jsem ráda, že přežila kastraci, která se před rokem odehrála. A já zrovna nebyla doma. Celý rok jsem, ale ty dva dny jsem musela kvůli nové práci odjet. Ale myslí jsem stejně byla u ní.
Jasmí se na mne podívá a její oči říkají: "Tak fajn, jsi vzhůru, dávám ti deset minut na kafe a pokec na Hradě. Ale pak jdeme ven!" na poslední větu klade obzvlášť důraz, protože ranní procházky považuje za velmi důležité. Někdy přemýšlím, zda jdu já s ní či ona se mnou. Někdy se bojím odpovědi.
Dám si kávu a hodím do sebe trochu hořčíku a omega kyseliny. Zdravá strava musí být. Rukama zakoužím a protáhnu tělo, abych i pohybu učinila zadost. "Hlavní je přeci pozitivní mysl," řeknu sama sobě a usadím se s horkou kávou u počítače.
Miluji ráno - nakrmím hogovského mazlíčka, zaběhnu na IT, pozdravím ranní trénující - a pak už s Jasmí vybíháme vstříc krásnému ránu. Jsem uvolněná a odpočatá. Je to rok, co jsem na Hradě hrotila, a řekla jsem si, že už nikdy více. "Kyselé hrozny," řekne mi Jasmí. "Stejně už si nemáš co zapsat." Má pravdu, ale tehdy jsem si sáhla na dno svých sil. "Člověk by se v mém věku už měl šetřit, a ne řádit jako zamlada", pomyslím si nahlas a rychle se rozhlédnu, zda mne někdo z mudlů neslyší. Občas se dívají tak divně, když si mluvím sama pro sebe či diskutuji s Jasmí a ještě za ni odpovídám.
Těším se na večer. Jsem plnohodnotnou členkou famfrpálového profi-týmu a večer máme jeden z Hradních zápasů. Konečně jsme se dočkali a já jsem za to moc vděčná. Mám post střelce a dokonale mi vyhovuje.
"Krásné ráno," pozdravím procházejícího pejskaře a vidím, že jeho pohled mne téměř nepoznává. Ano, už dlouho jsme se nepotkali, ale že by těch shozených 20 kilo bylo tak znát? "Však mi to dalo pěkně zabrat," ulevím si a vzpomínám na dobu po hrocení, kdy jsem všechny své síly napřáhla právě do cvičení a zdravého stravování.
Jasmí si běží za svým míčkem a já se zaposlouchám do zpěvu ptáků. Těším se do mudlovské práce. Už dávno tam nejsem nováček, ale mám více než rok nových zkušeností. Práce mne baví a díky volnému času mám i prostor se vzdělávat.
Jsem vděčná svým mudlům, že mne v dobách nejtěžších podrželi a poskytli mi podporu a víru, že se všechno k lepšímu obrátí. Za odměnu jim uvařím něco dobrého, třeba lasagne. Výjimečně toto jídlo, i když jinak volím libové maso, ryby a zeleninu. Chci, aby i oni byli zdraví a plní sil pro splnění svých životních cílů.
Páni - už je to rok, co jsem Ansí psala do eseje, kde bych za rok chtěla být. Možná jsem jí tam mohla prostě napsat, že bych za rok chtěla být zde na Zemi, živá a zdravá, se svou rodinou a všemi lidmi okolo sebe, které mám ráda. To je totiž to nejdůležitější. To je to, o čem život je! Nechci vzdušné zámky ani galeony, chci obyčejné lidské štěstí, které mi mohou dát jen lidé okolo mne.
Mějte se kouzelně,
Bibi Anne
