Zadání domácího úkolu

Vypracování

Dobrý den, madam,

posílám svůj příběh - dlouho jsem nenacházela jeho jádro, až se nakonec poněkud rozrostl. Doufám, že se Vám přesto bude číst hezky ... a že v něm není příliš mnoho chyb.

Následující řádky vypráví o tom, jak se Běla stala Neviditelnou princeznou - to, co to pro ni znamená a jak se znovu stane člověkem se vším všudy, je pouze naznačeno v závěru. Přesto přeji příjemné počtení.

S pozdravem

H. Centaurix

>> Z nich nejstarší se jmenovala Kazi, jež Medeji z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že Sudičky ustaly od nedokončeného díla, a

přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil.

Proto i obyvatelé této země, když se něco zničí a vzdávají se naděje, že by to mohli znovu míti, mají o ní pořekadlo: „To nedovede ani Kazi napraviti.“

Když byla k vládkyni vzata, jež z Cerery zrozena byla,

obyvatelé země na památku své paní velmi vysoko vztyčili mohylu, kterou jest až podnes viděti nad břehem řeky Mže při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež slove Oseka. <<

Kosmas: Kronika česká

V dávných dobách, za časů kněžny Libuše, těšily se ženy vážnosti tak veliké, že mužům po boku stály v životě i ve vládě jako rovnocenné partnerky, na čemž nic se nezměnilo, když kněžna sobě za manžela a zemi za panovníka Přemysla Oráče zvolila. Po její smrti však ženy své postavení rychle ztrácely a veškerou moc v zemi si pro sebe zabírali muži. Ještě dřív než Vlasta ženy svolala a na Děvíně je v boji cvičila, nahlédla Kazi, Libušina sestra, do budoucnosti a zarmouceně sledovala příkoří, jež na její mladší družky v dalších letech čekala. Využila tedy všeho, co věděla o kouzelné síle bylinek, s jejichž pomocí dokázala vyléčit veškeré lidské neduhy a vrátit do života i ty, již se i na samém prahu smrti ocitli. Mohla vrátit Libuši zpět mládí, jak to kdysi předvedla kolchidská kouzelnice Medea, věděla však také, že tím by útrapy, jež se jí ve vidění zjevily, pouze oddálila, načež by na ženy dopadly ještě drtivěji. Raději tedy stvořila lektvar, jenž po její smrti její sílu přenese do věcí v jejím okolí, jež snáze odolají zubu času – aby žádná žena, jež v nouzi nejvyšší přijde k její mohyle, nezůstala bez pomoci.

První dívkou, jež našla svou spásu pomocí Kazina kamene, byla Běla, dcera knížete Křesomysla, mocného válečníka a vynikajícího stratéga. Milovala jízdu na koni s větrem o závod, mečem a lukem vládla stejně dobře jako kterýkoli muž a ráda se toulala v lesích, kde se učila rozumět jeho řeči – naslouchala šepotu listí a bublání potůčků jí znělo stejně líbezně jako ptačí cvrlikání. Zde se cítila volně a svobodně, daleko od svazujících pravidel otcova dvora, který se navíc poslední dobou začínal plnit zájemci o její ruku. Žádný zatím neměl nic, čím by si získal souhlas jejího otce bez ohledu na její vůli – příjezd Vojslava, jehož poklady vytěžené se země jako by neznaly mezí, však mohl mnohé změnit, obávala se, že šanci na takové spojenectví si její otec nenechá jen tak ujít. Ona se však nechtěla stát pouhou figurkou na vladařské šachovnici, nezáleželo jí na kráse síní, jež by ji přivítaly jako svou paní. Její nechuť k hrozícímu sňatku se ještě zvýšila, když sledovala, jak krutě Vojslav jedná se svým koněm nebo pážetem, z pohledů, které naopak on zaměřil na ni, jí běhal mráz po zádech. Nic však nepomohly její prosby ani slzy, Křesomysl se nechal zaslepit leskem stříbrných dolů a pyšně oznámil, který z vladyků se stane jeho zetěm. Když vkládal její ruku do jeho a ona zahlédla chtivý záblesk v očích svého ženicha, vyděsila se natolik, že jen tak tak se nepokusila o útěk rovnou. Potřebovala plán a potřebovala ho rychle, dřív, než ji hradní stěny uvězní s tímto mužem o samotě…

Jen s vypětím všech sil se jí podařilo odejít ze síně klidným krokem, neběžet, jako by jí za patami hořelo. Mohla jen doufat, že napětí, které znělo v jejím hlase, když oznamovala svůj úmysl natrhat si květiny na nadcházející slavnost, si všichni přítomní vyloží jako přirozenou rozechvělost nevěsty. Našla si dobrý důvod, proč odejít z hradu, kam ale půjde? Jistě, mohla se skrýt ve skalách, tam by ji jen tak nenašli, ale jak dlouho by v nich dokázala sama přežít? Věděla, že jakmile jednou odejde, cesta zpět se jí nadobro uzavře. Vojslav nevypadal jako někdo, kdo by zapomněl na ženu, jež se vzepřela jeho vůli – bude se chtít pomstít. Snad ji něco napadne, až jí vítr svištící kolem uší pročistí hlavu… musí odjet někam daleko, kde ji neznají a kam nesahá vliv jejího otce ani ženicha, a zároveň si s sebou nesmí vzít moc věcí, aby ji nezpomalily a nevzbudily podezření mezi štolby.

Přestože se snažila chovat co nejnenápadněji, v okamžiku, kdy nasedala na svou klisnu, objevil se po jejím boku Vojslav. Když uslyšela jeho hlas, málem ze sedla zase sklouzla na zem.

„Kampak, má paní? Je snad zdejším zvykem sbírat květiny z koňského hřbetu?“

„Nikoliv, mé oblíbené však nerostou hned u hradní brány, na koni se k nim dostanu rychleji, než kdybych šla pěšky.“

„Hodláš se vzdálit z hradu, sama, bez doprovodu?“ Výraz na jeho tváři jí připomněl baziliška – rozhodně se za něj nesmí vdát, už zásnuby byly dost zlé.

„Ach, pane, nemějte strach. Jedu jen pro květiny, žádné nebezpečí mi nehrozí. Není důvod, abys kvůli mně opouštěl veselí hodovní síně,“ pokusila se svá slova doprovodit uklidňujícím úsměvem, ale obávala se, že se jí příliš nezdařil. Rozhodně nepřesvědčil Vojslava, aby upustil od svého úmyslu, ať už byl jakýkoli, a vrátil se do hradu.

„Zač bych stál, kdybych zůstal u poháru medoviny a svou nevěstu zatím nechal toulat se samotnou, vydanou napospas lapkům a divé zvěři?“ prohodil s úlisným úšklebkem, z nějž se jí sevřel žaludek, a s posměšnou galantností jí dal přednost v průchodu bránou.

Marně se pokoušela najít další argumenty, uvědomovala si, že pokud ji skutečně chce doprovázet, zabránit mu v tom nemůže. Pohladila svou klisnu po šíji, snad aby načerpala něco z její síly, pak se narovnala a vyjela. Ještě nic jí neznělo tak zlověstně jako zvuk kopyt jeho koně, který se ozýval za jejími zády.

Sotva jim hrad zmizel za zátočinou cesty, už k ní natáhl svou ruku, jen tak tak stačila uhnout – místo její paže chytil pouze šátek. Na nic dalšího nečekala, pobídla klisnu a hnala se přímo za nosem, cestou i lukami, jen rychleji a dál. Stále však za sebou slyšela svého pronásledovatele, i on měl dobrého koně. Tryskem vjela do lesa a nezpomalit si mohla dovolit jen díky tomu, že zdejší cesty obě znaly. Vojslav byl v nevýhodě, přesto se nezdálo, že by před ním získala nějaký větší náskok. Stačil alespoň na to, aby mu zmizela z očí v okamžiku, kdy dojela na rozcestí – s trochou štěstí nezvolí stejný směr jako ona, což by ho mělo zdržet dost dlouho, aby se dostala do svého úkrytu, kde přečká noc. Podařilo se. Po chvíli sice uslyšela jeho kroky, jak ji hledá, ale věděla, že kdo o vchodu do jeskyně neví, jen tak jej nenalezne. Jako by i se svým koněm vstoupila přímo do skály. Vzteklý výkřik, který se rozlehl okolím, snad ani nemohl patřit člověku.

„Najdu si tě – mně se neschováš!“

Celá se roztřásla, strachem z divoké zuřivosti, jež čišela z jeho hlasu, i vyčerpáním. Velice opatrně se schoulila u zdi, neodvážila se udělat jediný krok, aby mu snad nějaký zvuk neprozradil, kde má hledat. Vyděšeně sledovala svou klisnu a v duchu ji snažně prosila, aby se i ona chovala zcela nehlučně. Jako by její myšlenky slyšela, i ona zůstala klidně stát, nefrkala ani nervózně nepřešlapovala z nohy na nohu, aby se snáze vyrovnala s napětím i přestálým úprkem.

Než na okolí padl soumrak, slyšela, jak se na svém koni vzdaluje. Oddechla si, přestože chápala, že se svého cíle nevzdal – jen se vracel pro čerstvého koně, psy a družinu svých věrných… možná přibere i několik Křesomyslových mužů, někoho, kdo zná zdejší terén. Ráno bude zpět i s posilami. Získala noc, aby i ona načerpala něco sil a rozhodla se, kudy dál. Stejně jako on nemohla zdejším lesem projíždět jen za měsíčního světla, srazila by si vaz, hned s prvními slunečními paprsky ale musí vyrazit dál, nebo se z jejího útočiště stane past. Než si však stačila uspořádat myšlenky, vyčerpání si vybralo svou daň a ona usnula.

Těsně před svítáním ji vzbudila její klisna. Ze sedmikrásky zachycené na jejím postroji poznala, že už se byla napást. Usmála se na ni, pohladila ji po hlavě a vyšla s ní ven.

„Kam teď?“ zeptala se sama sebe – a úlekem až naskočila, když jí klisna odpověděla a ona v jejím zařehtání uslyšela slova.

„Ke Mži, má paní, nic se neboj, tam nalezneš svůj klid.“

Nevěřícně se obrátila ke klisně, již si zamilovala už jako malé vychrtlé hříbátko, které k ní před lety jen tak tak doklopýtalo kdovíodkud.

„Ty mluvíš?“

Na řeči očividně nebyl čas – anebo se jí předchozí okamžik jen zdál, říkala si – když uposlechla klisnina němého vybídnutí a znovu se vyšvihla do sedla.

Jely poklusem, jednak aby šetřily síly, jednak kvůli nerovnému terénu, přesto jim cesta rychle ubíhala. Když se však vynořily z lesa a ztratily ochranu stromů, věděla, že je jen otázkou času, než ji některý z pronásledovatelů, zahlédne a honička začne nanovo. A tak se i stalo. Když uslyšela proud spásné řeky, měla už Vojslava znovu za svými zády. Vystřídal mezitím koně a s čerstvými silami ji rychle doháněl. Už už se natahoval po jejím plášti, když její klisně změnila směr tak prudce, že ji shodila ze sedla a jemu zablokovala cestu. Než znovu získal vládu nad svým koněm, ona už stále na nohách a bezhlavě prchala směrem od něj.

A pak se vše událo ohromně rychle: Běla klopýtla, spadla, vyděšeně se ohlédla – a spatřila jen jeho vyjevený výraz, který upíral přímo na ni. A přesto se tvářil, jako by ji neviděl. Roztřeseně vstala, připravená pokračovat v útěku, a v té chvíli uslyšela mírný hlas, který ji ujistil, že teď už v bezpečí a že se nemusí bát, protože okolnímu světu se právě ztratila z očí.

„Ten kámen, kterého ses dotkla, se sem dokutálel z mé mohyly,“ pokračoval hlas ve vysvětlování, „a protože sis v ten okamžik přála ze všeho nejvíc zmizet tomu muži, kámen zařídil, aby všichni v okolí viděli, jak se tvé tělo rozplynulo ve vzduchu.“

„Ach,“ povzdechla si Běla napůl úlevou a napůl nechápavě, „co se stane teď?“

„Teď, obávám se, zůstaneš neviditelnou princeznou tak dlouho, než najdeš muže, do kterého se zamiluješ a který si Tě dokáže náležitě vážit a ctít Tě. Neboj, hlady neumřeš – než získáš zpět své fyzické tělo, nebudeš potřebovat jíst ani pít…“

Běla byla natolik vděčná za záchranu, že ji ani nenapadlo se zeptat, jak najde muže, kterého jí milý hlas vykreslil, když ji žádný neuvidí. Víc ji v tuto chvíli zajímalo, co se stane s její klisnou – nebude si na ní chtít Vojslav vybít svůj vztek a zklamání, že přišel o kořist?

„Ach, o ni se neboj, už se vrátila zpět ke svému stádu.“

„Svému stádu?“ zopakovala Běla.

„Ano, patří k větrným koním – čas od času se v podobě vychrtlých hříbat zatoulají mezi lidi, a když najdou někoho, kdo se jim zalíbí, zůstanou u něj a stráží ho. Neboj, ještě ji uvidíš – teď vlastně částečně patříš k jejich společenství i Ty.“

Jako by se koně snažili potvrdit pravdivost řečených slov, ozvalo se zařehtání a Běla uviděla skvostného bílého hřebce. „To je Šemík, loučí se, neb nadešla doba, kdy je řada na něm, aby se vypravil do světa lidí.“

Běla se mírně pousmála: „Jako vychrtlé hříbě? Nic se nemůže víc lišit od jeho podoby.“

„Svět, který se nabízí lidským očím, je často klamavý. I Tebe občas lidé zahlédnou, když se ocitnou v nebezpečí – pro ně však budeš vypadat pouze jako světýlko.“

„Dokud nepotkám muže, který si mě dokáže vážit a vidět ve mně rovnocenného partnera – i když mě neuvidí?“

Hlas se lehce, zvonivě zasmál. „Ach, nastanou chvíle, vzácné, kdy zahlédne i Tvou podobu. Ta ale o charakteru člověka nic nevypovídá, nemyslíš?“

„Ne, to nevypovídá,“ souhlasila Běla s pohledem upřeným na pohlednou Vojslavovu tvář, nyní však zohyzděnou zuřivostí.