Soutěže 1944
Výuka 2273
Semináře 765
Mrzimor

Autor: Mara Flycatcher
Práce odevzdána: 9. 6. 2024 21:17
Předmět: Jak se šťastnějším státi, 2. A
Termín: 9. termín

Zadání domácího úkolu

Vítám vás u zadání závěrečné eseje!

Letos máte na výběr ze dvou témat:

1) Moje poslání (aneb v čem vidím smysl a čemu bych chtěl věnovat svůj čas a energii; můžete se věnovat i tomu, jak jste se k vašemu poslání dopracovali)

2) Jak se šťastnějším státi? (aneb co bych poradil někomu, kdo se chce stát šťastnějším)

Hodně štěstí při výběru!

9 palců min.

Vypracování

Dobrý den,

 

jelikož první téma pokaždé když na něm začnu přemýšlet, tak na mě padne úzkost a beznaděj a lepší se to jen velmi pomalu (ne natolik abych o tom mohla napsat esej), tak jsem se rozhodla zvolit si pro letošní esej téma druhé.

 

Jak se šťastnějším státi?

Jako první bych se doopravdy důkladně ujistila, že ten, komu se chystám radit doopravdy o moji radu stojí. Protože, podle mě není o moc víc věcí, které vás uvrhnout ještě víc do neštěstí, než když vám někdo nevyžádaně radí, jak být šťastný. Pokud by i pak o to dotyčný stál, začala bych s tím, že to je trochu podobný jako jízda na kole či bruslích. Pokud jsme to už někdy uměli, například v dětství, za chvilku nám to půjde zas. Pokud jsme to nikdy neuměli, tak se to jde naučit taky, jen to stojí víc úsilí. Výhodou je, že i když to pak chvíli trénovat nebudeme, po druhé už se to naučíme mnohem snadněji.

V případě, že si člověk vzpomíná na období, o kterém by prohlásil, že byl doopravdy šťastný. Položila bych mu otázky na to, co v té době dělal, v jakých chvílích se tehdy cítil nejšťastnější, co ho v té době trápilo, jakými se obklopoval lidmi a tak podobně. A z toho bych se snažila společně přijít na to, co se změnilo. Pak bych mu poradila, aby se zamyslel, jaké aktivity a chvíle, podobné těm z předtím, by mu mohli udělat radost teď a podpořila bych ho v tom, aby je začal vyhledávat.

Pokud by mi dotyčný zarytě tvrdil, že nikdy šťastný nebyl, snažila bych se ho podpořit v tom, aby si začal všímat, co mu dělá radost. Aby měl oči otevřené dokořán. A ve chvílích, kdy ucítí záchvěv radosti třeba při pohledu na rozkvetlé květiny nebo když se na něj někdo usměje, tak se zastavil a daný okamžik si vychutnal ještě jednou. A takhle postupně v sobě začal rozfoukávat plamínek štěstí.

Oba bych poté nabádala, že je to potřeba pravidelně trénovat. Trénovat si všímání radostných chvilek a jejich vědomé dopřávání. A že čím déle u toho vydrží, tak tím jim to půjde snáz. Pokud ale na chvíli přestanou a začnou se soustředit jen na to, co se jim nedaří, tak jim zase začne připadat, že celý svět je proti jejich štěstí spiknutý. Zároveň je ale uklidním, že to nevadí, že každý další začátek je jednodušší a že důležité je se zase k hledání štěstí vrátit.

Pak bych se odmlčela, abych se nadechla a srovnala si myšlenky a oni by mi mezitím začali tvrdit, že to přece nemůže být takhle jednoduché, že mají nepříjemné příbuzné, sousedy či partnery, kteří jim to štěstí nedopřejí a že to prostě nemůže fungovat. Na to bych reagovala tvrzením, že příklady táhnou a že když si začnou víc všímat svého štěstí, začne z nich ta radost vyzařovat a jak ta zář dopadne na lidi okolo nich tak je to pomaloučku ale jistě začne z jejich chmur taky vytahovat. A pokud by k tomu byl někdo rezistentní, tak že si musí vybudovat pomyslnou zeď radosti, přes kterou se všechny venkovní chmury přefiltrují.

Pak by je mohlo zajímat jak na takovou zeď. Na to byl jim poradila, že základ je zdravé sebevědomí. Které mohou podpořit tím, že si pojmenují svoje silné stránky a ty začnou ve svém životě pořádně používat a rozvíjet. Na takovém zdravém sebevědomí se zeď radosti dá budovat cihlu po cihličce upřímným sdílením svých potřeb, zejména ve chvílích kdy se nás někdo snaží převálcovat. Třeba když nám mermomocí chce kolegyně vyprávět o svém posledním rande a my se zrovna soustředíme na řešení důležitého úkolu a fakt na to nemáme čas ani chuť, tak jí to slušně vysvětlíme, třeba i s kompromisním řešením, že spolu můžeme jít na oběd a může nám to vypovědět tam. S každou takovouhle cihlou naše zeď roste a pak když na ní někdo zaútočí třeba tím, že na nás začne křičet, že jsme neohleduplní, když jsme tak šťastní ve chvíli, kdy on má neustále celý život na houby a že jsme hrozný člověk a špatný kamarád. Prostoupí tou zdí toto sdělení jako “Je mi moc smutno, potřebuji pomoci!” M pak místo toho, abychom se urazili můžeme takového kamaráda opečovat tím, že mu pomůžeme zažít chvilku štěstí, tak jako to děláme pro sebe. Ať už je to obejmutím, dortíkem čí společnou návštěvou fitka nebo kina. A příště na komunikaci s ním třeba ani nebudeme potřebovat zeď.

Na závěr bych se dotyčnému omluvila za hromadu metafor. Ujistila bych se, že pochopil alespoň část mého sdělení. A pak ho vzala na nějakou výstavu, protože to je věc, která by mi zrovna teď udělala velkou radost a já bych mu tak mohla prakticky ukázat, jak takové všímání si štěstí vypadá.

S pozdravem a poděkováním za to, co jste nás všechno naučila,

Mara F.